Požár v pravicovém vetešnictví

Ohlasy, které vyvolala poznámka o tom, že vláda Petra Nečase byla horší nežli vláda Ladislava Adamce, prozrazují dvě věci: kulturní hegemonie antikomunistické pravice se rozpadá, cesta k nové syntéze navazující na rok 1989 nebude snadná.

Když jsem vsunul do textu o osobnosti roku větu, že vláda Petra Nečase byla horší nežli vláda Ladislava Adamce, velice dobře jsem si uvědomoval, že se jedná o provokaci – a čekal, co vyvolá. Připouštěl jsem i možnost, že se nestane vůbec nic, jednak proto, že obecně narůstá apatie k provokacím všeho druhu, jednak proto, že lidé prostě ztrácejí chuť stávající pořádky před provokacemi hájit.

Množství ohlasů mne proto svým způsobem mile překvapilo; méně mne ovšem samozřejmě těšila jejich kvalita. Podle Břetislava Rychlíka jsem promluvil jako ÚV KSČM či plukovník Zbytek. Dušan Šrámek se v Reflexu politoval, že nemá přímočarost Miroslava Macka, aby mi nafackoval jako onen vyhlášený hulvát Davidu Rathovi. A hotový festival pravicových něžností na naši adresu propukl na sociálních sítích. Konečně jsme dostali zase pár anonymů, už se nám stýskalo.

Erik Tabery v Respektu svým charakteristickým způsobem citaci z mého textu a reakci na něj pomotal. Vytáhl z něj: „nejpozději od roku 1988 bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat“ (ve skutečnosti jsem psal o říjnu 1988, kdy se Adamec ujal moci). A na svůj můj citát reagoval slovy: „Škoda že to tehdy nikdo neřekl pořádkovým silám, než začaly lidem vyrážet zuby.“ Jak přišel na to, že bychom právě příslušníky pořádkových sil měli zahrnout do množiny politicky uvažujících lidí, dokáže jistě kolega z Respektu vysvětlit lépe, než bych to kdy svedl sám: mne by totiž nic takového nikdy nenapadlo.

Vůbec nejzajímavější, fascinující záměnou příčin a následků, je reakce Josefa Mlejnka jr. v Lidových novinách. Píše: „Ale vzhledem k náladám značné části společnosti může Jakub Patočka sloužit i jako figurant, na němž lze demonstrovat hromadné sociální jevy. Právě přesvědčení o „hrůzostrašnosti" vlády Petra Nečase (a ministra financí Miroslava Kalouska) a o totální zkorumpovanosti celé země přivedlo k moci nastávající koalici, zejména hnutí ANO, a podepsalo se i na úspěchu Tomia Okamury. V takové situaci stačil Andreji Babišovi dobrý marketing a jednoduchý slogan "bude líp".“

Považte, pro Mlejnka, a v tom ovšem může jako figurant ilustrující hromadný sociální jev – charakterizující myšlení českomoravského pravicového salonu – dobře posloužit on sám, není vzestup populistů příčinou k přemýšlení o tom, jak se stalo, že česká pravice klesla tak strašlivě hluboko, jako se jí to přihodilo za Topolánka a Nečase. Ne, ne. Pro něho zůstává problémem tupá občanská veřejnost, která nic nepochopila.

Nechápeme, že míra korupce „je u nás sice dost velká, leč setrvalá, a týká se spíše velkých zakázek“. Nechápeme, že „v době polistopadových hrůzovlád od Čalfy a Pitharta po Nečase tedy normální člověk neměl moc šancí na korupci narazit“.

Zde je snad na místě podotknout, že jsem o Čalfově, ani Pithartově hrůzovládě nic nepsal, pouze o Nečasově. Ale vskutku by mě zajímalo, jak se dnešní pravicoví revolucionáři třinácté hodiny, jimiž se tak hemží současný český tisk, vyrovnávají se skutečností, že při jednáních, na nichž Adamcova vláda předávala moc Občanskému fóru, Marián Čalfa seděl na té nesprávné straně stolu...

No nic, zpět k nám, zabedněným Čechům. My totiž dle Mlejnka nechápeme ani to, že „Petr Nečas, jenž si osobně nevzal asi vůbec nic, pouze poněkud nezvládl vlastní sekretářku a snažil se udržet si vládu pomocí do té doby běžné nabídky "trafik" trojlístku vzpurných spolustraníků“ je ve skutečnosti „Ištvanem uštvaný“ (sic!). Rozumíte: Nečas poněkud nezvládl vlastní sekretářku a byl uštván... To je české konzervativní myšlení, model 2014.

A závěr je tak jasný: „Převládající politické nálady jsou tudíž daleko spíše výrazem jistého nedobrého psychického rozpoložení obyvatelstva, nikoliv objektivních (nějakých snadno měřitelných a prokazatelných) skutečností.“ Ejhle: žije se nám dobře, jenom to nechápeme.

Zbývá tedy vysvětlit, kde se ono „nedobré psychické rozpoložení obyvatelstva“ bere. Ale ani to není úkol, před nímž by Josef Mlejnek jr. ucouvnul. A jeho odpověď je neocenitelná: „Patrně latentní strach z neúspěchu ve společnosti postavené na individuální výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince, či, a to asi daleko spíše, frustrace vyvolaná vědomím životní ne snad porážky, ale, s Václavem Klausem řečeno, nevýhry.“ Jeden by skoro řekl, že česká společnost onemocněla kapitalismem.

No ano, stačí najít vhodnou léčbu. A budeme zase psychicky zdrávi.

Zakázané myšlenky
Sama debata o tom, zda byla horší Nečasova vláda nežli Adamcova, je z podstaty nerozřešitelná. Názor závisí na kritériích a legitimní jsou jistě oba. Sám jsem ovšem svá kritéria uvedl a důkladněji popsal v odpovědi Břetislavu Rychlíkovi pro MFD.

V jejím závěru se píše: „Sice i Adamcova vláda zlepšování poměrů brzdila, zamezit ale změnám nedokázala, příliš se o to ani nesnažila, a nakonec vcelku spořádaně předala moc výměnou za příslib, že se komunisté budou moci dále účastnit politické soutěže. A mnozí z nich to bez okolků učinili i v rámci nové pravicové elity.

Na rozdíl od vlády Adamcovy, Nečasova vláda stát v řadě ohledů systematicky rozkládala, více než polovina jejích členů ji opustila kvůli korupci či nezamaskovatelné neschopnosti. Její úhrnná nekompetence byla taková, že navzdory rétorice odpovědného hospodaření a úspor nedokázala vyčerpat až dvě stovky miliard z evropských fondů.

Svým okázalým nezájmem o vzdělání, kulturu, ekologii, média či stav občanské společnosti přispěla ke zpustošení politické kultury do takové míry, že nejpopulárnějším politikem v zemi se skvělými demokratickými tradicemi je dnes nahnědlý populista.

Nečasova vláda nadto hrubě zvýšila sociální tíseň nejzranitelnějších lidí. Ačkoli si to polistopadová pravicová elita málokdy připouští, sociální práva nejsou o nic méně podstatnými lidskými právy nežli práva občanská či politická. A hrůzné prožitky bezdomovců či exekuovaných penzistů nejsou o nic méně relevantní výpovědí o tváři společnosti nežli prožitky zbitých disidentů. Za jedno i druhé jsou přímo odpovědné režimy, v nichž se takové věci dějí.

Fakt, že tehdy trpěli často příslušníci kulturní elity, zatímco dnes zpravidla vyloučení lidé, na povaze strádání a represivního počínání státní moci nemění nic.“

Uvědomme si, že v naší společnosti žijí lidé, kteří oba režimy srovnávají z perspektivy své osobní situace, tak jako to ostatně činí příslušníci privilegované elity, k nimž patří prakticky všichni pražští komentátoři. Jenomže činit vlastní perspektivě nárok na absolutní přijetí je typem myšlenkového rozpoložení, jež nenavazuje na demokratického ducha Občanského fóra nebo předlistopadový disent, nýbrž právě naopak je pokračováním normalizace jinými prostředky.

Je neoddiskutovatelným faktem, že čím dál většímu množství lidí se dnes jeví jejich osobní situace i perspektivy čím dál neúnosnější. A čím dál více lidí, kteří se v listopadu 1989 nadšeně stavěli za občanskou revoluci, pokud dnes srovnává, často s trpkostí uznává, že to či ono je dnes horší. Říci, že dokonce Nečasova vláda – vzhledem ke svým možnostem a kontextu, do nějž vstupovala – byla horší nežli vláda Adamcova, není ničím, co by ještě mělo vzbouzet hysterické či opovržlivé reakce.

Je to legitimní názor, s nímž lze nesouhlasit, jejž lze odmítnout, o němž je ale na místě vést debatu, reálně srovnávat a přemýšlet. Je to téma k rozhovoru, nikoli k občanské válce. Soustavné potlačování principiální kritiky polistopadového vývoje, jako kdyby jeho jedinou alternativou byl návrat předlistopadových pořádků, je jednak absurdní: nic takového není o nic uskutečnitelnější než obnova Rakouska-Uherska, jednak hluboce nedemokratické. Alternativy tu byly a jsou.

Pro začátek si stačí přečíst například pětadvacet let starý manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny, abychom věděli, že při jiných volbách a rozhodnutích na polistopadových křižovatkách jsme dnes mohli mít mnohem více demokracie, společnost mnohem více orientovanou na svou kulturní, vzdělanostní, sociální, ekologickou vyspělost a zcela principiálně a sebevědomě odmítající princip „společnosti postavené na individuální výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince“.

Toto prakticky nikdo v letech 1988 a 1989 nechtěl. A kdyby se s takovým heslem objevil Josef Mlejnek jr. v listopadu 1989 na náměstí, pokládali bychom ho za provokatéra ve službách StB.

Chtěli jsme svobodu a demokracii, nikoli jejich vykostěnou tržní substituci, střeženou mudrlanty Mlejnkova, Rychlíkova či Taberyho typu (často v krajně ztrátových a kapitalisty různé provenience za tuto ideologickou službu dotovaných médiích). Ovšem neurvalost, která má zřejmě kompenzovat plytkost jejich odpovědí, je v něčem příslibem: zrcadlí se v ní nejistota příslušníků a strážců určitého typu kulturní hegemonie, kteří zvolna ztrácejí půdu pod nohama; cítí její chvění.

Právě neschopnost zavčasu se pozastavit nad excesy polistopadového směřování, neochota zavčasu zbavit pravici puncu výlučnosti, jako by byla geneticky předurčena spravovat společnost lépe, toto zaryté upírání reálných alternativ našeho vývoje, vedlo k postupnému znechucení čím dál větší části společnosti.

Pokud by skutečně české pravicové komentátory zajímalo, proč se ocitl na Hradě se svým vulgárním populismem Miloš Zeman a proč jsou dnes nejpopulárnějšími politiky obskurní populisté jako Okamura a Babiš, ať se jen na chvilinku zamyslí, kolikrát za poslední čtvrtstoletí poradili svým čtenářům, aby vystřídali vládu pravice vládou levice. A kolikrát se dokázali chovat alespoň tak, jako by taková změna neměla hned představovat národní tragédii.

Vyviňování Nečase, který by v zemích s vyspělejší politickou kulturou skončil se svým ministrem Drobilem, anebo nejpozději s odchodem Věcí veřejných z vlády, neboť přesně to byl moment, kdy jeho vláda ztratila demokratickou legitimitu, je jednou stranou mince, na jejíž druhé straně se na nás šklebí rozesmátá Okamurova a Babišova tvář.

Hotový festival neonormalizační příchylnosti k polistopadové doktríně o dědičné vyvolenosti pravicové moci se zde rozpoutal po té, co tým Ivo Ištvana obvinil Nečase ze vcelku zjevné korupce. Evidentně politicky motivovaná neochota prakticky všech režimních médií (v tomto případě s velmi čestnou výjimkou Respektu) uznat, že Nečas je korupčník, před námi leží jako výmluvný příklad příčin, proč se média netěší vážnosti, ztrácejí vliv a čím dál větší část společnosti se od zavedené elity, mediální, politické, kulturní, odvrací k laciným příslibům a heslům.

Opuštěný princip disentu: diskusemi k společnému základu
Český pravicový komentatoriát se prozatím ještě snaží nebrat na vědomí, že jejich myšlenky valná část společnosti odvezla do vetešnictví, a nevidí ani, že v onom vetešnictví propukl požár, který navíc dnes už málokoho zajímá. A jen málokdo za hranicemi hlavního města ho lituje.

Nervozita příslušníků pravicového salonu, projevující se mimo jiné marnou snahou hysterickým pokřikováním vykázat „zakázané“ myšlenky mimo obecnou debatu, prozrazuje, že o tom přece jen něco tuší a jak málo si jsou již sami sebou jisti. Antikomunismus umírá a nepotrvá dlouho, kdy zůstane jen karikaturou sebe sama.

V českém myšlení vzniká nepřehlédnutelná alternativa, odmítající principiálně jak předlistopadový režim, tak mnohé základní atributy polistopadového směřování a pátrající po tom, zda jsme se nemohli ubírat jinudy a jak jinak směřovat společnost dnes. Její příslušníci už nepředpokládají, že by to mohli vyčíst z Babišových či Bakalových novin. Společnost tržního fundamentalismu a vítězství ostrých loktů jsme nechtěli v roce 1989 a vesměs ji nechceme ani dnes.

Postupné obnovování principiální intelektuální a kulturně-politické plurality se samozřejmě nerodí snadno, a zejména mnozí z těch, kteří si po celou polistopadovou éru udržovali hegemonii, to nesnášejí lehce. Ale konec polistopadové epochy se snad nemohl ohlásit větší ironií, než byla koupě největšího vydavatelského domu, předlistopadovým komunistou, polistopadovým oligarchou, a prvním českým průkopníkem plutokratického, principiálně nedemokratického modelu, v němž se v jedněch rukách koncentruje obrovská politická, ekonomická a mediální moc.

Dědictví disentu i revoluce roku 1989 ovšem spočívá v toleranci k pluralitě. Bezpředsudečný rozhovor o tom, kam by měla česká společnost směřovat, je třeba vést s každým, a to i s každým na pravici, kdo k tomu bude ochotný. Nemůže například trvat zase tak dlouho, kdy se i v českém křesťanském prostředí začnou množit ozvěny nového svěžího hlasu z Vatikánu.

Demokracie pro všechny může nahradit její současnou tržní, kapitalistickou, karikaturu pouze tehdy, pokud se za takovým programem zformuje aliance, do níž budou patřit i liberálové, i křesťanští demokraté, i komunisté, a samozřejmě sociální demokraté i zelení. Nebude to snadné, ale může se to podařit. Je-li možný lepší svět, je jistě možná i lepší Česká republika.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nesmyslné srovnání Sobota, 18.Ledna 2014, 09:03:53

I když s Patočkovým hodnocením Nečasovy vlády souhlasím, srovnávat ji s "Adamcovou vládou, proti níž se konala revoluce v roce 1989" (viz Adamcově Patočka v článku o osobnosti roku) bylo ale nesmyslné.

Revoluce v roce 1989 nebyla proti Adamcově vládě, ale proti režimu. Jména tento režim symbolizující byla například Jakeš, Mohorita, Štěpán, ta se skandovala na demonstracích, Adamec byl vnímán spíše jako někdo, s kým se dá jednat, člen jeho vlády se pak ostatně stal premiérem.

Srovnávat má smysl jen, pokud ty srovnavané entity jsou v něčem stejné. Role vlády v režimu vedoucí úlohy KSČ byla úplně jiná než role vlády dnes.

Tolik optimismu nemám. Neděle, 19.Ledna 2014, 13:29:16

"Antikomunismus umírá a nepotrvá dlouho, kdy zůstane jen karikaturou sebe sama."

Obávám se že jmenování Daniela Hermana ministrem kultury toto umírání značně prodlouží. Všem těm, kteří pěli "kníže má k lidu blíže" se jistě dostane živé (svěcené)vody a snad i many nebeské(nebo státní). A všichni tito kulturtrégři vědí, že "rudá a hnědá prasata" je třeba špinit. Jinak Herman nedá do korýtka ani manu ani svěcenou vodu.

Petrasek Milan - penzista

Je-li možný lepší svět, je jistě možná i lepší Česká republika. Neděle, 19.Ledna 2014, 16:40:4

Vycházeje z tohoto předpokladu je nutné uvěřit, že alianci - do níž budou patřit i liberálové, i křesťanští demokraté, i komunisté, a samozřejmě sociální demokraté i zelení - tvoří převážně humanisté.
Naděje zmírá naposledy.....broukám si.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pondělí, 20.Ledna 2014, 09:47:27

V zásadě s Vámi souhlasím, pane Kubičko, to srovnání bylo nesmyslné. Jestliže si toho byl vědom i sám autor a přesto pro něj mělo hluboký, nebo aspoň mělký, smysl, jak by se dal vysvětlit ten fakt, že v žádné z reakcí (aspoň nakolik jsem si všiml) se argument podobný Vašemu neobjevil?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Antiantikomunismus Pondělí, 20.Ledna 2014, 11:49:50

Myslím si, že mezerám v Patočkově argumentaci nikdo nevěnuje pozornost, protože s ním souhlasí tak nějak celkově. (To já ostatně také.)

Je na správné straně, tak proč hledat mouchy. To je logika boje: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nepříteli nic nedopřejeme, příteli nic neupřeme.

Touhle logikou se řídil komunismus i antikomunismus, teď ji přebírá antiantikomunismus.

Komunisté a jejich sympatizanti jako například Sartre v poválečné Francii chtěli bojovat proti kapitalismu a nechtěli slyšet o mouchách komunistického hnutí ve formě Stalinova teroru: posílilo by to nepřítele.

Antikomunisté jako Václav Benda tuto logiku přejali a byli ochotni bránit i Pinocheta, ten sice taky měl své mouchy, ale byl na správné straně.

Antiantikomunismus v této logice pokračuje: protože antikomunismus byl zneužíván k propagaci pravicového establishmentu, tak zkusíme trochu hájit komunismus, třeba relativně pochválit komunistu Adamce, ovšem jako provokaci, ať se ti pravičáci ukážou.

Mimochodem, nejsem si jist, že mladší čtenáři tak úplně chápou, jaká byla role vlády před listopadem 1989. Nebyl to vrcholný mocenský orgán, tím byl stranický aparát, především předsednictvo ÚV KSČ a generální tajemník, ti dělali ta nejdůležitější rozhodnutí, ne vláda.

Já si myslím, že mít dobré argumenty je důležitější než být na správné straně, protože argumenty se dají zhodnotit snáze, než poznat, která strana je ta správná. Pokud jsou ty strany opravdu jenom dvě, což se většinou dá poznat až s historickým odstupem.

S tímto názorem jsem zde v Referendu v naprosté menšině, to uznávám.
Sdílet

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Litschmanovi Pondělí, 20.Ledna 2014, 13:18:23

Vy jste asi myslel reakce nejen zde v Referendu ale reakce vůbec. Potřeba rozlišovat vládu a režim se v těch reakcích myslím objevila.
Jelikož ale tomu Patočkovu srovnání chybí jasné tertium comparationis - Adamcova vláda nebyla vláda ve stejném slova smyslu jako Nečasova vláda, tak si do toho komentátoři dosadili "režim" či "poměry" jako to, co je tím stejným ve srovnání.

Ovšem Jakub Patočka ani v tom původním textu dnešní režim neodmítá, z těch zvažovaných osobností roku jsou dva představitelé režimu - Sobotka moci zákonodárné jako předseda nejsilnější parlamentní strany, Ištván moci soudní jako státní zástupce.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Panu Kubičkovi Pondělí, 20.Ledna 2014, 14:00:56

(Přirozeně, ostatně i většina redaktorů DR diskutuje jinde než ve zdejším zpoplatněném prostoru, je to poměrně logické - lidé pravicového zaměření si nemohou dovolit být rozhazovační jako ti druzí.. Ač to takový Jan Beránek ve své reakci pod svým článkem dosud plně nezaznamenal, jinak by ji nepsal vůbec.)

Podle mého skromného názoru, každému o Jakobovi Patočkovi vždy bylo, je a bude zřejmé to, co mi píšete ve svém druhém odstavci, pokud tedy jen nečte vybrané pasáže...

Mimochodem. Váš popis jednoho zápasu jednoho anti- s druhým anti- je myslím přiléhavý. Ještě bych dotal, že jeden z jeho významných předělů nastal se zdejší poslední návštěvou Erika Taberyho, další s vytracením článků Jířího Pehe a další možná i s kampaní za TF. Nicméně myslíte, že je teoreticky možné rozbít absurditu ještě umocněnou absurditou? Nebo alespoň znejistit zúčastněné? A prakticky leží ta původní absurdita na které straně? Nicméně, židot jde dál.
Tak nashledanou.

http://www.youtube.com/watch?v=JEZQArs2grA

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Poslední návštěva ErikaTaberyho Pondělí, 20.Ledna 2014, 21:34:37

Poslední návštěva Erika Taberyho byla v diskusi k článku Jiřího Gutha "Pražská kavárna", jeho poslední replika je:
"Sašo, Středa, 6.Listopadu 2013, 16:19:43
Myslím, že na adresu levičáků nepronáším nic apriori odsuzujícího. Občas kritizuji konkrétní kroky, stejně jako u pravičáků. Ale kdybych měl Respekt vést ve stejném duchu, v jakém mnozí přistupují k Respektu, to by teprve byla jízda.“

Poslední článek Jiřího Pehe je z 20.11.2013, byl za něj v diskusi nominován na Pulitzerovu anticenu. (Jiný ohlas ten článek neměl.)

V diskusi k článku Saši Uhlové z 25.11. 2013 (Facka a slovo) jsou zmiňovány výroky Erika Taberyho na Facebooku. Ta diskuse byla mimořádně nešťastná a byla moje chyba, že jsem do ní vstoupil. Dokazuje ta diskuse také, že snaha " rozbít absurditu ještě umocněnou absurditou?" je v praxi velmi špatný nápad.

Ta doba, kdy byli i redaktoři Respektu považováni zde v Referendu za plnohodnotné účastníky diskuse, není tak dávná. Mohla by se vrátit. I Pehe by sem zase mohl napsat.

Petr Litschmann - M.Žižkov

No vidíte, Úterý, 21.Ledna 2014, 00:54:28

tyhle vlašťovky jsem ani nezaregistroval, myslel jsem doby tak před rokem-dvěma...? dívám se, že jediný článek E.T. je z III. 2011; dále před prezidentskou kampaní - vzpomínám si na varovná slova, i když zřejmně s jinou motivací, p. Dolejše. ...No, ale na to, že jsme už stejně od 21.12.2012 všichni mrtví & ti co ne, můžou se těšit na velký dvadvacátý únor letos, je to vlastně docela dobrý.
S absurditami je pravděpodobně potíž, člověk nezapomíná, že konec světa už byl, ale spíš na to, že jeho vlastní absurdnědramatická akce velmi pravděpodobně neráčí reagovati na čistokrevnou a původní absurditu. Hmm, zapomíná není to správné sloveso, nedbá je lepší, vlastně nejen jako slovo je to tak lepší. [Svět co znamená prkna.]

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.