Ve špatných časech (a takové už jsou zase za humny) se v Evropě začíná přemýšlet o tom, koho se zbavit, aby se ten ztenčující se koláč dělil mezi co nejmenší počet lidí. Evropané najednou zjišťují, že je jich moc, a tak přemýšlejí, kdo sem vlastně doopravdy patří a kdo je v Evropě jaksi „nadbytečný“. Začíná zvýšená poptávka po identitě. Ať už tou identitou myslíme cokoli, měla by především vycházet od subjektu, nikoliv směřovat k němu zvenčí, měla by tedy být především sebepojetím, nikoliv daná jaksi „shora“.

Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů, když francouzští ministři začnou spekulovat o tom, cože to vlastně znamená být Francouzem, a média jim v tom pilně napomáhají.

Výzkumy veřejného mínění pak vytvářejí virtuální francouzskou osobu, stát produkuje imaginární objekt, o němž se předpokládá, že ztělesňuje identifikační „průměr“, který můžeme označit třeba „F“. Spekuluje se nejen o tom, jak se neexistující subjekt nebo spíš objekt obléká a co jí, ale také o tom, jak se chová v té či oné situaci, co si myslí, čemu věří nebo koho volí. S touto imaginární osobou se pak poměřují všichni ostatní a zkoumá se, nakolik se od ní odlišují, aby se zjistilo, zda se mohou či nemohou oprávněně nazývat Francouzi.

Každé individuum, které se odklání od tohoto standardu, je „nenormální“ a pro stát i veřejné mínění a priori podezřelé. Nesdílí totiž francouzské hodnoty a dopouští se tak „zločinu na identitě“. Novináři takové vytváření imaginární národní identity často ochotně podporují. Například když píšou vcelku nevinně „Francouz dává přednost camembertu před roquefortem“; nebo tehdy, když po průzkumech veřejného mínění, které vykazují volební preference jednapadesát procent francouzských občanů, okamžitě píšou „Francouzi volí XY“. Taková identita se mele v „ideologických mlýnech“, a pak se jí krmí důvěřiví občánci, kteří se mají zařadit do lajny, aby nevyčnívali a nedělali potíže.

Identita je identitou právě tehdy, je-li prožívána. „Neprožívaná identita je nesmysl,“ zaznělo v nedávné diskusi pod článkem v Deníku Referendum. Jistěže má být prožívána - vždyť podle slovníku cizích slov je identita „jednota ve vztahu vnitřního duševního života a konání (jednání)“, nebo též „autentické bytí“! Z čeho ale vychází to prožívání? Proč něco prožíváme, zatímco něco jiného nás nechává zcela chladnými a lhostejnými? „Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl,“ řekl kdysi Arthur Schopenhauer. Proč něco chceme? A proč chceme to, co chceme? Často jen proto, že nás někdo naučil, co máme chtít.

Je autentickým bytím jenom identita?

Prožívat se dá i „ne-identita“, to, co o sobě nevypovídáme, protože to tak snadno nejde. Chybí nám pojmy, proto je ne-identita nepojmovou existencí. Možná právě tohle prožívání lze pokládat za základ spirituality, prožívání nějakého pocitu, něčeho, co vychází z hloubky duše.

Při slově spiritualita mi obyčejně vytanou na mysli černošské spirituály: „Pane můj, co na nebi je tvůj dům, má máma můj život dala katům,“ jak to v mém mládí zpívali Plavci. Tahle píseň mi kupodivu zvláštním způsobem připomíná starou duchovní píseň z Komenského kancionálu: Soudce všeho světa, Bože, v níž se zpívá „Ty hledíš k poníženému“.

Ne-identita utlačovaných se může stát tím, co je všechny navzájem spojí. Může přerůst ve spirituální pocit, že pravda (nebo Bůh?) je v tomto těžkém životě plném utrpení přeci jen na jejich straně. Nebo ve víru, že jednou se to všechno změní: „Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou, boží soud v polích s bavlnou.“

Záměrně neříkám v náboženství, ale ve víru, která je zároveň snem, a která nemusí končit kdesi v záhrobí. V souladu s temperamentem subjektu i s duchem doby může ta víra vykazovat různé stupně (ne)smířlivosti svých nositelů: od „nenech se mít pyšně hrdě, k bližním mstitelně a tvrdě“ (ze Soudce všeho světa), až k víře „pyšných žebráků“ (kteréžto slovní spojení použil kdysi básník Josef Kainar ve své básni Český sen).

↗

Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů. Foto Guma Guar

Mít sen

Snění bývá často považováno za spiritualitu New Age, tedy za únik od reality, od skutečného světa tam venku do světa vnitřního, do „ráje srdce“. Některé sny jsou ovšem uskutečnitelné a napomáhají osvobození. Snění utiskovaných o jiném světě se vyvíjí od neurčitého pocitu k určitějším představám. Je však důležité, aby nezůstalo u pouhého snění, ale aby sny byly doprovázeny také skutky směřujícími k pozitivní změně světa - třeba k vytváření nových sociálně-ekonomických struktur.

My bezvýznamní a bezmocní lidé si musíme stále opakovat, kdo vlastně jsme. Možná bychom si měli o sobě začít vytvářet jakýsi novodobý mýtus: jsme ti, kdo se snaží o lepší svět. Kdo jiný než právě utiskovaní jsou povoláni k tomu, aby vytvořili nový svět? Jsme přece ti (jak napsal J. Wolker v Baladě o snu) „tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční. A vytešou je do skály!“.

Takový mýtus musí být ovšem udržován v pravdě reálnými činy, jinak skončí jako krásná lež nebo jako fraška. Tvořit, tvořit a tvořit! Nejen v umění, ale i v politice. Nerozbíjet výkladní skříně a nezapalovat auta, ale tesat své sny do skály. Vytvářet nový svět ještě pod slupkou toho starého, aby tady, až obal pukne, nezůstalo jen čiré nic.

Mýty utlačovaných jsou pravdivé. Pravda totiž bývá na jejich straně. Háček je ovšem v tom, že oni sami se nikdy nesměji stát utlačovateli. Jinak by se k nim pravda obrátila zády. Přesně tak to funguje, na což by se nemělo zapomínat.

Možná se někomu bude zdát, že slova o utlačovaných nebo utiskovaných jsou v dnešní stále ještě blahobytné Evropě poněkud nadnesená. Dobrá, lze mluvit třeba o „marginalizovaných“ nebo prostě o outsiderech. Ale cožpak nakonec nejde o útlak, když se lidem nedostává pracovních příležitostí zajišťující důstojnou obživu, ani výrobních prostředků, s jejíž pomocí by si ji mohli zajistit sami?

Sny utiskovaných může sdílet i ten, kdo se v jejich nesnesitelném postavení zrovna přímo nenachází, ale zato se do něj dovede vcítit. Prostě to umí. Na druhé straně samotní utiskovaní či marginalizovaní o ničem snít nemusí. Snění a spiritualita není něco automaticky produkovaného materiálním postavením člověka. Někomu je to dáno a někomu ne.

Spiritualita trpících je vlastně jakousi kultivací jejich ne-identity. Kultivovat ne-identitu ve spiritualitu je určitě žádoucí; neměla by se nechávat ve formě beztvaré, surové a ničivě žhavé lávy (nebo „tekutého hněvu“). Naopak, s její pomocí můžeme vytvářet nové sebepojetí, novou identitu, novou jednotu ve vztahu vnitřního duševního života a konání. Bez víry v lepší svět a bez snění o něm, nemůžeme nikdy žádného lepšího světa dosáhnout. Martinu Lutheru Kingovi se podařilo svým snem aspoň pohnout veřejným míněním, byť za to zaplatil životem. Za sny se bohužel někdy životem platí.

Jak jsme na tom u nás?

V již citované bylo mimo jiné řečeno, že „česká národní identita je slabá oproti té polské nebo maďarské“. To je pravda, pokud za národní identitu nepovažujeme pojídání vepřo-knedlo-zela a pití piva (jakkoli proti němu vůbec nic nemám). Nakonec za to možná buďme rádi. Pokud by ji měla určovat etnicita nebo národní či kulturní „zvyky“, nenechme si nic takového předepisovat shora (případně sugerovat s pomocí médií) podobným způsobem, jak o tom psal Badiou.

Ale jak je to s tím nevyslovitelným, tedy s ne-identitou chudnoucích obyvatel této země? Jak je to s jejich sny? Sní se u nás vůbec o budoucnosti? Kdysi se tu v hojném počtu vyskytovali ti „pyšní žebráci“, které spojoval jejich sen. Kam se poděl ten někdejší český sen o lepším světě, který bývá občas ironizován, ten sen, o kterém napsal Josef Kainar ve své básni, že „roste časy všemi vždy košatěji a vždy krásněji“, a který vlastně vůbec není jen český? Kde jsou ta srdce bušící „starou českou vírou, že nelze člověku se smířit s útiskem“?

Buší i dnes? Pokud ano, proč to bušení není slyšet?