Pohyb, ruch a migrace

Pražský institut Cervantes připravil přehlídku španělských sociálních dokumentů Limity hranic, jimž se věnuje následující přehledová recenze.

Vit_janecek

Vít Janeček

12.02.2012 11:02

Dezplazados

Záběr z filmu Odsunutí Josepa Lluíse Penadèse Boady, který uvede pražský Institut Cerventes v rámci přehlídky Limity hranic. Foto www.filmotech.com

Pražská přehlídka dokumentů španělských tvůrců tematicky zaměřená na překračování hranic nabídne různorodé vhledy do zkušeností spojených s tímto druhém pohybu. Ten v globalizovaném světě tvoří sice stále vyhledávanější komoditu, ne vždy je však odpočinkem určeným k veselému vyprávění přátelům.

Ruch
Žánr road movie, od chvíle, kdy se objevil v 60. letech, pomocí příběhu formuluje problém cesty jako nutného setkání s jiným, které má povahu konfrontace či přinejmenším nastolení vědomí této jinakosti. Pohyb obecně patří k antropologickým konstantám utváření vědomí rozdílů a překračování horizontů a v tom je bytostně významotvorný, naopak narušuje identitu, která se opírá o hranice a zažité struktury uvnitř jejich obkroužení, ve kterých je možné spočinout - a na nic nemyslet.

Road movie ukazovaly příběhy lidí, kteří se z touhy po dobrodružství vydávali za hranice identit svých domovů a často se zabývaly - neboť tak je to i dramatičtější - setkání s jinými „domovy", kde už jen pro svoji prostou přítomnost nebyli vítání, což mělo různé stupně a podoby. Polovina vektoru road movie je vlastní také turismu: lidé se vydávají s vizí cesty zpět někam jinam, počet cestujících s tímto snem v bohaté části světa stále stoupá. Druhá polovina vektoru je v případě turismu jiná: součástí cesty je touha být na cestě i doma, materializací čehož jsou řetězce hotelů a restaurací, Američan přijíždí do Prahy a s oddychem usedá v McDonaldu, stejně jako tam usedá Pražák v Americe, neboť jej má dobře zažitý z Prahy.

Pohyb turistů je zkrátka dobrodružný, ale přitom standardizovaně bezpečný pohyb - slovo „ruch“, které se s ním spojuje, o něm vypovídá tak nějak víc, než se na první pohled může zdát. Road movies byly často filmy o strnulé nepřizpůsobivosti, která je až nelidská tím, že lidé a události přicházející z venku (jiní a odjinud) už jen samotným bytím nevědomě ohrožují lokality navštívení a jejich obyvatele - cestování v tomto žánru nemá protokol, který nastoluje odpovídající porozumění tomu, co příchozí jsou, co očekávají a co lze od nich čekat.

Cestovní ruch sám je naopak souborem takových protokolů, a proto turismus přímo generuje dobrovolné přizpůsobení se příchozím. V kontextu toho, že tímto neustále vzrůstajícím ruchem se živí deset procent obyvatel zeměkoule, ročně se jej v roli subjektů účastní přes půl miliardy lidí, z nichž drtivá většina pochází z euroamerické civilizace, mohli bychom odvozovat, že adaptace na jinakost nemůže představovat v našem teritoriu problém - opak se ale zdá být pravdou.

Zkušenost nezajištěných cest
Bez přímé vazby totiž spolu s cestovním ruchem vzrůstá ještě další ruch, který je ale označován pojmem „migrace". Největší skupinou tohoto pohybu jsou uprchlíci, kterých je na celém světě evidováno přes čtyřicet milionů (včetně těch, kteří jsou uprchlíky na svém území) a v Evropě směřují především tam, kde jsou kritickým kontinentům blízké, otevřené břehy, tedy do Itálie a Španělska.

Sny lidí na této cestě mnohdy nepředpokládají návrat, ale doufají v nový domov. Na rozdíl od turistů mají nízký standard očekávání a velkou vůli k adaptaci, kam až si ji dokáží ve své zkušenosti představit. Film Vzdálenosti Pilara Monsella stojí na vyprávění konžského uprchlíka, který procestoval Afriku, až se definitivně zaseknul na jejím severním cípu, bez prostředků, legality i šance vysněného Španělska dosáhnout.

Dokumentární road movie jsou často o zadrhnutých cestách, o lidech, kteří zůstali vynuceně stát a jediné, co zbývá je reflektovat svoji situaci, jíž jsou bez možnosti pokračovat ani k cíli ani zpět vydáni. Bez tlaku na příliš velké formální sjednocení vedle sebe v Monsellově filmu leží divadelní rekonstrukce nemilosrdného okrádání skupiny uprchlíků místní policií, záběry těch, kteří jsou vráceni z hranic zpátky - postavy klátící se kamsi pryč do pouště, uzavřenost záběrů i prostředí, které kontrastují s otevřeností situace, jejíž jakékoli smysluplné pokračování nelze zahlédnout ani omylem.

Jen o málo jednodušší je však situace lidí, kteří projdou - jak ukazuje další z filmů Možná v lednu Diogo Costy Amaranta. Rumun přežívající ve španělské metropoli uvízne v důsledcích nařízení o dočasném zrušení volného pohybu rumunských migrantů, takže náhled exponuje fyzicky neviditelná bariéra legislativy, která dopadá na individuální osud se stejnou silou, jako předchozí nemožnost Afričanů vymanit se z bídy své cesty bez dosažení cíle.

Každý člověk Severu a Západu je oproti lidem Jihu a Východu v nepřehlédnutelné výhodě, jak dokazují i hrdinové dalšího dokumentu - Ve dne v noci od Marcose Mijána. Život několika cizinců v Číně je sice plný paradoxů a nedorozumění, tragickou existenciálu předchozích filmů však tvoří existenciála osobního dobrodružství, jehož sdílení je spíše jakousi alternativní formou turistiky, která zahrnuje bezpečí zadních vrátek.

Naopak nemožnosti nově začít, byť ve vlastní zemi, se zabývá na madridském festivalu oceněný dokument Josepa Lluíse Penadèse Boady Odsunutí. Osud kolumbijských vesničanů, nucených doslova vytrhnout se ze své půdy na venkově do slamu na jižním okraji Bogoty, ukazuje na nejčastější modalitu světové bídy - tedy lidi zařízené na hyperskromný život, kterého jim však vlivem vojenských konfliktů není dáno dosáhnout.

Filmařsky jednoduchý ponor do vratkého provizoria, v němž všechny zúčastněné rodiny i jejich děti stráví dost možná celé své životy, nabízí navzdory objektivitě paradoxní dojem síly lidskosti, neboť zobrazovaní lidé neztrácejí, ba snad ještě posilují, svůj smysl pro rodinu, komunitu a životní radost...

Cyklus Limity hranic sestávající z pozoruhodných sociálních dokumentů španělských režisérů, které však pojednávají doslova globální teritorium spojené s tímto tématem, začíná projekcí a diskusí 23. února večer a týdenním rozestupem pokračuje celý další měsíc.

Filmový cyklus Limity hranic. Od 23. února do 22 března 2012. Instituto Cervantes, Na rybníčku 6, Praha 2. Podrobnější informace o promítání jsou zde.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.