Máme přát ODS vzkříšení?

Petr Fiala může obstát, dokáže-li ODS vrátit k jejím kořenům ještě před Klausem a pokud si dokáže vynutit, že budoucí vedení opře výhradně o politiky, kteří uspějí na podzim v komunálních volbách. Máme si to přát?

Jakub_cb

Jakub Patočka

10.01.2014 12:58

Související

V roce 2001 se tu ještě nevyskytovalo příliš mnoho lidí ochotných psát ostře kriticky o suverénně mocné a ve své velikosti zdánlivě neotřesitelné ODS. Snad proto si tehdy Mladá fronta Dnes objednala k desátému výročí vzniku ODS komentář i u mne. Vyšel pod titulkem Občanská? Demokratická? a v jeho závěru se psalo:

„ODS také bez ostychu vykořisťovala jazyk pro své mocenské potřeby: sarajevský atentát, mobilisace, toleranční patent. Málo se rovněž nechávala vázat obsahem slov: svezla se s povrchní antikomunistickou vlnou, ale strukturovanému porozumění naší minulosti spíše bránila, tvářila se jako československá, ale podkopávala slovenským demokratům nohy, do svého názvu si vetkla univerzální ideály občanství a demokracie, ale stala se mluvčím malého českého provincionalismu.

Občanská a demokratická v prazákladním slova smyslu již jistě není. Pro příštích deset let zůstává skutečným občanským demokratům, kteří se dnes v českých zemích vyskytují nejčastěji bez stranické příslušnosti, ODS jako úkol. Už z potřeby přesnosti jazyka by se buď měla až zázračně obrodit z těch stovek svých úctyhodných lokálních politiků, anebo je třeba, aby i poslední se vším všudy pravdivé slovo v jejím názvu - strana - ztratilo svůj obsah proměnou skutečnosti ve zdrobnělinu.“

Trvalo to sice o pár let déle, ale to, po čem jsme volali, je tu. Dnešní otázka zní, zda ODS vůbec nějakým zdravým jádrem úctyhodných lokálních politiků ještě disponuje. A pak samozřejmě, zda ji vůbec máme „zázračné obrození“ přát.

Můžeme se domnívat, že nevyhnutelný úpadek a nadcházející zánik ODS jako reálné politické síly by byl zákonitým vyústěním polistopadové éry. ODS skomírá jako oběť systému, který stvořila. Tak dlouho, tak systematicky a tak zdatně odbourávala zpětné vazby, až se jí podařilo vyřadit všechny nástroje, jimiž by mohla kultivovat sebe samu. Vinou toho zdegenerovala do stavu, jehož úděsnost již nebylo možno ani před značně otrlou českou veřejností skrývat.

A tak nás Mladá Fronta Dnes 11. dubna 2013 pod titulkem Členové ODS pláčou: Mezi lidi nemůžeme informovala: „Zoufalí členové ODS si už ani nechtějí s přáteli povídat o politice. Nedokážou totiž obhajovat vlastní stranu. Z ní teď navíc vystupují stovky členů. Lídr Petr Nečas doufá, že odcházejí ti „špinaví“.“ K tomu se přímo vnucuje připojit lidové diktum: Tak určitě.

Ani na tomto místě nelze obejít poznámku o mimořádně nepříznivé úloze, kterou ve vzestupu a pádu ODS sehrála česká média. To ona stvořila kult osobnosti zakladatele ODS Václava Klause, to ona se po dlouhá dvě desetiletí osmělovala kritizovat ODS pouze tehdy, když to principiálně neohrožovalo, ale naopak stvrzovalo její výsostné postavení.

V českém mediálním provozu, a to včetně médií veřejnoprávních, s kratinkou přestávkou v letech 1997 a 1998 platilo, že jakákoli vláda, kterou sestaví pravice, bude lepší než cokoli, s čím by mohla přijít levice. Za tu se navíc pokládala výhradně ČSSD, komunisté byli ostře antikomunistickou rétorikou vyřazováni z regulérní politické soutěže, a tím pádem vlastně nejvíce levicová vláda, kterou český mediální provoz alespoň teoreticky připouštěl, byla vláda formovaná přes politický střed.

Poslední příležitost uchránit ODS od trajektorie, po níž se pak začala ubírat střemhlav k zemi, se naskýtala v roce 2010. Za otřesné čtyři roky Topolánkovy vlády zaplatili jeho koaliční partneři odchodem ze Sněmovny, osobně Toplánek svým koncem. ODS však vinou prakticky všemi médii ochotně zveličované „řecké lži“ a ještě ochotnějšího vyvolávání fanatické nenávisti vůči tehdejšímu předsedovi ČSSD Paroubkovi, a také kvůli již tehdy výrazně účinným trikům politického marketingu, dokázala s novými koaličním partnery zůstat u moci.

V normálně fungujícím politickém systému by v roce 2010, anebo ještě spíše v roce 2009, kdy konání předčasných voleb prapodivně znemožnil Ústavní soud, nastoupila k moci za střízlivé podpory velké většiny médií, přinejmenším všech veřejnoprávních, levicová parlamentní opozice a následný vývoj českých zemí mohl být podstatně jiný, prakticky ve všech ohledech příznivější.

Nic z hrůzostrašných výkonů Nečasovy vlády by se nestalo, žádná S-karta, žádné církevní dary vydávané za restituce, žádné tunely důchodového systému, žádný rozvrat řady resortů či takřka absolutní úpadek schopnosti čerpat evropské fondy. I na Hradě by se s velkou pravděpodobností ocitl někdo úplně jiný, dost možná kandidát pravicové opozice. Na sklonku roku 2013 bychom volili v řádných volbách, které by se konaly za zcela rozdílné atmosféry.

Těžko předvídat, jak by si levicová Paroubkova vláda po čtyři roky vedla, ale jedno je zcela jisté: nenastal by tak strašlivý sesuv české stranické pravicové politiky. ODS by zkrátka nedostala příležitost ke sebezničení, kterou jí česká média svým ujištěním, že jejich podpora je skutečně bezpodmínečná, v roce 2010 nabídla a kterou strana s modrou strakou ve znaku s tak bujarou ochotou zužitkovala.

Zaslepené počínání prakticky kompletního českého mediálního provozu v první půli roku 2010 si zasluhuje podrobnější reflexi, je to úkol, který na nás čeká, ale prozatím je můžeme vzít jako další ilustraci báječného britského pořekadla: „Člověk by si měl dobře rozmyslet, co si bude přát, poněvadž by se mu to mohlo splnit.“

A tak tu máme ODS, týden před Kongresem, v ruinách a poníženou, po roce volebních výprasků, a na počátku roku, v němž ji čekají troje volby další, k nimž nepochybně musí pohlížet s hlubokými obavami: v evropských volbách, a v podzimních komunálních a senátních volbách se změří, kolik sil jí ještě zbylo a zda ještě může nabrat druhý dech.

ODS tone a jako stéblo si vyhlédla nového vůdce v Petru Fialovi. To je člověk, u nějž není pochyb o tom, že se proměny ODS ve stranu institucionalizované korupce neúčastnil, vzhledem tomu, že nebyl jejím členem, se jí neúčastnil ani pasivně. Ba co víc vzhledem k jeho dřívějšímu působení na akademické půdě, je jasné, že do ODS přichází právě s ideovou, a nikoli s hmotnou motivací, což je dnes v případě této strany nepochybný unikát.

Na čem může stavět? A máme mu přát zdar? Je jisté, že ODS po nějaký čas nebude stranou mocných pro mocné. Jako strana institucionalizované korupce, tvůrkyně systému, v němž politická bratrstva ovládají veřejné rozpočty, jež pak vysávají v dobře zorganizovaných korupčně-klientelistických sítích, patrně zaplať panbůh skončila.

Definitivní oddělení od Klause, s jeho sbírkou tmářských doktrínářských bludů, navíc skýtá příležitost vplout zpět do proudu alespoň jakž takž solidní evropské pravice. ODS původně samozřejmě nebyla stranou protisociálních, protiobčanských, protiekologických a protievropských zavilců.

Nelze opomenout, že konec konců vznikla z Občanského fóra a přestože při jeho dělení na ODS a Občanské hnutí, byla takřka všechna moudrost a předvídavost na straně OH, mnozí se k ODS přidávali proto, že se jim alespoň zprvu zdálo, že na její straně byla zase všechna smělost a čipernost.

Byla ve svých počátcích také stranou lidí, kteří chtěli ručit sami za sebe, vzhlíželi k zemím Evropské unie jako k ideálu, a to včetně jejich vyspělého občanského života, jejich schopnosti chránit přírodu, jejich úctě k právu, péči o vzdělanost a kulturu. Tehdy nebýt Klausova – českými médii zaslepeně sankcionovaného – buranství se ODS mohla stát čímsi jako českou obdobou rakouské strany lidové či německé CDU.

Představitele ani jedné z těchto stran by nikdy nenapadlo, že by ministrem životního prostředí mohl být někdo jako Pavel Drobil nebo Tomáš Chalupa, nikdy bychom se od nich nedočkali tak strašlivé přezíravosti vůči občanské společnosti a už vůbec nikdy bychom je neslyšeli mluvit o Evropě jazykem nejzaslepenějších britských konzervativců.

Čili Petr Fiala má jistou šanci, ale musel by mít odvahu vrátit ODS v tomto smyslu dokonce před Klause a překročit i svůj vlastní stín moravského konzervativce. Velmi mnoho v tomto ohledu napoví, s jakými lidmi a s jakou rétorikou ODS vyrazí už do evropských voleb. Že se ODS probouzí z mrákot a míní vnitřní přerod vážně, bychom poznali například z toho, že by do svých řad znovu přivábila lidi jako Bedřich Moldan, Jan Kasl či Jan Ruml, učinila je stínovými ministry a nabídla jim, aby za ni kandidovali do EP.

Specifickou příležitost potom budou představovat volby komunální. Letos poprvé snad s výjimkou Prahy ODS prakticky nikde a nic nezíská pouze na své jméno. Bude znovu především hrubě prohrávat. Kde uspěje, bude to vyloženě na dobré jméno místních politiků. Bude-li příští vedení ODS sestaveno výlučně z nich a za splnění výše popsaných programových předpokladů, mohla by mít šanci na druhý život.

Úpadek ODS ostatně v tomto skýtá určitou příležitost i pro ČSSD. V mnoha velkých městech dodnes vládnou kartely ODS a ČSSD. A ČSSD bohužel v mnoha místech neakceptovatelné praktiky veřejné správy od ODS převzala. Tyto dvě strany ale již spolu prakticky nikde vládnout nebudou. I ČSSD tentokrát uspěje převážně už pouze tam, kde disponuje lidmi, kteří dokáží osobně před veřejností obstát. To je třeba vítat, protože, nemá-li velmi rychle následovat svým vývojem ODS, ani ona by již neměla nic získávat zadarmo, jen na své jméno.

Máme ale ODS po tom všem strašlivém zlu, které tu napáchala, šanci na takový druhý život vůbec přát? Inu nevybíráme si v naší politice mezi archanděli. Sesuv pravice znamenal vzestup nevyzpytatelného Babišova populistického podniku, v němž se krajně nebezpečně kumuluje mediální, ekonomická a politická moc či nahnědlých Okamurových výlupků.

Babiš či Okamura již v posledních volbách brali i politické levici, jejíž obdobný sesuv není vůbec vyloučený, mimo jiné i vzhledem k velmi problematické kondici ČSSD. Úpadek stran, které tvořily osu české politiky ve svobodných poměrech, by ovšem neohlašoval nástup politiky důvěryhodných osobností odpovědných přímo svým voličům, nýbrž mnohem spíše propad do obtížně luštitelného hnití řízeného nevyzpytatelnými populisty.

Může je ODS na pravici znovu porazit? Těžko říct. Spíše ne. Buď jak buď je jisté, že se s ní po celý náš další život ve všem podstatném budeme přít. Ale pokud bychom dnes ODS nepřáli zázračné vzkříšení, dopouštěli bychom se přesně stejné krátkozrakosti a zaslepenosti, kterou český pravicový mediální provoz po desetiletí páchá svým zarytým antikomunismem a protilevicovostí.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

nová ODS? Pátek, 10.Ledna 2014, 13:41:10

Nová šance pro ODS je i novou šancí pro sociální demokracii. tedy šance na pořádnou, poctivou a ideovou kritiku z prava, šance na funkční opozici. Dobrá vláda potřebuje dobrou opozici. Kalousek to sám nezachrání, navíc má tolik másla na hlavě, že ho už nikdo nebere moc vážně. Opravdu jde o to, zda Fiala a nemůže být sám, sám to nezvládne, překročí Klausův i svůj vlastní stín, protože v ODS sice nebyl, ale v Nečasově vládě ano.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.