Měl jsem to štěstí, že jsem díky práci svých rodičů strávil část dětství mezi lidmi bez domova, mimo bublinu vrstevníků, mimo svou společenskou třídu. Říkám „štěstí“, poněvadž bez této zkušenosti bych se nejspíš potýkal s nejrůznějšími předsudky a strachy. S rozeznáním příběhů toho kterého člověka se každé zobecnění bortí tak jako vlny slov o útes zranitelné tváře.

Aniž bych si chtěl lidi v nouzi romantizovat či v nich beatnicky „spatřovat anděly“, přesto ve mně narůstal neurčitý dojem, že nám mohou pomoci získat zpátky, „oč nás pohodlnost okrádá“. Že to spíše oni nám žehnají než naši biskupové, politici či celá sociální práce, která by je nejraději učinila buď sobě podobnými „lidmi bez nouze“, anebo by je alespoň doživotně izolovala mimo takzvanou společnost. Rád bych toto své zdání, že v hypotetických hrozbách přebývá skutečná naděje, rozvedl v následující úvaze.

V současnosti jsme svědky mediálního spektáklu příchodu statisíců odlišných, vyčerpaných lidí pod křídla Evropy. Chci se zaměřit na české prožívání možnosti, že by se takoví lidé mohli objevit i u našich dveří.

Jsou lidé zcestovalí a vzdělaní, kteří s naprostou samozřejmostí pospíchají těmto lidem naproti s pomocí. Mě však zajímá spíš ten odmítavý, hrozící se tón, který než aby rozšířil své evropanství o dimenzi lidství, stahuje se do teritoria svého národa a rodiny. Této tendenci se pokusím porozumět skrze obranu toho, co sociolog Bauman nazývá „dvěma základními lidskými potřebami“, totiž skrze obranu svobody a bezpečí.

Od liberála k fašistovi

Svoboda a bezpečí jsou podle Baumana v protikladu a upřednostňujeme-li jedno z nich, začne nám chybět to druhé. Představuji si, že současný nárůst poptávky po bezpečí může souviset s nadbytkem svobody, která se zde vzývala po roce 89 více než cokoli jiného.

Odhlédnu-li od všech jejích pozitivních manter (svoboda slova, cestování, podnikání, politikaření, vyznání), býval jsem znepokojen její odvrácenou tváří — kupříkladu devalvací řeči či společných hodnot, nárůstem nezaměstnanosti, promiskuity, cynizmu… A přijde mi logické, že zklamání z tohoto „liberála v sobě“ vede ke koketování s vnitřním fašistou.

Člověk, s komikou bez humoru, se začne své svobodě vzpírat: islám přestává být vyznáním stejně jako muslim člověkem, cestovat se smí, Hanko a Tončo, pouze do bezpečných zemí, přičemž ne každý by měl být vpuštěn k nám. Občanská společnost se, navzdory představám jejích původních zastánců, výrazně aktivizuje až v zájmu anti-demokratických nálad. Zůstává přitom nejasné, o jaké hodnoty se nynější negující postoje opírají. Svoboda sama nicméně už nestačí.