Druhá světová válka je v souvislosti s muslimy a Araby daleko sledovanějším konfliktem než válka první. Souvisí to obecně s povědomím o tomto konfliktu, který je daleko více v živé paměti než předchozí. Stále také žijí někteří přímí účastníci bojů. Rovněž v populární kultuře, jako například ve válečných filmech, se objevuje velice široká paleta válečných příběhů, včetně těch, které souvisejí s muslimy.

Jsou zde však i jiné faktory, které posilují zájem o muslimskou problematiku za války. Mohou souviset třeba s poválečným izraelsko-palestinským konfliktem, který je také velkým soubojem propagandy obou stran. V tomto případě se někteří politici a intelektuálové pokoušeli diskreditovat palestinskou stranu mimo jiné vytvářením vazeb mezi aktuálním děním v konfliktu a některými skutečnostmi z období druhé světové války. V živé paměti jsou také četné kontroverzní výroky G. W. Bushe, včetně pojmu „islamofašismus“.

Jisté souvislosti, které mohou vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí: Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné britské Palestiny — velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní — skutečně organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus.

Al-Husajního aktivity byly skutečně zločinné, avšak zároveň by jeho obraz neměl sloužit k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc — proti nacistům bojovalo v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců — někteří dokonce bok po boku s židy ve smíšených jednotkách.

Muslimové a Arabové se — podobně jako za první světové války — masově účastnili řady spojeneckých bojových operací, ať už proti Němcům, Italům či proti Japoncům. Jejich počet zároveň výrazně přesahoval počty muslimů a Arabů na straně mocností Osy. Právě těm, kteří bojovali na straně Spojenců, se primárně věnuji v tomto článku. Aby byl celkový obraz komplexnější a čtenář si mohl vytvořit i určitá srovnání, zmíním také některá více a méně známá fakta o účasti muslimů a Arabů na straně armád Osy.

Za svobodnou Francii

V řadách francouzské armády za druhé světové války bojovalo — podobně jako za té první — velké množství koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva. Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii, až po těžké boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo.

Špatně vyzbrojení goumiers (někteří zpočátku neměli dokonce ani polní uniformy a bojovali v tradičních marockých pláštích s kapucemi) byli považováni za statečné a zároveň tvrdé a obávané vojáky. Stali se přeborníky pro boj v hornatém terénu, ovládali umění maskování a překvapivých výpadů. Při italském tažení Spojenců se mnozí stali nejen postrachem německých vojáků, ale někdy i italských civilistů (což je připomenuto i ve slavném filmu „Horalka“).

Při pozdějších bojích ve Francii a Německu se i za extrémně chladného počasí, na které nebyli ze svých domovů vůbec zvyklí, mnozí Afričané vyznamenali. Svou válečnou cestu pak mnozí zakončili v roce 1945 nedaleko od rakouských hranic.

V roce 1944 bojovalo v de Gaullově armádě téměř čtvrt miliónu muslimů ze severní Afriky a kolem dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25 tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých — hlavně černých — vojáků byla Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna v koncentračních táborech.

Opomínanou roli muslimských vojáků při osvobozování Francie a Evropy připomenul v roce 2006 francouzsko-alžírský film „Dny slávy“ (původní název filmu zní zcela jinak: Indigénes — „Domorodci“) se známými herci jako Jammel Debouze či Samy Naceri. Film popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu sloužících v 3. alžírské pěchotní divizi (3e Division d'Infanterie Algérienne) v boji proti nacistům. Ukazuje nejen bojové operace, ale i problémy nerovného postavení barevných a bílých vojáků v řadách armády svobodné Francie. Ti byli mimo jiné nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“, podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria.

Vyvrcholením rasismu francouzských velitelů i samotného de Gaulla byla skutečnost, že osvobozování Paříže se vůbec neměli účastnit barevní, hlavně černí, vojáci (v této souvislosti je někdy zmiňován pojem blanchiment — „bělení“). A to i za situace, že jejich podíl na osvobozovacích operacích i ztráty byly velké — přes 50 procent ze všech francouzských ztrát.

BBC uvádí, že jediná stoprocentně bílá francouzská jednotka se v té době nacházela v Maroku. De Gaulle tak nařídil sestavit bílou jednotku z rasově odpovídajících francouzských vojáků různých oddílů. Ani to se mu však nepodařilo, protože podíl Afričanů ve francouzských oddílech byl vysoký. Nakonec uspěl ve vytvoření jednotky bez černochů — ale zato složené z výrazné části ze Španělů, navíc doplněných o arabsko-berberské vojáky. Jiných bělochů se totiž de Gaullovi na slavnostní vstup a přehlídku v Paříži nedostávalo.

Po osvobození Paříže nebylo řadě koloniálních vojáků umožněno pokračovat ve vojenské kariéře. Navíc po nepokojích v Alžírsku jim bylo v roce 1959 zastaveno vyplácení vojenských penzí. Veterán bojů, senegalský střelec Issa Cisse, desítky let po válce vzpomíná: „Nám Senegalcům veleli bílí francouzští důstojníci. Byli jsme kolonizováni Francií. Byli jsme nuceni jít do války. Byly nám dávány rozkazy, které jsme splnili. Francie se nám za to nikdy neodvděčila. Nikdy“.

Ve službách krále Jiřího

Tak jako v případě Francie, i v Británii se v průběhu druhé světové války opakoval precedens z té první, kdy došlo k nasazení velkého počtu koloniálních vojáků. V řadách britské „Indické armády“ bojovalo za druhé světové války téměř půl miliónu muslimů. Někteří pocházeli z dnešního indického území, jiní z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše.

Nejznámější britské jednotky s velkým zastoupením muslimů byly zvláště balúčské (Baluchis) a hraničářské (Fontier Force, Frontier Rifles). Řada z nich se zúčastnila těžkých bojů, a to jak na bojištích Dálného východu proti Japoncům (Barma, Malajsie), tak i na dalších válčištích světa (Francie, východní a severní Afrika, Řecko, Sicílie a Itálie).