Chci přispět X

Zdi a bubliny Tomáše Pojara

Někteří z těch, kteří by měli dnes hrát roli odborníků na situaci selhavších států, z nich lidé prchají do Evropy, hrají spíš roli selhavších expertů.

Tomáš Pojar pranýřuje ve svém textu z 29. září Evropskou unii za její údajnou iracionalitu a zahleděnost do sebe, za to, že si od stolu vytváří ve své intelektuální bublině představu o světě, jež se zcela míjí s realitou.

To se projevuje především tím, že si EU při sledování svých zájmů odmítá ušpinit ruce vojenskými prostředky. Nemůže se pak prý divit, že Rusko je na Krymu a statisíce uprchlíků stále proudí do Evropy.

K zabránění dalším přívalům uprchlíků navrhuje Tomáš Pojar několik takzvaně „realistických“ vojensko-ekonomických opatření: zrušil by automatické udělování sociálních dávek uprchlíkům, azyl by uděloval „jen těm nejpotřebnějším“, stavěl by po vzoru Maďarska ploty (už jen proto, že země Schengenu mají právní povinnost tyto hranice bránit) a nakonec by zahájil rozsáhle operace v prostoru Středozemí s cílem fyzicky likvidovat pašeráky i s jejich plavidly (pokud by uprchlíci nebyli na palubě).

Ti, co se do prostoru EU dostanou a nebudou mít nárok na azyl, by ihned posílal domů, přičemž „hlavní je však vyhošťovat muže ve věku mezi osmnáctým a čtyřicátým rokem, kteří tvoří největší skupinu mezi uprchlíky. To oni by totiž měli bránit svoji zem. Vypravit několik prvních letadel se dá obratem“.

Tomáš Pojar má jistě pravdu v tom, že si EU neví rady, jak situaci reálně řešit. Vše jsou dílčí řešení bez jasného dlouhodobého konceptu. Jak ale odpovědět na otázku, jak být solidární s uprchlíky a současně zamezit, aby všichni migranti zamířili do Evropy, protože to skutečně není možné? Jak ukončit konflikty v Sýrii a Iráku, aby další miliony lidí neopouštěly své domovy, země se stabilizovaly a u moci současně nebyli krvaví diktátoři typu Husajna nebo Asada nebo šílenci z Islámského státu? To jsou, zdá se, zatím nezodpověditelné otázky.

Ty si ale Tomáš Pojar neklade. Klade si je ale, naštěstí, EU - a proto je tak nerozhodná. Zatímco EU, nebo alespoň výrazná část států v ní, zdůrazňují také neevropskou perspektivu, Tomáš Pojar odpovídá jen na to, jakým způsobem hájit svůj evropský, respektive národní písek. Perspektiva uprchlíků jej příliš nezajímá. EU není iracionální, rozdíl v nahlížení problému je tu paradigmatický.

Za určitý záblesk Pojar považuje rozhodnutí některého z evropských států vyslat „komando, které před pár dny rozstřílelo jednoho z vůdců pašeráků uprostřed libyjského Tripolisu“. Z druhé strany uprchlíci prchající před válkou do Schengenu podle Pojara nemohou, protože taková jsou prostě pravidla.

Pojar dokáže brilantní způsobem demonstrovat bizarní univerzalismus, který platí jen pro někoho. Co chápe pod univerzálním principem ctít právo? Že právo je tu od toho, aby hájilo naše evropské zájmy. Oni je ctít musí, my, pokud to nevyhovuje našim zájmům, nikoli. My se můžeme prohánět v Libyi, oni tady ne. Ano, pravidla se prostě někdy porušit musí, protože se pod vlivem dramatických okolností stávají neaktuálními. Tomáš Pojar to očividně ví, připustit je to ochoten však jen na jedné straně.

Tomáš Pojar sám sebe kontrastuje s iracionální EU a nabízí své realistické řešení. To spočívá z velké části „na vojenské síle“. Vyčítá EU, že se štítí vojenských operací a úplně se mu podařilo vytěsnit, že bezprostředním důvodem, proč se milióny lidí ze zemí Blízkého východu dalo do pohybu, byly právě přímé nebo nepřímé vojenské intervence západních států, které zde hájily své zájmy (Irák, Sýrie, Libye).

Pojar dokáže brilantní způsobem demonstrovat bizarní univerzalismus, který platí jen pro někoho. Repro DR

Realistické řešení pak podle Tomáše Pojara spočívá v tom, že si před těmito lidmi postavíme ploty a budeme je posílat nazpátek, do států, které jsme s velkým přispěním pomohly rozvrátit. Že budeme dělat maximum pro to, aby nám sem nepřicházeli lidé, co prchají před náklaďákem, který jsme z velké části odbrzdili my a který teď nikdo neumí zastavit. Konsenzus EU, zatím alespoň, spíše vypadá, že Západ si je vědom, kolik másla na hlavě má a obrátit se k těmto uprchlíkům zády považuje za nepřijatelné. Tento kontext ale Tomáš Pojar nezmiňuje. Azyl by přiznal jen těm „nejpotřebnějším“ (?), ale mladé muže by nazpátek posílal rovnou, protože navíc „oni by totiž měli bránit svoji zem.“

Zůstává rozum stát, jak člověk, který se profiluje jako odborník v oblasti mezinárodních vztahů a osobně působil v diplomatických službách na Blízkém východě, může něco takového zformulovat. Bránit svou zemi pochopitelně můžeme, když je napadena. Je celkem srozumitelné, co znamenalo bránit svou zem, když Napoleon na začátku vtrhl 19. století do Španělska. Víme, co znamenalo bránit svou zem pro řadu národů v době druhé světové války. Je vcelku jasné, co znamenalo bránit svou zem, když Sovětský svaz přepadl v roce 1979 Afghánistán. Co ale znamená bránit svou zem v případě dnešní rozvrácené Sýrie a Iráku?

Zde není cizí agresor na jedné straně a domácí bránící se obyvatelstvo na straně druhé, je to občanský konflikt, který vedou vnitřní hráči proti sobě (nehledě na nepřímé nebo částečně i přímé angažmá okolních států a světových mocností). Za svoji zemi tu bojují svým způsobem všichni a zároveň nikdo – sunnitský Islámský stát, krvavý baasistický diktátor Asad z náboženské skupiny alávitů, islamistická al-Nusra, roztříštěná a převážně sunnitská Svobodná syrská armáda, nacionalističtí Kurdové, šíitská irácká vláda a nespočet dalších náboženských, etnických a kmenových skupin.

Všichni bojují o Sýrii a o Irák, každý chce být tím, který na daném teritoriu zavede svá pravidla, prosadí svou vůli, uplatní svou moc a dostane se k materiálním zdrojům. Mohl by tedy Tomáš Pojar objasnit, co znamená bránit Sýrii nebo Irák, co znamená být syrským nebo iráckým patriotem? Nebo jeho zájem končí u ostnatého drátu na hranicích Schengenského prostoru, případně u severoafrického pobřeží a dál si už s realitou příliš hlavu neláme?

Tvrdit totiž, že by někdo měl jít bránit svou zem v této části světa, která je tvořena státy, jež po první světové válce od stolu narýsovaly západní mocnosti tak, jak se jim hodilo, a ve kterých se najednou ocitlo obyvatelstvo zcela nábožensky a etnicky heterogenní, za žádným z těchto politických svazků nestál nějaký širší demokratický konsenzus a nyní se prostě zhroutily, je nonsens.

Místo aby právě Pojar, o kterém by se člověk domníval, že zná komplikovanost blízkovýchodní reality lépe než jiní, vysvětloval české neinformované a k jednoduchým obrazům a řešením inklinující veřejnosti složitost fenoménu masové migrace z Blízkého východu, pokrytecky zasazuje jádro problému do neschopnosti EU stavět své zdi. Oklešťuje události od jakéhokoliv časoprostorového kontextu, obviňuje z nedostatku patriotismu tam, kde je to zcela nemístné a staví tak lidi prchající před nekonečnou spirálou násilí do morálního oslabení. A všemu ještě dává punc odbornosti.

Pokud Sýrie a Irák jsou krajními případy takzvaných „failed states“ (neboli selhavšími státy, které nejsou schopny na území, které si nárokují, vynutit si svou moc, zajistit mír, pořádek a veřejné služby), Tomáš Pojar je v tomto případě jakýsi „failed expert“: jako odborník vede ze své intelektuální bubliny podivně nahnědlé analýzy ignorující složitost reality.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.