Chci přispět X

Migranti kladou odborům otázku, čím chtějí být

Velkým tématem, před kterým dnes stojí odborové hnutí, je pracovní migrace. To, jak se k němu postaví, nakonec rozhodne o tom, zda jsou odbory ještě stále hnutí a nebo jen organizace hájící zájmy jisté části pracujících.

Bican

Jaroslav Bican

13.11.2014 08:23

Související

Stále důležitějším tématem spojeným s trhem práce je dnes pracovní migrace. Počet migrantů, kteří se stěhují za prací, celosvětově stoupá. Přestože se Evropská unie ve vztahu k třetím zemím stále více kloní spíše k restriktivní migrační politice, příchod imigrantů v propojeném světě není něčím, co by bylo možné jen tak zastavit.

Vedle toho existuje také vnitrounijní stěhování za prací jako jedna ze základních svobod vnitřního trhu Evropské unie. Možnost občanů České republiky pracovat v jiných zemích EU je vyvážena tím, že i náš pracovní trh je otevřený pracovníkům z ostatních členských států.

Pracovní migrace je spjatá s celou řadou negativních jevů dopadajících na nově příchozí. Lidé stěhující se za prací jsou často zneužíváni, pracují za horších podmínek než domácí pracovníci, za velmi nízkou mzdu, na místech s minimální sociální ochranou, výjimkou nejsou případy, kdy jsou nuceni využívat předražené ubytování či stravování. Tento fenomén představuje velkou výzvu pro odborové hnutí.

Minulý týden se právě na téma Odbory a pracovní migrace uskutečnilo mezinárodní fórum pořádané Multikulturním centrem Praha a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Podle místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Radky Sokolové se ČMKOS dlouhodobě věnuje tomu, aby migranti měli legální a srovnatelné postavení s domácími pracovníky.

ČMKOS v tomto ohledu vychází z Mezinárodní organizace práce, která se zaměřuje na vytvoření důstojných podmínek práce pro migranty. Jedná se také o jedno ze stěžejních témat Evropské odborové konfederace.

Bojuje Českomoravská konfederace odborových svazů za práva všech lidí práce a nebo jen některých? Foto Ludek, Wikimedia Commons

V preambuli programu ČMKOSu na rok 2014 až 2018 se v této souvislosti píše, že odborová konfederace „bude podporovat dodržování práv migrantů, důstojné a rovné zacházení s nimi.“ Migranti jsou zde také řazeni do dalších zranitelných skupin na trhu práce - ČMKOS chce v souladu s cíli a prostředky schválenými v rámci akcí evropských sociálních partnerů usilovat o vytvoření podmínek pro jejich větší zapojení.

Co přesně ale tyto závazky v praxi znamenají? A nakolik se odborům daří je naplnit? Lubomír Dlouhý z Odborového svazu Stavba ČR, tedy z odvětví, kde je tíživé postavení migrantů více než aktuální, demonstroval bezradnost, kterou odbory tváří v tvář této otázce dávají najevo. Bylo znát, že Lubomír Dlouhý má dobrou vůli migrantům na našem trhu práce pomoci, ale jeho pojetí odborů a jejich role, je natolik úzké, že se do ní většina nově příchozích nevejde.

Na konkrétní příklady toho, co se migrantům na našem pracovním trhu děje, jen krčil rameny. Odborový svaz Stavba ČR od svých členů nemá žádné podněty o podobných jevech. A i kdyby je měl, přiznal Dlouhý, neudělal by nic jiného, než že by je přeposlal Státnímu úřadu inspekce práce nebo policii.

Hlavní problém spočívá v tom, že do činnosti odborů, jak ji ony samy převážně chápou, spadají v první řadě jejich členové. Kdo ale není členem a nemá ani status zaměstnance, tedy není ani potenciálním členem, ten stojí jaksi mimo jejich zájem.

Situace migrantů, jak ji popsal Rafal Tomasiak z UNI Global Union, je dosti specifická, není proto možné k nim přistupovat stejně jako k domácím pracovníkům. Jsou v novém prostředí, ve kterém se špatně orientují. Neznají jazyk země, kam přicházejí, ani její pracovní právo. Jejich práce a celková pozice je velmi nejistá.

To vše vede k tomu, že jsou loajální vůči tomu, kdo je zaměstnává. Je pro ně velmi těžké říct mu ne. Mají strach, že by mohli přijít o práci a novou by pak sháněli jen obtížně. Rafal Tomasiak to souhrnně nazývá komplexem pracovních migrantů. Petra Wlecklik z IG Metall v Německu vyjádřila něco podobného, když zmínila, že za každým migrantem musíme vidět celého člověka, který je v určité životní situaci.

Od toho by se měl odvinout přístup, který odbory k migrantům zaujmou. Rafal Tomasiak kladl důraz na rozdíl mezi náborem – tedy nutností přesvědčit migranty, aby šli do odborů, a organizováním. Nábor je pouze malá část odborové organizovanosti. Migranty je třeba nejenom získat do odborů, ale vědět, co pak s nimi dělat.

Lidé v odborech musí zjišťovat, jaké problémy migranti mají, dávat jim odvahu a nabízet nástroje, jak jejich situaci řešit. Cílem je, aby se nebáli pořádat kolektivní akce. Organizování je nutné provádět na úrovni komunity, zaměřit se na to, kde migranti bydlí, jak tráví volný čas atd.

Být hnutím a nebo elitním spolkem?
S migranty úzce souvisí problematika brigádníků či OSVČ tam, kde by bylo možné dát dotyčným klasické zaměstnání. K celé situaci se nelze stavět tak, že jediné, co se dá dělat, je, že pracovník, podá stížnost na Státní úřad inspekce práce. Výše zmíněný komplex pracovních migrantů vede k tomu, že si dotyčný nic takového netroufne udělat. Pravděpodobně by se tím jeho situace ještě zhoršila, navíc zřejmě ani neví, že takovou možnost má.

Protože se v případě migrantů většinou jedná o agenturní pracovníky, odbory si musí najít cestu i k nim a nespokojit se s tím, že budou hájit jen kmenové zaměstnance. Rafal Tomasiak například zmínil, že odborové organizace mohou tlačit na obchodní řetězce, aby pracovníci, které zaměstnávají přes agentury, byli lépe placeni, případně, aby tyto řetězce vyvíjely tlak na zlepšení pracovních podmínek u pracovníků svých dodavatelských firem.

Bettina Stadlbauer z ÖGB v Rakousku jasně uvedla, že ochrana práv migrantů je zároveň ochranou práv domácích zaměstnanců, protože čím levnější je práce migrantů, tím je větší tlak na snižování mezd a propouštění domácích zaměstnanců. Pro odbory se také jedná o možnost, jak rekrutovat nové členy a posilovat odborové hnutí. To je aktuální i v případě ČMKOSu, který se potýká s dlouhodobým výrazným úbytkem svých členů (v roce 2007 jich měl 540 tisíc, nyní se uvádí číslo pod 370 tisíc).

V Rakousku je patrná nejenom velká snaha zvýšit podíl migrantů v odborech, ale i jejich počet v odborových radách a podporovat je v tom, aby byli aktivní a podíleli se na pořádání různých typů akcí. Petra Wlecklik k tomu dodala, že odbory nemohou dělat politiku pro migranty ale politiku s migranty.

Musíme si být ale vědomi toho, na co poukázal El-Hammouri z ver.di v Německu. Pokud se odborům nějakou skupiny nepodaří přitáhnout, je to pouze jejich problém. Je nutné si položit otázku, jaké potíže tito lidé mají, jaká témata jsou pro ně důležitá. Zkrátka musí to být odbory, kdo je zaujme.

V kontextu odborového hnutí na území České republiky je nasnadě se ptát, koho naše odbory vlastně chtějí hájit, zda všechny lidi práce a nebo pouze jejich stále se zmenšující část, které se podařilo si udržet status zaměstnance. Pokud jim jde opravdu o všechny, musí jim vyjít vstříc, otevřít se a dát najevo, že o ně mají zájem. V opačném případě dávají odbory v sázku to nejcennější – je možné být odborovým hnutím a přitom hájit jen elitní část lidí práce?


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.