Jak nám lidé v nouzi mohou pomoci

S rozeznáním příběhů toho kterého člověka se každé zobecnění bortí. Nezáleží přitom ani tak na jejich nouzi, jako na možnosti být blízko jinému.

Měl jsem to štěstí, že jsem díky práci svých rodičů strávil část dětství mezi lidmi bez domova, mimo bublinu vrstevníků, mimo svou společenskou třídu. Říkám „štěstí“, poněvadž bez této zkušenosti bych se nejspíš potýkal s nejrůznějšími předsudky a strachy. S rozeznáním příběhů toho kterého člověka se každé zobecnění bortí tak jako vlny slov o útes zranitelné tváře.

Aniž bych si chtěl lidi v nouzi romantizovat či v nich beatnicky „spatřovat anděly“, přesto ve mně narůstal neurčitý dojem, že nám mohou pomoci získat zpátky, „oč nás pohodlnost okrádá“. Že to spíše oni nám žehnají než naši biskupové, politici či celá sociální práce, která by je nejraději učinila buď sobě podobnými „lidmi bez nouze“, anebo by je alespoň doživotně izolovala mimo takzvanou společnost. Rád bych toto své zdání, že v hypotetických hrozbách přebývá skutečná naděje, rozvedl v následující úvaze.

V současnosti jsme svědky mediálního spektáklu příchodu statisíců odlišných, vyčerpaných lidí pod křídla Evropy. Chci se zaměřit na české prožívání možnosti, že by se takoví lidé mohli objevit i u našich dveří.

Jsou lidé zcestovalí a vzdělaní, kteří s naprostou samozřejmostí pospíchají těmto lidem naproti s pomocí. Mě však zajímá spíš ten odmítavý, hrozící se tón, který než aby rozšířil své evropanství o dimenzi lidství, stahuje se do teritoria svého národa a rodiny. Této tendenci se pokusím porozumět skrze obranu toho, co sociolog Bauman nazývá „dvěma základními lidskými potřebami“, totiž skrze obranu svobody a bezpečí.

Od liberála k fašistovi
Svoboda a bezpečí jsou podle Baumana v protikladu a upřednostňujeme-li jedno z nich, začne nám chybět to druhé. Představuji si, že současný nárůst poptávky po bezpečí může souviset s nadbytkem svobody, která se zde vzývala po roce 89 více než cokoli jiného.

Odhlédnu-li od všech jejích pozitivních manter (svoboda slova, cestování, podnikání, politikaření, vyznání), býval jsem znepokojen její odvrácenou tváří – kupříkladu devalvací řeči či společných hodnot, nárůstem nezaměstnanosti, promiskuity, cynizmu… A přijde mi logické, že zklamání z tohoto „liberála v sobě“ vede ke koketování s vnitřním fašistou.

Člověk, s komikou bez humoru, se začne své svobodě vzpírat: islám přestává být vyznáním stejně jako muslim člověkem, cestovat se smí, Hanko a Tončo, pouze do bezpečných zemí, přičemž ne každý by měl být vpuštěn k nám. Občanská společnost se, navzdory představám jejích původních zastánců, výrazně aktivizuje až v zájmu anti-demokratických nálad. Zůstává přitom nejasné, o jaké hodnoty se nynější negující postoje opírají. Svoboda sama nicméně už nestačí.

Láska syrských uprchlíků na maďarském nádraží Budapešť Keleti. Foto Yannis Androulidakis

Ještě více než odvrácená tvář svobody mě ovšem znepokojuje grimasa bezpečí, které nejspíš přejímá její kult s podporou napříč politickým spektrem. Všichni se najednou mohou přetrhnout, co se týká ochrany mého pohodlí, a namísto imigranta by mi nejraději nastěhovali do obýváku rodinu policistů i s kamerou a psem. Obrana před jiným se považuje za rozumnou, zatímco otevřenost náleží k „sluníčkové naivitě“, z které je zapotřebí dospět. Kdo vysílá solární paprsky až příliš, toho – řečeno s ex-sluníčkem Konvičkou – přetáhneme dříve či později na naši stranu. Tito „sebemrskači“ musejí začít mrskat bičem do jiných. Zabij, anebo budeš zabit.

Jenomže co když si nynější pohodlí, včetně světa, jak ho znám, zachovávat nechci? Je takový postoj nutně sebevražedný? Nemůže to být naopak postoj lásky, která přetváří staré v nové?

Spor lásky s identitou
Láska je hodnota, jíž není třeba chránit, nýbrž znovuobjevovat. Dle filozofa Badioua dnes lásku ohrožuje především dvojí postoj: bezpečnostní a skeptický.

První si v lásce nepřipouští žádná rizika a snaží se naplnit svá předem vykalkulovaná očekávání. S vysněným partnerem uzavírá kontrakt, z něhož se lze v případě nečekaných okolností honem rychle vyvázat. Láska ano, zamilování se či utrpení už nikoli.

Skeptik popírá důležitost lásky. Představuje pro něj nanejvýš jednu z figur skutečnější tělesné rozkoše, zatímco její závažnější úrovně odkazuje do říše iluzí.

Oba postoje se tak vyhýbají zkoušce jinakosti, aby si na jedné straně ospravedlnili svobodné užívání rozkoší a na té druhé se chránili před možnými riziky lásky. A tak slyšíme volání po identitě, která zůstává těmito rádoby láskami nezměněna. Povahou pravé lásky je však podle Badioua až rozdílnost.

Láska vychází z náhody – jeden se setkává s druhým. Toto setkání přitom není třeba mytizovat, neboť láska nastává až skrze trvání. Prvotní náhoda se přetváří v osud. „Pravdoláskař“ Badiou mluví dokonce o lásce jako „konstrukci pravdy“. Pravdy o rozdílnosti dvou, skrze niž se rodí – sic místy rozpačitě, bolestivě, nejistě – nový láskyplný prostor. Láskou se vždy smíme podílet na obrodě světa.

Erotický návrat k univerzalitě
Nejen u Badioua, ale i u Laclaua a dalších současných myslitelů se tak dostává ke slovu univerzalita, třebaže jako původně partikulární konstrukce. Na rozdíl od klasických univerzalit, založených většinou na svrchovanosti člověka či Boha, bych se nebál tuto novou univerzalitu označit za návrat k antické erotice.

Je to totiž právě Erótův zásah, v němž se pro nás něco nahodilého stává hořkosladky osudným a zakládá tak nový prostor intenzity. Ta nemusí být nutně milostná, kdy se můj protějšek stává tím „ze všech nejkrásnějších“. Vždy ale vychází z tvůrčí konfrontace s rozdílností. A jediné, co je tu „svrchované“, není ani mé já, ani ten druhý, nýbrž trvající iniciační vztah.

Dívka líbá policistu. Foto Archiv autora

Vzhledem k povaze současných fašizujících tendencí, které – rozhořčené prázdnotou svobody – sahají po ochraně společného strachu, cítím určitou naději ve zkoumání těchto rodících se erotických univerzalit. Jedině skrze ně můžeme nacházet rovněž něco požehnaného i v děsivé okolní polyfonii.

Přínos těch, kdo „nejsou jako my“
Jak nám tedy lidé v nouzi mohou pomoci? Nezáleží ani tak na jejich nouzi, jako na možnosti být blízko jinému. Teprve tehdy se ukáže, zda člověk disponuje srdcem, nebo jen penisem či obuškem. Zda z takového setkání učiní nový prostor lásky, nebo se naopak zapouzdří do svého bublifuku.

Bez jinakosti není lásky a bez lásky, jak tvrdí moje babička, není pro co žít. Svobodný člověk se skrze ni zavazuje, aby se vydal všanc nebezpečím, jejichž důsledky není schopen předvídat. Jsem přesvědčen, že pro naši společnost představují daleko větší přínos lidé trpící, staří, oškliví, neúspěšní, zlí, všichni ti, kteří se vymykají domnělé normalitě, než její normální a srozumitelní návrháři, správci, vyhazovači.

Pokud se odlišnost demonstruje pouze jako hrozba univerzální katastrofy, potom my, erotici, naštěstí víme, že rovněž Erótův šíp byl kdysi lovnou zbraní, která nakonec nezabíjí, nýbrž zraňuje k životu. A nebát se života znamená umět se bát sám sebe…

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zajimave p. Macl. Pondělí, 21.Září 2015, 17:26:13

"Jsem přesvědčen, že pro naši společnost představují daleko větší přínos lidé trpící, staří, oškliví, neúspěšní, zlí"

Jestlize toto jsou ti vzacni lide, kterym je treba naslouchat, proc se tak nedeje? Proc jsou "slunickari" spineni a napadani ? To oni predevsim nenavidi imigranty, protoze jsou stari, osklivi a frustrovani. No a pak jim nejaky zmateny slunickar, ktery nechape jejich vzacny a tedy jiste spravny nazor rekne, ze migranti nemohou za jejich posrane zivoty (Jiri Karen). Jetli-ze jsou soli zeme, melo by se jim naslouchat. nebo je ten zmateny slunickar pan Macl ? Slunecna strana zacina byt nejak neprehledna.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.