Drulák není kazisvět

České země za sebou mají rok vášnivých debat o zahraniční politice. Jméno Petra Druláka se v nich často skloňovalo v tak nelichotivém světle, že je namístě podívat se, jestli neudělal náhodou i něco dobrého.

Ještě než loni nová vláda zasedla do úřadu, zaujali ministr zahraničí a jeho náměstek mluvou o chystané změně koncepce zahraniční politiky. Ohlášenému návratu do Evropy všichni krom ultrakonzervativců zatleskali, ale při zmínkách o střízlivějším hodnocení role Západu ve světě a návrzích na zohledňování socio-ekonomických či environmentálních práv v zahraniční politice, se pozvedlo nejedno obočí.

Co na tom, že v západní Evropě, kterou už roky dobíháme, tento diskurz patří k standardu, a do popředí se dostává i téma rolí mužů a žen ve veřejném životě, mimochodem další z témat, které vedení ministerstva otevřelo.

Ne že by se tato témata plně promítala do zahraničních a obchodních politik našich západních sousedů, ale mluví se o nich, a zdaleka nejen mezi „levičáky“, a krok za krokem se přijímají konkrétní opatření.

Je k tomu dost důvodů. Klimatické změny nejsou „za rohem“, ale už si na cestě z předsíně do obýváku zouvají boty. Sociální nerovnost není fantazmagorií trockistů, ale jedním ze stěžejních témat dneška, které má přímý dopad na politické svobody. No a ženy pořád tvoří polovinu světové populace, ale mají zatím zanedbatelný podíl na rozhodování o veřejných politikách, které se jich bytostně dotýkají.

U nás jsme však tato témata chtěli zamést pod koberec. Někomu se jevilo, že tahat je do zahraniční politiky je zcela zbytečné, pokud ne vyloženě hloupé. Jiní si povzdechli, že je to sice zajímavé ale příliš abstraktní, a snad se na to podíváme někdy jindy, třeba až „bude líp“.

Mezitím diplomatický život přinášel zcela konkrétní situace. Třebas kroky a výroky prezidenta Zemana, na které těžko najít vhodné adjektivum. Anebo strastiplnou kakofonii členů vlády na téma protiputinovských sankcí a naší role na Ukrajině. O ní se Putin už mnohokrát a dávno vyjádřil, že je pro něho absolutně klíčová, ale politickým stranám, levicovým i pravicovým, byla téměř srdečně ukradena. Zajímala se o ni hlavně hrstka diplomatů a aktivistů.

Bude-li mít Česká republika kvalitní zahraniční koncepci, bude to z velké části Drulákova zásluha. Foto Jakub Patočka, DR

Rozpoutání války na Ukrajině pak nějak spontánně přineslo potřebu a nutnost zařadit se, a jasně deklarovat, s kým jsme. Na nějaké debaty o vyváženém nahlížení na roli Západu ve světě nejenže nebyl čas, ale staly se nemístnými. Do toho cesta do Číny, špatný tah Havlem, a konflikt vzplál i v Praze.

Jistěže tah Havlem byl špatný. Ne proto, že Havel je „značka“, ale proto, že v Havlových textech, prohlášeních a žití najdeme mnoho z toho, co chtěla dnešní vláda zavést do zahraniční politiky. Ale to Drulák samozřejmě ví, takže úvahy o tom, že se vymezováním vůči Havlovi snažil buď pošlapat jeho památku, anebo na sebe přitáhnout pozornost, neobstojí.

Vzhledem k tomu, co představuje těžiště jeho návrhů, je docela pravděpodobné, že kdyby věděl, jakou lavinu spustí vymezováním se vůči Havlově politice, dal by si větší pozor na slova. Jiná věc je, že pohybuje-li se v politice, takové tušení mít měl.

V průběhu inventury zahraniční politiky byli tedy náměstek i jeho ministr kritizováni jak za svůj idealismus, tak pro jeho nedostatek. Dostalo se jim verbálních pohlavků za ohrožování „naší vazby na Západ“, dědictví disentu a samotné transformace.

Co je však podstatné, diskuse odhalila, na jak nejistých základech stojí naše tak často deklarovaná příslušnost k Západu. Ukázalo se, že vlastně máme zmatek v tom,
co pro nás pojmy „Západ“ či „atlantická vazba“ znamenají a co považujeme za lidská práva.

Vytýkat české společnosti, že čtvrtstoletí po změně režimu nemá obecně sdílené verze své nedávné historie a jasnou a jednotnou vizi své budoucnosti, nemá smysl. Která obdobná společnost je má?

Ale když se Západ, atlantická vazba a lidská práva staly klíčovými slovy v souboji o novou zahraniční politiku, zřejmě stojí za to ujasnit si, co pro koho znamenají.

Drulák je Obamovi bližší nežli jeho kritici
Ponechejme teď stranou paradox, že vládě, která podnikla kroky pro lepší ukotvení České republiky v Evropské Unii se vyčítalo, že zemi vzdaluje od Západu, a „západnost“ se v mnohých diskuzích zúžila jenom na „atlantickou vazbu“. Pokud mluvíme o atlantické vazbě, tedy vazbě na Ameriku, kterou Ameriku máme na mysli? Ameriku George W. Bushe, Ameriku Tea Party, Ameriku Johna Stewarta, Amy Goodmanové, Johna Olivera?

Pokud máme v rámci diskuze o zahraniční politice na mysli Ameriku Obamovu, pak stojí za to připomenout, že zahraničněpolitické i domácí myšlení americké vlády nemá od té dnešní české tak daleko, a tak vlastně existuje dost důvodů pro posílení „atlantické vazby“.

Obama vyhrál volby s příslibem, že zvolí multilaterálnější přístup ke světové politice než Bush, a v tom duchu ji také vedl. „Reset“ vztahů s Ruskem v prvním volebním období, pak normalizace vztahů s Kubou, podnikl kroky k diplomatickému řešení sporu o iránský jaderný program, a dosáhl klíčové klimatické dohody s Čínou.

Do žádné s uvedených iniciativ by se ale Obama nemohl pustit pod vlajkou, na které by stálo „My jsme Západ, kdo je víc?“

Co je tedy základem naší vazby na Západ? Reset s Ruskem vyplašil nejednoho Středoevropana. Je pochopitelné, že Česká republika musí dbát na svoji bezpečnost, a je úplně samozřejmé, že konstruktivní a přátelský dialog s USA je v našem zájmu, bez ohledu na to, která vláda je kde při moci.

USA jsou globální velmocí, a pokud má Česká republika zájem ovlivňovat globální dění, bez spolupráce s Amerikou to půjde těžko, jestli vůbec. Nic z toho ale Drulák nezpochybnil a mnohé z toho, co řekl, najdeme v Obamově přístupu.

Jakou Ameriku chceme? Jenom tu, která garantuje bezpečnost střední Evropy, jinak je nám vlastně jedno, kdo tam vládne, a co dělá? Poskytli jsme na oplátku my nějakou podporu Obamovi v jeho tažení za zlepšení zdravotní péče?

Nedávné Zemanovo zpupné vykázání amerického velvyslance je projevem té samé nejistoty jako úlevná prohlášení jiných představitelů veřejného života, kteří po Sobotkově cestě do USA a po (předčasném) zveřejnění dalšího návrhu zahraničněpolitické koncepce jásali, že Američané prý premiérovi všechno vysvětlili, ten pokáral kazisvěta, a všechno je, jak má být.

Jistým projevem nejistoty je i to, jak jednotlivé verze zahraničněpolitické koncepce pronikaly do médií (představte si, že někdo publikuje váš rozepsaný text) ještě před tím, než je viděl ministr, jak byly prezentovány koaličním partnerům a jak se dostaly k připomínkování sboru poradců. Samozřejmě, kontrola držitelů moci a touha „být první“ patří k novinářské práci, ale stěží pochopit, jak přesně byl naplněn veřejný zájem, když se zveřejňuje dokument, jehož předkladatel ho ještě nedokončil.

Veřejná kontrola představitelů státu je samozřejmě nezbytnou podmínkou demokracie, ale ministerstvo zahraničních věcí se při přípravě koncepce rozhodně netvářilo tajnůstkářsky a ministr ani jeho náměstek se veřejné diskuzi nevyhýbali, právě naopak.

V mediální bitvě jsme pak mohli sledovat další zajímavé projevy nejistoty. Třeba zděšení, když se do koncepce dostala „lidská důstojnost“.

Požadavek „důstojnosti“ byl přitom jedním ze základních požadavků arabského jara. Arabští aktivisté, kterým v rámci programu transformační spolupráce Česká republika pomáhá, by se nad tím slovem vůbec nepozastavili.

Za důstojností se navíc vůbec nemusíme vydávat až za moře – zejména od začátku ekonomické krize se po ní nestyděl volat nejeden Jihoevropan. A „důstojnosti“ se konec konců nebojí ani Ústava ČR – zmínku o ní najdeme hned v preambuli, o tři řádky výš, než „lidská práva“.

Bude-li koncepce dobrá, bude to i Drulákovou zásluhou

Málo věcí je na demokracii hezčích než možnost diskutovat a spolehnout se na to, že naši názoroví oponenti se nás nebudou snažit zavřít nebo rovnou poslat na hořící hranici.

Pluralita názorů a kritická, a někdy dokonce i kultivovaná, diskuze je jedna z nejskvělejších věcí na českých zemích. Byla by proto škoda, kdyby rozhovory o vizi naší zahraniční politiky skončily konstatováním „Drulákovy prohry“ a „potvrzením atlantické vazby“. Bylo by obrovským mrháním potenciálu českých zemí, kdyby se lidská práva a západnost staly „prostě“ a jenom komoditami ve vnitropolitickém boji.

Podle průzkumů veřejného mínění CVVM od začátku ukrajinského konfliktu část české veřejnosti neví, co si vlastně o něm myslet a jenom pár procent je přesvědčeno, že by se v jeho řešení měla Česká republika výrazněji angažovat. Těžko to mít veřejnosti za zlé, když se experti baví o tom, jestli jsou důležitější práva, nebo důstojnost, a některé představitele vlády nezajímá ani jedno z uvedených, čímž se, ostatně, neliší od některých představitelů vlády minulé.

Pečlivější zamyšlení nad tím, k čemu se vlastně hlásíme, když řekneme „Západ“, a co jsme ochotni udělat pro naplňování konkrétních hodnot, může některé z našich současných zmatků a nejistot odstranit.

Petr Drulák takovou debatu posunul, a i když lze s jeho stylem a některými iniciativami polemizovat i zásadně nesouhlasit, je nepřesné vnímat ho jako kazisvěta. I díky němu dnes Česká republika diskutuje o podstatně pronikavější koncepci zahraniční politiky, než byla jakákoliv z předešlých.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.