Otevřený dopis Petra Uhla
Petr UhlZveřejňujeme český překlad otevřeného dopisu Petra Uhla členům pracovní skupiny pro svévolná zadržování, ustavené v Ženevě Radou pro lidská práva OSN.
Adresáti
Seong-Phil Hong (Jižní Korea), José Guevara (Mexiko), Sètonji Roland Adjovi (Benin), Vladimir Nikolajevič Točilovsky (Ukrajina) a Leigh Toomeyová (Austrálie)
Kopie
Miguel de la Lama, tajemník pracovní skupiny
Toto je český překlad, originál je francouzsky
Tento dopis je otevřený, nabízím ho veřejnosti v České republice, na Slovensku i jinde.
Paní a pánové,
jmenuju se Petr Uhl a jsem z Prahy.
V letech 1991 až 2001 jsem byl členem Vaší pracovní skupiny, v té době skupiny pro svévolná zadržování Komise OSN. Měl jsem tu čest pracovat ve skupině spolu s Louisem Joinetem z Paříže, kterého jsme v roce 1991 zvolili za předsedu skupiny, s Kapilem Sibalem z Nového Dillí, který vystřídal v předsednické funkci Louise Joineta v roce 1997, Laïtym Kamou z Dakaru a Robertem Garretónem ze Santiaga de Chile, jehož po jeho odchodu ze skupiny v roce 2000 vystřídala Soledad Villagrová de Biedermannová z Paraguaye. Můj mandát navrhla ještě v roce 1990 československá vláda, přesněji její ministr zahraničí Jiří Dienstbier starší. Od roku 1993, po rozpadu Československa, jsem byl uváděn jako expert Slovenské republiky a tři poslední léta mého mandátu jako expert dvou republik současně, Slovenské i České.
Za člena pracovní skupiny jsem byl navržen ze dvou důvodů: Zaprvé jsem byl československým vězněm svědomí celkem devět let, a to pro svou účast na nenásilných protestech proti protidemokratickému politickému vývoji po sovětské vojenské invazi v srpnu 1968 (vězněn jsem byl 1969—1973) a pro své angažování v hnutí Charta 77 ve prospěch lidských práv (vězněn 1979—1984). A zadruhé proto, že jsem mluvil dostatečně francouzsky, tedy jedním z pracovních jazyků pracovní skupiny.
Tehdejší Komise pro lidská práva OSN zakládala pracovní skupinu v roce 1991 poněkud chaoticky, a tak se stalo, že jsme vykonávali mandát, aniž byl předem určen počet jeho let. Nakonec jsem byl členem pracovní skupiny neuvěřitelných deset let.
Při své práci ve skupině jsem se v roce 1998 zúčastnil návštěvy delegace skupiny ve Spojeném království a v Rumunsku, kde skupinu zastupovali její tehdejší předseda Kapil Sibal a já. Posuzovali jsme případy žadatelů o mezinárodní ochranu (o azyl), kteří byli vězněni. Detence žadatelů o azyl se uskutečňovala v Evropě jen v těchto dvou zemích, pokud nám bylo známo. V každé z těchto dvou zemí jsme strávili asi pět dnů a navštívili jsme tam věznice a zadržovací (retenční/detenční) centra. Pracovní skupina se pak jako celek v Ženevě uznala, že detence žadatelů o azyl v těchto zemích je svévolná.
Od roku 2001, kdy jsem pracovní skupinu opustil, jsem se na Vás nikdy neobrátil, dnes je to poprvé.
Poté, co jsem se představil, půjdu k jádru věci, která mě trápí. Je to svévolné zadržování, tentokrát v jednom z mých dvou států, v České republice, a to ve státních zařízeních, kde se podle českého překladu nařízení EU č. 604/2013 vykonává zajištění, ve francouzské verzi la rétention, v anglické detention. V češtině se oficiálně používá výraz „zařízení pro zajištění cizinců“, ministr vnitra Milan Chovanec ale přesto opakovaně mluví o „záchytných zařízení pro uprchlíky“.
(Výraz „záchyt uprchlíků“ evokuje záchyt psů nakažených vzteklinou a záchyt medvědů na horách, případně záchytku pro vystřízlivění z opilosti. V České republice se také často otevřeně hovoří o detenci uprchlíků a detenčních zařízeních, což je však také matoucí, protože institut zvaný „secure detention“ nebo „rétention de sûreté“ se česky nazývá „zabezpečovací detence“, a do ní odsuzují soudy hlavně lidi psychicky postižené za zvlášť závažné zločiny. Jazyk je důležitý nástroj propagandy, v daném případě při záměrném vyvolávání odporu k uprchlíkům a strachu k nim.)
Vláda reprezentovaná svým předsedou Bohuslavem Sobotkou, který je současně předsedou ČSSD (!), ztrácí čas a energii, aby přesvědčila EU, českou společnost a sebe samu o tom, že migrační kvóty jsou nepřijatelné — tedy že jsou nepřijatelné pro ni a pro tu část české společnosti, podle mne menšinu, která je k migraci a migrantům nepřátelská. Vláda přitom tvrdí, že nepřátelská k migrantům je většina české společnosti. Používá argumenty nacionalistické krajní pravice o neslučitelnosti „národních kultur“, o nebezpečí „islamizace“ Evropy, tedy „naší“ Evropy a o „národních zájmech“ a „národní suverenitě“, což může být v českém jazyce, na rozdíl od francouzštiny či angličtiny, chápáno jako poukaz na etnickou povahu společenství, jehož jménem se hovoří.
Společenský strach v České republice ovšem také existuje. Je posilován, ne-li přímo vyvoláván, xenofobními výroky samotných politiků, včetně členů vlády. Ministr vnitra a první místopředseda ČSSD Chovanec několikrát veřejně (v televizi) řekl, že migranty je oprávněně možno umisťovat do detence, protože překročením státní hranice bez povolení státu a pobývají v České republice nelegálně, a tím porušili zákon. Ministr Chovanec ale obvykle neříká, že to je jen přestupek, a v případě žadatelů o mezinárodní ochranu (azyl) ani to ne.
V pondělí tohoto týdne česká vláda rozhodla, že do Maďarska pošle vojáky Armády ČR, aby tam pomohli už otevřeně xenofobní maďarské vládě stavět další ploty s ostnatým (žiletkovým) drátem na ochranu „schengenské“ hranice. Píšu, že „další ploty“, protože plot směrem k Srbsku podle dostupných informací už existuje celý, takže nyní se má zřejmě stavět další bariéra směrem k Chorvatsku a k Rumunsku, tedy dvěma zemím, jež jsou členy EU.
Česká vláda tak zneuctila hodnoty československé revoluce, zvané „sametová“. Alois Mock, Gyula Horn, Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier stříhali v roce 1989 symbolicky ostnaté dráty železné opony. I tyto akty vedly k jejímu pádu a ke konci studené války. A dnes česká vláda, v níž sedí ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier mladší, syn tehdejšího Jiřího Dienstbiera, aktivně pomáhá fašistoidní maďarské vládě ke znovu obnovení této opony. Musím však dodat, že současný ministr Jiří Dienstbier mladší toto hanebné rozhodnutí české vlády nepodpořil a svůj postoj oznámil veřejně.
Vojáků má být zatím symbolicky pětadvacet, v jejich vysílání do Maďarska chce však vláda pokračovat. Předseda vlády se chlubí, jak vláda „uprchlickou krizi“, jak nazývá migrační pohyby, zvládla, jak zajistila „veřejný pořádek“. Politici volají po pořádku, mluví o ochraně práv „slušných lidí“ a o národní suverenitě. Slovník politiků se stále více přibližuje nacionalistické pravici, která byla dosud jen marginálním jevem.
Příslušný český zákon, jímž by se měla vláda řídit, se jmenuje zákon o pobytu cizinců na území ČR, číslo 326/1999 Sb. Zajistit cizince před jeho přemístěním do jiné země EU je podle zásad zvaných Dublin III možné jen v tom případě, pokud zákon (nikoliv jen právní předpis, jak uvádí špatný český překlad nařízení EU) onoho státu definuje, tedy podrobně upravuje, kritéria vážného nebezpečí (risque non négligeable, significant risk) útěku cizince, o jehož přemístění do jiné země EU bylo (ve správním řízení) rozhodnuto.
Ve věci tří Kurdů, kteří jsou občany Iráku (jeden muž a jeho dvě nezletilé dcery), kteří byli zadržováni v „záchytném“ zařízení, jednal a 1. června 2015 také pravomocně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem , rozsudek má č.j. 42 A 112/2015-78. O jejich správní žalobě proti předchozímu správnímu rozhodnutí Policie ČR tento soud rozhodl tak, že správní rozhodnutí, jímž byli zbaveni svobody, nebylo v souladu se zákonem. Znovu zdůrazňuju, že tento rozsudek Krajského soudu je pravomocný. Irácká rodina je ovšem už dávno v Německu.
Policie ČR však toto pravomocné rozhodnutí soudu napadla mimořádným opravným prostředkem — kasační stížností. V této věci je kasačním soudem Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně. Tento soud přerušil rozhodnutím 10 Azs 122/2015-88 ze dne 24. září 2015 kasační řízení s tím, že Soudnímu dvoru EU v Lucemburku položil předběžnou otázku, jak je třeba vykládat nařízení EU č. 604/2013: Má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení č.604/2013 (Úř.věst. L 180, 29.6.2013, s. 31)], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?
Pro pořádek cituju ještě onen článek 28 odst. 2: Členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
Nežádám Vás, paní a pánové, abyste zodpověděli onu předběžnou otázku, to možná učiní Soudní dvůr EU, a doufejme, že brzo, například do šesti měsíců. Snažím se jen vyvolat Vaši pozornost k faktu, že proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. června brojí jen Policie ČR, tedy orgán exekutivy, podléhající české vládě. Podání kasační stížnost nemá odkladný účinek. A mezitím, tedy po 1. červnu, jsou do zařízení umisťovány stovky zajištěných osob.
V roce 1991 jsem měl jako člen pracovní skupiny tu čest podílet se na formulaci tří kategorií svévolného zadržování — 1. absence právního titulu pro zadržení, 2. zadržování osoby usilující o realizaci svého práva a 3. popření práva na spravedlivý proces. Ve věci zadržování migrantů (tedy osob, které v EU hledají mezinárodní ochranu jako uprchlíci, i takzvaných ekonomických migrantů), jsem nyní dospěl k závěru, že neexistuje žádný právní titul, jímž by bylo možno odůvodnit jejich zadržování v České republice. Spadají tedy podle mého názoru do kategorie první svévolného zadržování, podle klasifikace pracovní skupiny.
Je ovšem možno vidět svévolnou povahu tohoto zadržování při proceduře podle Dublinu III i z jiných důvodů, i jako kategorii II. Například článek 13 odstavec 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, že každý má právo opustit kteroukoli zemi. Policie ČR vysazuje migranty z vlaků z Bratislavy a Vídně, směřujících přes Brno a Prahu do Drážďan a do Berlína, jen za tím účelem, aby je uvěznila do retenčního (záchytného) zařízení. Migranti v těchto vlacích přece vůbec nechtěli zůstat na území ČR (někteří měli u sebe i koupené jízdenky až do Německa) a nechtějí tu ani žádat o azyl proto, že Česká republika má špatnou pověst státu vůči cizincům nepřátelského.
V zajišťovacích zařízeních jsou i děti, včetně kojenců. Správa zařízení odnímá zadrženým veškeré peníze a z částky, kterou jim uchovává, si strhává 242 korun českých na osobu a den jako náklady na „ubytování“ a stravu. Pro čtyřčlennou rodinu to činí 29 tisíc Kč za měsíc, ale migranti bývají zadržováni často i delší dobu. Oškubané o jejich peníze, vyvedou je na bránu zařízení s 400 korunami na osobu, aby mohli pokračovat v cestě. Často to nestačí ani na dojezd do Prahy.
Je ovšem možno uvažovat i o kategorii III, neboť migranti dostávají správní rozhodnutí v češtině, které nerozumějí, a státní orgány nejsou schopny, a možná ani ochotny, zaručit jeho překlad či přetlumočení. Stát navíc postupně odňal finanční prostředky dobrovolnickým organizacím, které zajišťovaly právní konzultace, a jejich dobrovolníkům i brání ve styku se zadrženými migranty.
Ostrahu v zařízení zajišťují soukromé bezpečnostní agentury a Policie ČR se psy, i při rozdílení stravy dětem jsou přítomni těžkooděnci. Podmínky retence jsou žalostné. Zacházení s osobami, které jsou v nich zadržovány, je kruté, nelidské a ponižující, a to vše ve smyslu Evropské smlouvy o předcházení mučení a podle výboru této smlouvy - CPT. Veřejně o těchto poměrech mluví dokonce i ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za hnutí ANO).
Vláda je rozdělena, Robert Pelikán a ministr bez portfeje Jiří Dienstbier (ČSSD), pověřený agendami ochrany lidských práv a legislativy, veřejně kritizují postoj vlády, která je vůči migrantům nepřátelská. Předseda vlády Bohuslav Sobotka plně podporuje svého ministra vnitra Milana Chovance, represi vůči migrantům veřejně schvaluje i ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO) a velmi silně, byť méně veřejně, autoritativní šéf hnutí ANO Andrej Babiš, oligarcha, který připomíná Silvia Berlusconiho. Také ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) v migračních záležitostech podporuje premiéra Sobotku a ministra Chovance.
Vláda má 16 členů, z toho tři ženy, a devět členů vlády, které jsem nyní nejmenoval, prozatím mlčí.
Existuje více zajišťovacích zařízení — ve Vyšních Lhotách v okresu Frýdek—Místek, Jezová u Bělé, označovaná jako Bělá — Jezová, v okresu Mladá Boleslav, kde se tísní na 600 osob (původní a reálná kapacita je pro 250 osob), a právě otevírané Drahonice v okrese Louny. Ještě se připravuje Bálková v okrese Plzeň-sever. Je třeba odlišovat tato „záchytná“ zařízení od pobytových středisek a příjímacích středisek. Ta mohou ubytované osoby opustit. Jde například o Zastávku u Brna nebo letiště v Praze — Ruzyně.
Z druhé strany jsou v České republice stovky mužů a žen, kteří migrantům pomáhají — sbírají pro ně potraviny (i pro malé děti), peníze a další věci. Jsou to organizace jako pražská Klinika, katolické Charity a evangelické Diakonie nebo křesťanské nadace Adra. Navštěvují zajišťovací zařízení, kde migrantům zdarma poskytují právní rady. Mnoho desítek dobrovolníků z iniciativy Hlavák se střídá na pražském hlavním nádraží, a pomáhají tam těm, které ze zařízení propustí na svobodu (nebo i těm, kteří náhodou unikli „záchytu“), aby se tam dostali do vlaku na sever, do Drážďan v Německu.
Tisíce vědeckých pracovníků podepsaly Výzvu proti strachu a lhostejnosti. A někdejší protagonisté „sametové“ bijí na poplach. Česká advokátní komora vyzvala advokáty, aby migrantům zdarma poskytovali právní rady. Minulý měsíc se k věznění migrantů a poměrům v retenčních zařízeních kriticky vyslovily i dva výbory — pro práva dítěte a pro práva cizinců — vládní Rady pro lidská práva, která je významným poradním orgánem vlády, v němž spolupracují ministerstva s lidmi z občanské společnosti, právníky, nestátními neziskovými organizacemi i státními, avšak nevládními institucemi. Desítky českých občanů (je to tam nejpočetnější komunita) působí u Tovarniku na srbsko-chorvatské hranici, kde pomáhají migrantům.
Také desítky advokátů se sdružily v iniciativě pro bono a dostávají se, někdy obtížně, do retenčních zařízení a migrantům tam radí. Pasivní státní orgány jsou nahrazovány humanitárními organizacemi, které i v médiích pozvedají svůj hlas. V převážně bezvěrecké české společnosti se do solidárních akcí postily i církve, hlavně protestantské. A média, přebírající dosud nacionalistická klišé pravice (krajní pravice), se postupně probouzejí do solidarity a k humanismu.
V tomto boji proti svobodné společnosti a základním právům člověka musí vláda prohrát. Vyrazila do onoho boje příliš pozdě, vývoj společnosti spočívá už 25 let na demokratickém řádu lidských práv.
V příloze Vám posílám agenturní zprávu v angličtině, jejíž část se týká podmínek zadržování v Bělé pod Bezdězem. Doporučuju i anglickou verzi textu zveřejněného v Deníku referendum 6. srpna 2015. Autorem článku je Jaroslav Větrovský, právník navštěvující retenční zařízení pro cizince jako právní konzultant.
Konečně Vám doporučuju, abyste požádali o informace Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU) http://www.opu.cz/en/, jejíž ředitel Martin Rozumek je právník a podle mého názoru i člověk, který má srdce na pravém mostě.
Se srdečným pozdravem
Petr Uhl
V Praze 7. října 2015