Jak historická politika posiluje hodnotovou orientaci stran

Politické strany mají svoji historii jako struktury i součást určitých ideových směrů. Strany mohou na svůj příběh rezignovat, na nic nenavazovat a vždy se rozhodovat jen podle aktuální výhodnosti, výsledkem ale bude vyprázdněnost a krize identity.

Často se u nás hovoří o krizi politických stran, o jejich vyprázdněnosti, o tom, že z politiků se stali pouze technologové moci, mezi kterými napříč stranami není příliš velký rozdíl. Možná se před volbami snaží získat voliče na různé sliby, ale když se dostanou k moci, politika, kterou realizují, se od sebe nakonec tolik neliší. Politické strany přesto mají hodnoty, ke kterým se hlásí, a zároveň jsou součástí určitých ideových proudů.

Každá politická strana má svoji historii jako struktura, ale vedle toho také jako součást daného politického směru. To je zvláště významné u sociální demokracie, která na našem území během své historie dlouhá desetiletí neexistovala, přesto přetrvávalo povědomí o tom, co je sociální demokracie. To následně umožnilo její opětovné založení.

Stejně jako charakter každého jednotlivého člověka je tvořen jeho osobním příběhem, tím, co z něho vyzdvihuje, co považuje za podstatné pro svůj další vývoj a na co chce navazovat, je i identita politických stran a jejich členů spoluutvářena jejich přístupem k historii dané strany jako struktury a také jako součásti širšího ideového proudu.

Samozřejmě jak jednotlivci, tak politické strany a jejich členové mohou na práci se svým příběhem rezignovat, na nic nenavazovat a vždy se rozhodovat jen podle aktuální výhodnosti a vlastního prospěchu. Výsledkem však pravděpodobně bude vyprázdněnost a krize zmíněná na začátku. Proto je v případě politických stran tak důležitá historická politika, jejímž cílem je právě vyzdvihovat ze své minulosti to, co přispívá k vytváření stranické identity.

Právě historická politika byla tématem kulatého stolu s názvem Historie jako součást politických tradic, který pořádalo zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice společně s Masarykovo demokratickou akademií (MDA).

Otázka, která se nabízí, zní, jak je na tom v této oblasti dnešní sociální demokracie. Podle Patrika Eichlera z MDA je ve stejném stavu jako sama ČSSD – jedná se o celkovou stagnaci. Ve skutečnosti zde nic takového jako historická politika neexistuje. Sociální demokracie nemá sepsané své vlastní dějiny. Masarykova demokratická akademie má sice veškerou volnost, ale zároveň minimum podpory.


K jaké tradici se dnes sociální demokracie hlásí? A co dělá proto, aby tato tradice byla žitou přítomností? Foto ŠJů

Chybí prohlášení stranických orgánů k výročím, nedočkáme se, že by vedení strany připomnělo, že uplynulo tolik a tolik let od smrti té které významné osobnosti sociálně demokratického hnutí. Má to několik příčin. Tradice sociální demokracie je překryta tradicemi komunistickými. Celá řada osobností byla zapomenuta, protože je za minulého režimu nebylo možné připomínat. Druhé převrstvení je antikomunistické - ČSSD je nucena se distancovat od mnohého, co je spojováno s politikou minulého režimu, přestože se jedná i o součást ideového sociálně demokratického proudu.

Výše uvedenému odpovídá to, co z dějin sociální demokracie je přítomno i v současných stanovách strany. Jediné historické vymezení v ústředním dokumentu ČSSD je druhý odstavec preambule, kde se píše: „Česká strana sociálně demokratické si je vědoma neocenitelného přínosu Československé sociální demokracie v exilu, která v době nesvobody v letech 1948-1989 svou činností vytvářela podmínky pro opětovné obnovení existence a činnosti sociální demokracie v Československu.“

Sociální demokracie tak ze své historie tematizuje pouze svoji exilovou minulost, ale už ne třeba osmihodinovou pracovní dobu či jiné sociální vymoženosti, jejichž prosazování a zavedení je důležitou součástí dějin sociální demokracie a tohoto ideového proudu. Právě žitý vztah k této tradici může hrát důležitou roli v upevňování sociálně demokratické identity a bránit tomu, aby členové strany, kteří se k ní hlásí, klesli na pouhé technology moci.

Historická politika má ale ještě jednu významnou funkci. Měla by připomínat, že leccos z toho, co dnes máme tendenci považovat za samozřejmé a jaksi za politicky neutrální, je ve skutečnosti zásluha politického proudu, ke kterému chce patřit i současná ČSSD.

Přesně tímto směrem se vydal Svaz demokratické levice v Polsku, který se snaží poukázat na to, co zde levice udělala dobrého a vyzdvihuje kvalitu veřejných služeb v době vlády Edwarda Gierka, jak během debaty zmínila Katarzyna Duda, politoložka z Opolské univerzity.

Na webových stránkách SDL se píše, že desetiletí Gierka změnilo Polsko – našel ho dřevěné a odevzdal zděné. Svaz demokratické levice chce ukázat, že to, co polská levice dokázala, když se jmenovala postaru - zajistit zaměstnanost, infrastrukturu a bydlení, zvládne i dnes.

Zadupávat do země a nebo uznat pluralitu?
Historická politika také nastoluje otázku, jaký je rozdíl mezi akademickým a stranickým historikem. Klíčovým rysem historika je, že to co napíše, lze ověřit v pramenech. Zásadní je důraz na kritičnost a otevřenost historické práce. To se však nevylučuje s budováním nových politických tradic a s tvorbou historické politiky dané strany s určitým programem a ideovým zakotvením. Jinak řečeno, jde o to vědomě pracovat ve prospěch konkrétního myšlenkového proudu – společnými hodnotami svázaného s politickou stranou – a zároveň zachovat ověřitelnost v pramenech.

V Českém kontextu se k tomu přidává problematika kulturní hegemonie pravice, která zde stále převládá. Během diskuze padl dotaz, jaký je poměr stranických historiků k této hegemonii. Nemůžeme se prý tvářit, že tady není, ani že bychom o ní neměli usilovat. Má se historiografie ze stranických pozic stát co nejvíce badatelskou a nebo předstupněm boje o hegemonii?

Pokud je ale současná pravicová hegemonie reakcí na předchozí hegemonii minulého režimu, nejsem si jistý, zda je tou správnou cestou opět usilovat o vystřídání jedné hegemonie druhou. Stejně jako existuje diverzita pamětí jednotlivců a to dokonce i v rámci jednoho politického proudu, měli bychom akceptovat přítomnost různých historických politik v současné době působících stran zastupujících různé ideové proudy.

Nejde o to ostatní historické politiky vytlačit a zadupat do země, ale přesvědčit své potenciální voliče, že daná strana opravdu hájí určité hodnoty a stejně, jako je prosazovala a zastupovala v minulosti, ať už při existenci či neexistenci stranické struktury, to bude dělat i nadále. A to nejlepší ze své historie opět živě utvářet.


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.