Chceme naplnit heslo volnost, rovnost, bratrství... a Klinika

Arnošt Novák sice nechce být označován za vůdčí osobnost Kliniky, faktem ale je, že pro ni i pro squatterské hnutí udělal mnoho. V rozhovoru pro DR objasňuje, co je v autonomním sociálním centru nového a jak vidí jeho budoucnost.

Zuzka_7g_cb

Zuzana Vlasatá

31.01.2015 10:14

Související

Štěstí z šesti

Kde čerpat naděje v politice

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2014

Jak to dnes vypadá v Klinice? Děje se tam něco?
Klinika byla vyklizena devátého prosince. Od té doby je budova prázdná, zabedněná a hlídá ji soukromá bezpečnostní agentura. Odhadujeme, že jen za toto hlídání stát vydal minimálně přes dvě stě tisíc korun. V Klinice se tedy nyní neděje nic, nicméně náš boj o ni neskončil. V prosinci proběhla první demonstrace na podporu autonomního centra, kam přišlo asi tisíc lidí. Další, větší veřejná akce – Den pro Kliniku – se konala minulý víkend. Na Žižkově se opět demonstrovalo, tentokrát za účasti šesti stovek lidí. Na dalších sedmnácti místech v Praze, ale i v Brně, Ostravě, Pelhřimově a v dalších městech se pořádaly koncerty, přednášky, divadla, básnický čtení a jiné kulturní akce. Ta demonstrace ale nebyla jen na podporu autonomního centra, ale i za dekriminalizaci squattingu.

Pár dní před Vánoci se několik zástupců Kliniky setkalo s ministrem vnitra Milanem Chovancem. Jak schůzku zpětně hodnotíte?
Vyjasnili jsme si názory. Řekli jsme ministrovi, že považujeme za problematické, když policie jedná jako soukromá ochranka spekulantů. Uvedli jsme konkrétní příklady – Albertov, Milada, Pohořelce, Neklanova, Hálkova, Washingtonova –, kdy za masivního nasazení vyklidila domy, které dodnes zůstávají prázdné. S výjimkou Milady a Washingtonovy jde přitom o budovy, které jsou předmětem cílené spekulace. Vysvětlili jsme tedy, že problém nevidíme ve squattingu, ale naopak ve spekulacích s domy a pozemky. Přiblížili jsme se v tom i jakési shodě.

Náš advokát Pavel Uhl dále vysvětlil, že i podle současné právní úpravy squatting není nutně věc trestně právní, ale občanko právní, a policie by podle toho měla postupovat. To znamená, že by měla jednat až na základě soudního rozhodnutí, a ne iniciativně – často i bez podnětu majitelů prázdných domů – vyklízet squattery.

Arnošt Novák při demonstraci za Kliniku, která proběhla v sobotu 24. 1. Foto Ondřej Mazura, DR

Ministr Chovanec na vašem setkání vyzval ke vzniku pracovní skupina, která by se zabývala právě dekriminalizací squattingu a změnou stávající policejní praxe. Stalo se tak? A začaly se už věci nějak měnit?
Skupina se sešla počátkem ledna. Pavel Uhl na ní prezentoval náš – potažmo svůj – výklad zákonů. Pro přítomné zástupce policie to byla asi nová informace, protože oni stávající zákony vykládají metodicky tak, že policie, jakmile se o squatterech dozví, musí „pomáhat a chránit“. Což je ale diskutabilní tvrzení, protože v řadě případů, kdy se nejedná o politický, veřejný squatting, ale squatting lidí bez domova, policie nezasahuje.

Takže Pavel Uhl má vypracovat právní analýzu, na jejímž základě by se čistě teoreticky mohla změnit stávající policejní praxe, která kriminalizuje squattery, tedy především ty politické. Další schůzka by měla být v únoru.

Kliniku navštívil i ministr financí Andrej Babiš, který se tím před pár dny také patřičně pochlubil na Facebooku. Nepřipadáte si zneužití jeho marketingem?
Je pravda, že jednání s ministrem financí Andrejem Babišem vyvolalo docela pozdvižení. Přitom mně to přijde logické, protože od začátku, kdy se s námi úředníci z UZSVM (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) odmítli bavit a schovávali se za paragrafy, jsme říkali, že je to politická kauza, za kterou by měl někdo přebrat politickou odpovědnost. A přímým nadřízeným úředníků z UZSVM je ministerstvo financí a tedy Andrej Babiš. Navíc, vláda má v blízké době rozhodovat o ukončení privatizace budovy bývalé polikliniky, takže jsem se obrátili i na vládu, aby u té příležitosti rozhodla a tom, co v ní bude. A že my si myslíme, že tam má být sociální centrum.

Ministr Babiš na to zareagoval a svolal jednání přímo do Kliniky i za účasti UZSVM, GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů) a radního magistrátu Matěje Stropnického. Na jednání podpořil možnost našeho dočasného užívání budovy, než se rozhodne, co bude dál. Stejně tak dal, jako nadřízený orgán UZSVM, pokyn, aby úřad aktivně hledal jinou budovu pro GIBS a vstoupil do jednání i s magistrátem o případné výměně budovy za jinou. Tomu, se předtím úředníci bránili.

Ještě prosím zpět k prohlášení ANO v sociálních sítích, kde mimo jiné zaznělo: Chuť něco dělat lidi spojuje. Kdo by si pomyslel, že dvacetiletí nadšenci v mikinách a ministr financí v sobě najdou podobnou krevní skupinu? Přesto se to stalo a právě mladá energie vzbudila v Andreji Babišovi mnohem větší důvěru než zpohodlnělost úředníků, kteří všechno (ne)řeší přes paragrafy a vyhlášky…
Jestli je to marketing? Na to se zeptejte jeho. Na jednání byl i filosof Václav Bělohradský a ten Babišovo jednání vysvětluje tak, že je to ukázka toho, kdy se oligarchie mění v elitu. Tedy, když se přestává starat o své soukromé zájmy a bere v potaz zájmy veřejné, univerzální…

Myslím si, že jméno Babiš funguje na mnoho lidí jako červený hadr. Ale my jsme především jednali s ministrem financí, který má UZSVM a správu bývalé polikliniky v kompetenci. A jednali bychom i s bývalým ministrem financí Kalouskem. Nicméně ten by se s námi určitě nesešel a Bělohradský nabízí vysvětlení, proč s námi Babiš jednal.

Já rozhodně nejsem zastáncem toho, aby se stát řídil jako soukromá firma, ale kdybych se měl bavit jen s tím, s kým se shodnu, nejspíš bych nakonec skončil doma před zrcadlem. To že s někým jednám – tedy že s ním mluvím a říkám, co si myslím, co dělám a proč to dělám – přeci neznamená, že s ním musím ve všem nutně souhlasit.

Kritizuje vás za spolupráci s politiky někdo z vnitřku squatterského hnutí?
Jednání s ministry bych nenazýval spoluprací. My jim jednoduše říkáme totéž, jako když mluvíme s lidmi nebo s novináři. Akorát, že politici mají určitou rozhodovací moc. Nemyslím si, že bychom se při jednáních zavazovali ve smyslu: Dejte nám Kliniku a my přestaneme „zlobit“. Nikdy to nebylo o politických obchodech, navíc jsme se vždycky snažili ta jednání nějak reprodukovat, aby byla co nejvíc čitelná.

Takže jsou s tímto věcným přístupem všichni kolem Kliniky srovnaní?
Tak samozřejmě nás kritizuje kde kdo, ale nemluvil bych o squatterském hnutí, protože to se tady začíná teprve formovat. Kritika přichází spíš z některých anarchistických kruhů a od některých levicových intelektuálů. Myslím si, že je důležitý být i vůči určité kritice otevřený a naslouchat jí. Naše vyjednávací strategie totiž přece jen přináší různá rizika a nezamýšlené důsledky. Jakmile se stáváte aktérem ve společnosti – a Klinika se jím stala – nikdy nemůžete kontrolovat svoje zarámování. Jinými slovy to, jak se o vás mluví a píše v médiích a jak to různí lidé pochopí. Nemůžete kontrolovat, kdo vás podpoří a co si do vás promítá.

Když to vezmu popořadě, první větší kritika se objevila, když nás začaly podporovat různé známé osobnosti. Mně ale přijde problematické kádrovat, kdo nás může podpořit, a kdo ne. Připomíná mi to masochisticky elitářskou mentalitu ghetta, které chce být neustále výjimečné a v opozici vůči hlavnímu proudu společnosti. Na druhé straně tahle kritika může být přínosná. Co když nejsme navenek dost čitelní a co když už jsme se v průběhu těch jednání i sami sobě ztratili? Takže já si myslím, že je to do jisté míry důležitá zpětná vazba.

Druhá, menší vlna kritiky přišla po jednání s ministrem Chovancem. A ta třetí, asi největší, přišla po jednání s ministrem Babišem. Nicméně zatím je to vesměs kritika „přátelská“. Ti, co nás kritizují, nás stále i podporují. Ještě jsem se osobně, a zatím ani zprostředkovaně, nesetkal s tím, že by nás za to někdo definitivně odepsal.

Čili si myslíte, že jste „zevnitř“ dobře pojištění proti tomu, abyste nezašli příliš daleko?
V rámci formujícího se squatterského hnutí, respektive širokého kolektivu několika desítek lidí kolem Kliniky, tyhle věci hodně debatujeme. Snažíme se reflektovat své jednání, kroky i chyby. Například nás od začátku mrzí, že jsme se trochu svezli na vlně, která „čistí město od bezdomovců a feťáků“. Byť jsme to rozhodně nezamýšleli a od začátku jsme mluvili o tom, že to bylo tranzitní místo, tedy že dům nikdo neobýval, ale že sloužilo jednorázově, zejména pro drogově závislé, a proto ten dům vypadal, jak vypadal, média si vše přebrala po svém.

O to víc to zamrzí u spřízněných, alternativních médií, která nás za to kritizují, přitom samy reprodukují mylnou představu o budově obývané bezdomovci a narkomany, jež vystřídali squatteři. Budovu polikliniky ale nikdo neobýval a nikoho jsme nevyhnali. Je rozdíl mezi obýváním a příležitostným přespáváním a aplikací tvrdých drog. Může se to zdát jako slovíčkaření, ale právě slovíčka bývají důležitá, protože utvářejí naše představy.

„Klinika nejsem jen já, ale mnoho dalších lidí.“ Foto Ondřej Mazura DR

Myslíte, že jste měli i jiné možnosti, než vyjednávání s politiky a úředníky?
V posledních pěti letech tady jakékoli aktivity hned v zárodku potlačila policie. Každý veřejně prezentovaný, politický squat okamžitě vyklidila. Lidé skončili zbití, před soudem, na přestupkových řízeních. Takže jsme v případě Kliniky zvolili zcela záměrně jinou strategii. A tím nemyslím, že by bylo autonomní sociální centrum jen záminkou, to rozhodně ne. Potřeba a touha ho v Praze provozovat, tady je již léta. Jen jsme pro to zvolili jinou cestu.

Klinika je pro nás cíl a prostředek zároveň. Nejde tu o jeden barák, ale vytvoření sociálního hnutí, které bude ovlivňovat podobu našeho města. Hnutí, které se bude snažit vymanit z diktátu tržní kapitalistické logiky a bude vytvářet prostory nejen imaginativní, ale i fyzické, pro jiné než tržní vztahy. Hnutí, které bude rozvíjet solidaritu, vzájemnou pomoc a sdílení. Hnutí, které bude spíše horizontální než vertikální, a které spíše než soukromé vlastnictví bude upřednostňovat commons – tedy obecně sdílené statky. Myslím si, že veškeré společenské změny musí přijít zdola.

A jestli jsme měli v prosazování autonomního centra Klinika jiné možnosti? V momentě, kdy jsou vaše aktivity potlačený hned v zárodku a kdy stojíte před perzekucí a kriminalizací, musíte hledat skulinky a možnosti, jak získat prostor pro svoje jednání. My jsme zvolili strategii jednání s úřady a představiteli státních a samosprávných institucí na straně jedné a utváření hnutí, které má potenciál oslovit širší část společnosti a najít v ní spojence na straně druhé.

Zpětně si myslím, že zvolená strategie byla za daných okolností v podstatě jediná možná. Ostatně kritika, která na nás přichází „z leva“, se netýká ani tak samotné strategie vyjednávání, jako spíše konkrétnějších kroků. A vlastně možná ani ne tak samotných kroků, jako spíš toho, jak jsme je občas komentovali či jak byly prezentovány a rámovány v médiích.

V souvislosti s Klinikou jste asi nejviditelnější tváří právě vy. Hádáme ale, že je vás za celým projektem mnohem víc.
Já osobně se v pozici, do které jsem se dostal, necítím moc dobře. Jednak jsem nikdy neměl ambice být „vůdcem“ čehokoli, jak bývám médii občas označován. A pak si myslím, že pro rodící se hnutí, které chce být horizontální a nehierarchické, není vůbec dobré, když je spojováno s jednou konkrétní osobou. Jste-li v roli vůdce, určitá moc o něčem rozhodovat může být velice svůdná a může až příliš zachutnat. Lidé v hnutí na vás taky můžou začít až příliš spoléhat, což nepřispívá k jeho rozvoji.

Co mě ale moc těší a co je asi pro lidi z vnějšku potřeba zdůraznit, je fakt, že Klinika není moje záležitost. Nejsem jejím vůdcem. Je to opravdu kolektivní jednání a bez spousty „bezejmenných“ lidí by se nepodařilo to, co dosud. Ty dva měsíce, co máme za sebou, mě jen utvrdili v tom, že principy, na kterých Klinika stojí, nejsou fráze, že to funguje i v praxi. Taky to není žádná pánská „macho“ záležitost, jak se tomu stává v politice. Ženy v našem kolektivu rozhodně nehrají žádnou druhořadou roli.

A jak dnes vidíte budoucnost squattingu v České republice?
Poslední dva měsíce mě naplňují určitým optimismem. Myslím, že daly věcem značnou dynamiku, která přitáhla řadu nových lidí, rozvířila debatu a ukázala, že když lidé mají naději něco měnit, tak dokáží spoustu věcí. Takže si myslím, že budoucnost squattingu je do značné míry v našich rukou, a tím nemyslím jen lidi kolem Kliniky. Klinika inspirovala řadu dalších lidí v jiných městech. Osobně si myslím, že to teď chce mít trochu víc odvahy a hlavně trpělivosti, což v dnešní rychlé, instantní a tekuté době, může být problém.

Říkáme, že Klinika je proces. To znamená, že pro nás je to cesta a zároveň i cíl. Squatting chápeme jako širší sociální hnutí, kritické vůči dominanci kapitalismu, hnutí, které ale není jen protestní, protože neříká jen NE, ale říká i mnohá ANO. Snaží se v rámci mikropolitiky vytvářet „jiné možné světy“ teď a tady. V podstatě nám jde o to, aby se uskutečňovalo heslo: Volnost, rovnost, bratrství… a Klinika.

ZUZANA VLASATÁ
foto ONDŘEJ MAZURA


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Bila

Vít Janeček - Praha

k tématu Kliniky Sobota, 31.Ledna 2015, 18:22:28

upozorňuju na výbornou souhrnnou reportáž Kateřiny Krejčové v rámci Občanských novin Nedej se:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10800462866-obcanske-noviny/215562248430001-kazde-mesto-potrebuje-svoji-kliniku/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.