Adresáti

Seong-Phil Hong (Jižní Korea), José Guevara (Mexiko), Sètonji Roland Adjovi (Benin), Vladimir Nikolajevič Točilovsky (Ukrajina) a Leigh Toomeyová (Austrálie)

Kopie

Miguel de la Lama, tajemník pracovní skupiny

Toto je český překlad, originál je francouzsky

Tento dopis je otevřený, nabízím ho veřejnosti v České republice, na Slovensku i jinde.

Paní a pánové,

jmenuju se Petr Uhl a jsem z Prahy.

V letech 1991 až 2001 jsem byl členem Vaší pracovní skupiny, v té době skupiny pro svévolná zadržování Komise OSN. Měl jsem tu čest pracovat ve skupině spolu s Louisem Joinetem z Paříže, kterého jsme v roce 1991 zvolili za předsedu skupiny, s Kapilem Sibalem z Nového Dillí, který vystřídal v předsednické funkci Louise Joineta v roce 1997, Laïtym Kamou z Dakaru a Robertem Garretónem ze Santiaga de Chile, jehož po jeho odchodu ze skupiny v roce 2000 vystřídala Soledad Villagrová de Biedermannová z Paraguaye. Můj mandát navrhla ještě v roce 1990 československá vláda, přesněji její ministr zahraničí Jiří Dienstbier starší. Od roku 1993, po rozpadu Československa, jsem byl uváděn jako expert Slovenské republiky a tři poslední léta mého mandátu jako expert dvou republik současně, Slovenské i České.

Za člena pracovní skupiny jsem byl navržen ze dvou důvodů: Zaprvé jsem byl československým vězněm svědomí celkem devět let, a to pro svou účast na nenásilných protestech proti protidemokratickému politickému vývoji po sovětské vojenské invazi v srpnu 1968 (vězněn jsem byl 1969—1973) a pro své angažování v hnutí Charta 77 ve prospěch lidských práv (vězněn 1979—1984). A zadruhé proto, že jsem mluvil dostatečně francouzsky, tedy jedním z pracovních jazyků pracovní skupiny.

Tehdejší Komise pro lidská práva OSN zakládala pracovní skupinu v roce 1991 poněkud chaoticky, a tak se stalo, že jsme vykonávali mandát, aniž byl předem určen počet jeho let. Nakonec jsem byl členem pracovní skupiny neuvěřitelných deset let.

Při své práci ve skupině jsem se v roce 1998 zúčastnil návštěvy delegace skupiny ve Spojeném království a v Rumunsku, kde skupinu zastupovali její tehdejší předseda Kapil Sibal a já. Posuzovali jsme případy žadatelů o mezinárodní ochranu (o azyl), kteří byli vězněni. Detence žadatelů o azyl se uskutečňovala v Evropě jen v těchto dvou zemích, pokud nám bylo známo. V každé z těchto dvou zemí jsme strávili asi pět dnů a navštívili jsme tam věznice a zadržovací (retenční/detenční) centra. Pracovní skupina se pak jako celek v Ženevě uznala, že detence žadatelů o azyl v těchto zemích je svévolná.

Od roku 2001, kdy jsem pracovní skupinu opustil, jsem se na Vás nikdy neobrátil, dnes je to poprvé.