V dnešní době je svoboda slova tak vyprázdněný pojem, že každý zvěstovatel hnusu a nenávisti se záhy stává hrdinou boje se strašidlem politické korektnosti. Toto strašidlo, zdá se, zaslepuje kritické myšlení natolik, že se lidé mnohdy akčně vrhají do boje za práva na svobodu slova, aniž by byla fakticky porušena.

Příkladem toho může být vykázání Řezníka ze soutěže Zlatý slavík, boj studentů proti Miss UK, či ústup od záštity debaty, jako tomu bylo v případě debaty o právu na potrat. Na všechny tyto příklady můžeme mít různé názory a je dobré je ventilovat, kritika by se však měla snášet na konkrétní kritéria (hodnoty), nikoli jako požadavek „všechno se může“, který ve skutečnosti zakrývá ono volání po svobodě slova.

Když na základě svého kulturního ukotvení — toho, co považuji za akceptovatelné a neakceptovatelné — vykážu nějaké praktiky ze svého prahu, můžete mi nadávat třeba do konzervativce nebo naopak do přílišného liberála, ale těžko mě můžete obvinit z ukrajování svobody slova, dokud se tyto hodnoty nesnažím zvěcnit do obecní legislativy.

↗

Nakonec ani bunkry nemusí být tak bezpečné, jak se zprvu zdálo. Honza Groh (Jagro), Wikimedia Commons

Každý, kdo disponuje nějakými prostředky v nerovné společnosti, zároveň nese odpovědnost za jejich užívání. Pokud by tomu tak nebylo, lidé Vandasova typu by neustále pořádali debaty třeba na velkých univerzitách a snadněji tak získávali pozornost veřejnosti.

Pokud se jednotlivci či hnutí vzdávají možnosti vystoupit se svou kritikou vůči kritériím pro užívání prostředků veřejných i neveřejných institucí, nezastávají tak svobodu slova, ale přenechávají svou odpovědnost jiným. Dnes to, co je přijatelné, vytváří nadnárodní společnosti a to, co chceme a co se nám líbí zase metody moderního marketingu. Ale můžeme si gratulovat, že nám nikdo „nekáže“. Díky, že můžem...

Stavba skleníků

Právě v rukou bankéřů je univerzalistické jádro našeho jinak skleníkového pluralismu. Každý má pocit, že je svůj, ale všichni pracujeme na pozadí neoliberální ideologie. Všichni jsme vlastně sektáři, spokojení v bezpečí vlastních prostředí, kde se soustředíme na své fetiše a podivujeme se nad ostatními.

Extrémní partikularismus, který se prolíná celou naší civilizací, zabraňuje jakékoli kvalitativní změně, a cokoli o ni usiluje, pouze přemění na alternativu sebe sama. Namísto toho, abychom se snažili systém překračovat, kde to jen jde, a hledali společná východiska, podporujeme ho akceptací jeho kategorií a honbou za jím definovaným úspěchem, jeho prostředky. Naděje na změnu se vytrácí.

Bezpečí v nebezpečí

Podobného ústupu se dopouští Ivana Recmanová, když svou nesporně platnou tezí: „Pokud ale chceme společnost rovných šancí, musíme připustit fakt, že obyčejnou deklarací formální rovnosti faktická rovnost nenastane…“, obhajuje přijetí segregačního východiska etablovaného systému do praxe těch, jež usilují o jeho změnu či kritický popis skutečnosti.

Její představa nastolení rovných podmínek diskuse zřejmě spočívá v tom, aby ženy, jejichž časopis obhajuje, měly „v bunkrech“ (bezpečných prostorech) dostatek prostoru vytvořit vlastní ideologii, kterou by po vystoupení z krytů byly schopny konkurovat. Přitom místo, kde se reálně buduje společnost, vnímá spíše jako „brzdy“.

Jistě nelze nic namítat proti selektivitě přijímaných článků v časopisech a projektech na základě nějakých hodnot a cílů, i zde je však nutný kritický pohled na přínos takto vymezených kategorií (viz třeba Ideologická dělba práce). Přínosnost apriorního segregačního kritéria časopisu Genderal Studies je mi však záhadou.

Na stránkách časopisu se sice dočteme, že ženy nedostávají tolik prostoru jako muži. To je jistě legitimní argument pro utváření prostor propagujících ženský pohled na svět, nikoli už k vytváření uzavřeného diskuzního prostoru, který navíc působí tak, že má ambice být jakýmsi zdrojem kritické teorie.

Jak kritická může být teorie, jejíž deskriptivní moment je zakotven v segregačním východisku? Výsledkem takové snahy může být pouze další autoritativně mocenské úsilí. Pokládání rovnítka mezi úsilí o rovnost a vytváření dámských klubů — ženské verze mužské opresivní reality je přesně to, na co bojovníci proti politické korektnosti čekají.

Paradoxně se tak nejen upevňuje struktura etablovaného systému, ale vylučuje specifická zkušenost, v níž je lokalizováno myšlení zbytku společnosti — tedy vlastně se děje totéž, co lze kritizovat na oné pánské debatě o potratech, vůči které se Recmanová také vymezuje. Úsilí nadcházející doby tak možná nebude směřované do snah diskusí nalézt společná východiska, ale do boje o to, komu patří jaké téma.

Demokratická politika a ani věda se neděje v sektářských časopisech, uzavřených klubech, ale právě v konfrontacích se světem. Z nich musí vyjít společný základ, na kterém budou stavět ti, jež byli vystaveni bezpráví. Právě ti mohou být hybateli kvalitativní změny, zdrojem společného světonázoru. Je samozřejmě snazší psát články pro svůj časopis, než se bavit s někým, s kým už si vlastně nejsem schopen porozumět. Je to ale falešná pohodlnost, falešné bezpečí, jenž vede k vyostřování napětí mezi „bunkry“ (viz Myslet inkluzivně).

Svůj text Recmanová uzavírá odstavcem, jenž by dle mého názoru mohl být mottem západního univerzalismu. Za zmínku stojí poslední věta: „Až nastane rovná společnost, vylezeme z bunkrů všichni.“ Zatímco budeme v bunkrech, rovnost nastane, tak moc nevystrkujme hlavy. Každý tam venku totiž po publikaci někoho z izolovaného bunkru nesmírně rád sáhne, aby se dočetl, jaký ten svět opravdu je.

Pokud boj proti nebezpečí opresivního systému spočívá v úniku do bezpečí, v němž je mi dána svoboda slova jako možnost říkat si cokoli, oproti svobodě slova, jež musí obstát v konfrontaci, pak je tato svoboda slova nástrojem panství, který brání reálnému boji s nebezpečím skutečného světa, a jednostranná komunikace z bunkrů tam ven je pouze bláhovou snahou o hegemonii vlastního dogmatu. Žádný bunkr nás však neuchrání věčně.