Klinický střet dvou rozdílných světů

Arnošt Novák reaguje na text Ondřeje Féra na České justici. Uvažování Ondřeje Féra je přesně tím příkladem uvažování, vůči kterému se Autonomní sociální centrum Klinika snaží vymezit.

Arnost_novak

Arnošt Novák

31.12.2014 09:56

Související

Po sérii policejních zákroků proti aktivistům a lidem podporujícím Autonomní sociální centrum Klinika, kde spíše hovořily teleskopické obušky a donucovací prostředky, konečně zazněly i argumenty odpůrců Kliniky ze serveru Česká justice. Naplňuje se tak i jeden z cílů, které si lidé kolem Kliniky dali. Rozvířit debatu o tématech, o kterých se dosud nemluvilo, protože se braly za samozřejmá dogmata – o nezpochybnitelnosti soukromého vlastnictví, o nutnosti udržovat rozpor a napětí mezi legalitou a legitimitou, či o všeprostupující tržní logice.

Informační smog kolem státu
Ondřej Fér svůj článek na České justici zarámoval tak, že aktivisté zakládají svá tvrzení na svých domněnkách a názorech, zatímco jeho článek přináší prostá fakta, z nichž pak vyplývají jasné závěry diskuse. Snaží se tak nastolit rámec, že proti sobě stojí experti, kteří věcně argumentují na základě faktů a básníci-laici, kteří mají jen názory. Je to jeden z klasických manévrů jak znevěrohodnit své protivníky. Sám ale se svými prostými fakty nezachází férově.

Svoje fakta ohledně kauzy Kliniky zformuloval do odstavce: „Budovu bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici na Žižkově vlastní stát, který ji spravuje prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Budova má být předána Generální inspekci bezpečnostních sborů. Radnice Prahy 3 v budově chtěla zřídit školku. „Podle zákona musí zastupitelstvo odsouhlasit nabízenou finanční částku předem. Tato informace však městskou část ve výběrovém řízení značně znevýhodňuje a prakticky vylučuje úspěšnost ve veřejné soutěži,“ vysvětlil mluvčí Prahy 3 Stanislav Kněnický, proč z tohoto záměru sešlo. To je všechno.“

Ne, není to všechno, protože sám Ondřej Fér uvádí jen určitá „prostá fakta“ vytržená z kontextu, jiná „prostá fakta“ opomíjí a jiná zase deformuje. Je třeba tak fakta Ondřeje Féra doplnit o další „prostá fakta“ a o kontext.


Široká podpora a solidarita, která se Klinice dostala, ukazuje, že podobné názory v určité části společnosti rezonují. Foto Saša Uhlová

Bývalá budova polikliniky je prázdná pět let a poslední dva roky ji spravuje ÚZSVM. Budova měla být standardně nabídnuta jiným státním institucím k využití, ale podle dostupných informací nebyla. Namísto toho byla zcela nestandardně vládou (nejspíše Nečasovou) určena pro urychlenou privatizaci. Tento záměr budovu privatizovat byl poslední rok „standardně komunikován“, i vůči Městské části Prahy 3, která se o budovu zajímala, což opravdu vylučovalo její úspěšnost ve veřejné soutěži.

Paralelně ale začalo probíhat jednání s GIBS o tom, že budova bude převedena na tuto státní instituci. Údajně v rámci této privatizace se o budovu začal v létě letošního roku zajímat GIBS. Jsou tady ale jasná a holá fakta: jednání kolem budovy bývalé polikliniky probíhala zcela nestandardně, bez obvyklých procedur; interně v ÚZSVM se dělo něco jiného (jednání s GIBS), než co se komunikovalo vůči Praze 3 (urychlená privatizace); celé jednání zůstává stále netransparentní a dokumenty, které by na to vrhly světlo, nebyly i přes naši žádost zveřejněny.

Celé argumentace kolem budovy bývalé polikliniky ze strany ÚZSVM je velice „tekutá“ a neustále se proměňuje. Počínaje tím, kdy o budovy projevil zájem GIBS, nejdříve to bylo v listopadu, pak v září, pak v lednu a konečně prý v červenci. Není jasné, jak daleko jsou jednání, ani jak je stěhování GIBS naléhavé.

Původním důvodem pro stěhování GIBS měl být drahý komerční nájem v komerční budově. Když jsme zjistili, že budova patří akciové společnosti ve stoprocentním vlastnictví Prahy 6, tak nájem byl náhle přijatelný, ale důvodem ke stěhování byla plánovaná výpověď z nájmu ze strany Prahy 6 a prodej budovy developerovi.

Jaká jsou „prostá fakta“ toho, jak státní instituce přesně nakládaly a nakládají s budovou bývalé polikliniky, tak není zcela jasné a bezpochyby je nezná ani Ondřej Fér, protože je státní instituce trousí velice poskrovnu a vytvářejí kolem sebe kouřovou clonu.

Stát versus zbytek světa
Z tohoto informačního a argumentačního smogu kolem budovy bývalé polikliniky se ale vynořují jiná „prostá fakta“, obecnější, o povaze toho, jak stát nakládá se svým majetkem a jak se vztahuje k samosprávě a ke svým občanům.

Některé státní instituce a úřady hrají zcela neprůhledný ping-pong s nemovitostmi státu, aniž by místní samosprávy, natož občané měli a mohli mít ponětí, co se s danými budovami zamýšlí. Tu je to urychlená privatizace, tu převedení budovy za ne zcela jasným účelem. Bývalá poliklinika bude jen kapkou v moři.

Ano, souhlasím s Ondřejem Férem, že budova bývalé polikliniky nepatří „Arnoštu Novákovi, jeho kamarádům a spolužákům“, ale je všech. Právě proto by ale nakládání s majetkem „všech“ mělo být zcela jasné, průhledné, transparentní a případné nejasnosti by měli státní úředníci ochotně veřejnosti vysvětlovat. Právě proto, že tito úředníci „slouží“ veřejnosti (copak se pro ně nepřipravuje služební zákon?).

Realita je ale odlišná. Spíše se zdá, že státní majetek pro ně je jakousi formou jejich soukromého vlastnictví, s kterým nakládají v rámci své vlastní státní kasty. Nedej bože, aby se ozval někdo jiný, ať již samospráva (pak přijde privatizační mlžení) anebo nějaká občanská iniciativa (pak přijde rétorika legality, policie a arogance).

Právě tato neochota argumentovat své ne-jednání a arogance je na celé kauze zarážející. Na občanskou iniciativu, která vyklidila léta prázdnou budovu od smetí, odpadků, výkalů a injekčních stříkaček generální ředitel ÚZSVM reagoval slovy, že se je o to nikdo neprosil, a že než aby tam byli (byť dočasně) oni, tak ať je to radši prázdné.

To není reakce úředníka, který spravuje státní majetek (a nejen majetek Arnošta Nováka a jeho kamarádů a spolužáků), ale reakce lenního pána. A než aby se o to zdarma (třeba dočasně, než se rozhodne co s ní) starala občanská iniciativa, tak prázdnou budovu hlídá soukromá bezpečnostní agentura za peníze z veřejného rozpočtu (moje, mých kamarádů, mých spolužáků a ano i pana Féra).

To není reakce zodpovědného státního úředníka a neefektivita nakládání s finančními prostředky by měla pobouřit i kdejakého neoliberálního obhájce práva vlastníka na to dělat si s prázdnými domy, co chce. A myslím, že by měla vadit i panu Férovi, který jinak chválí postup ÚZSVM a vyklizení budovy od aktivistů, jako chování dobrého hospodáře.

Celá kauza také ukázala na odcizenost státu od municipality a občanů. Zatímco projekt a aktivity Autonomního sociálního centra získaly širokou podporu a sympatie od řady místních občanů, zastupitelstva Prahy 3, některých radních magistrátu, a dokonce i od místní policie, která znala kontext „prostých faktů“, tak jediný, kdo se zasekl, byly státní instituce ÚZSVM a GIBS.

Ty, které byly celé budově a celému životu s ní spojenému nejvíce vzdálené. Neochota a nevůle k jednání se nejvýrazněji projevily na té úrovni, která je lidem nejvíce vzdálená a ukazuje se, že i nejvíce odcizená.

Legalita a legitimita
Ale vraťme se k argumentaci proti Klinice. Tím hlavním argumentem, podle Féra „prostým faktem“, je, že aktivisté budovu obsadili a pak začali hledat cesty, jak se s jejím vlastníkem domluvit. Aktivisté tak porušili zákon na ochranu soukromého vlastnictví a proto je „společenská nebezpečnost obsazení nevyužívaných budov … vysoká a znepokojivá ve svých důsledcích“. Tento argument, tedy pardon „prostý fakt“ můžeme rozdělit na dvě části – na problém legality a problém soukromého vlastnictví. Nejprve k té legalitě.

Pro demokratické fungování společnosti je nezbytně důležité udržovat napětí mezi tím, co je legální a co je legitimní. Díky tomu můžeme nahlédnout, že slepé dodržování zákonů a důsledné lpění na liteře zákona může být cestou do pekel.

Když sociolog Zygmunt Bauman v knize Modernita a holocaust analyzuje holocaust, dochází mj. k závěru, že nejhorší zlo v lidské historii nevyplynulo z rozpadu řádu, ale z dokonalé, bezchybné a nezpochybnitelné vlády pořádku. Varuje, že bychom se více než člověka, který zákon porušuje, měli bát toho, kdo ho slepě a poslušně dodržuje. K podobným závěrům došli i psychologové Stanley Milgram či Philip Zimbardo, že problémem může být ona slepá poslušnost k autoritě a vládě zákona.

Již zmiňovaný sociolog Zygmunt Bauman v jiné své knize Individualizovaná společnost píše, že demokracie není instituce, že to nejsou ani tak parlamenty, senáty, vlády, jako je to především antiinstitucionální síla, která se vzpouzí a vzdoruje snahám mocných zarazit změny, umlčovat a vylučovat z politického procesu, je to obhajoba práv všech proti snahám mocným prosazujícím vládu menšiny, byť zvolené.

„Demokracie,“ píše Bauman, „se posiluje neustálou a nepřetržitou kritikou institucí; demokracie je anarchistický rozvratný prvek uvnitř systému; v podstatě síla disentu a změny.“ Právě tento disent, který udržuje napětí mezi legalitou a legitimitou, udržuje dynamiku ve společnosti. Umožňuje nahlédnout, že některé zákony jsou špatné a je třeba je změnit, ať již to byl v nedávné minulosti ten o nezpochybnitelnosti vlády komunistické strany, nebo v současnosti ten o nezpochybnitelnosti soukromého vlastnictví.

Ostatně konec minulého režimu také započal porušováním zákonů, neohlášenou a nepovolenou částí demonstrace z Vyšehradu na Národní třídu, neuposlechnutím výzev policie, obsazováním budov, a to dokonce využívaných – univerzit, divadel. Jistě, šlo o režim v lecčems mnohem autoritativnější, než je ten současný, ale pokud se budeme pohybovat pouze v argumentaci trvající na důsledném lpění na legalitě, tak se pohybujeme v rámci obhájců tehdejšího statusu quo.

Koneckonců všechny současné demokratické vymoženosti, práva a svobody jsou výdobytky, či pozůstatky minulých porušení zákonů. Svoboda slova, sdružování, rovnoprávnost mezi lidmi a dokonce i právo na soukromé vlastnictví byly někdy v minulosti protizákonné. Jen porušování zákonů, udržování onoho napětí mezi legitimitou a legalitou umožňuje společenský vývoj a změny. Slepé a důsledné dodržování zákonů by znamenalo zakonzervování daného statusu quo.

Pochybná posvátnost soukromého vlastnictví
Druhá část argumentace o vysoké společenské nebezpečnosti se zakládá na obhajobě soukromého vlastnictví. Jednání aktivistů prý nemůže omezovat práva na soukromé vlastnictví, pokud toto vlastnictví neomezuje svobodu druhých. Tady je třeba udělat trochu exkurz do „squatterského“ pojetí vlastnictví, kdy rozlišují mezi vlastnictvím soukromým a osobním.

Soukromé vlastnictví (private property) se zakládá na monopolizaci určitých předmětů a privilegií, za účelem kontroly a vykořisťování ostatních, je chráněné státem a zakládá se na vlastnickém právu, na právu mít, které vylučuje. Soukromý vlastník je suverénním pánem nad svým majetkem, pozemky, výrobními prostředky či v případě squattingu především budovami, které vlastní, ale nic z toho nemusí vůbec užívat. Pro soukromé vlastnictví je charakteristické především to, že někdo jiný jej vlastní a jiný za pronájem či poplatek užívá.

Vlastník tak má moc nad uživatelem, který mu generuje nadhodnotu. Soukromé vlastnictví je podstatou kapitalistického společenského uspořádání, je výsledkem minulých, nakupených nerovností ve společnosti, které dál samo upevňuje.

Zjednodušeně řečeno: na jedné straně jsou ti, kdo vlastní a kontrolují (výrobní prostředky, nemovitosti či pozemky), a na straně druhé ti, kdo je používají, ale nejsou jejich vlastníky, a jsou tak nuceni prodávat svoji pracovní sílu, pronajímat si nemovitosti, splácet hypotéky, prodávat se, zadlužovat…, v každém případě ale produkovat zisk pro ty, kdo kontrolují soukromé vlastnictví.

Oproti tomu osobní majetek (possession) je vlastnictví, které se nevyužívá k vykořisťování ostatních, ale zakládá se na užívacím právu. Takže například dům, ve kterém žiji, je mým osobním majetkem, ale v momentě, kdy ho začnu se ziskem pronajímat, stává se soukromým vlastnictvím.

V momentě, kdy skupuji nemovitosti v centru Prahy, vystrnadím z nich nájemníky a přeměňuji je na hotely, kanceláře, bordely, herny, parkoviště anebo je nechávám prázdné (protože je v tom prostě uložený kapitál, který neztrácí na inflaci a koneckonců je to moje vlastnictví), tak v ten moment se z toho stává vlastnictví soukromé. Podobně je tomu třeba s pilou: pokud ji používám k tomu, abych si nařezal dříví na zimu nebo vyrobil nábytek ze dřeva, je to můj osobní majetek.

Ale v momentě, kdy za účelem svého zisku zaměstnám někoho jiného, aby mi to dříví nařezal a nábytek vyrobil, a já to pak prodal, stává se z té samé pily soukromý majetek. Takže rozdíl mezi soukromým vlastnictvím upřednostňujícím směnnou hodnotu a zisk na straně jedné, a osobním vlastnictvím s hodnotou užitnou a potřebami a touhami na straně druhé, je tu zcela zásadní.

A tady se dostáváme k podstatě věci. V současnosti je to soukromé vlastnictví, které omezuje svobody druhých. Jen namátkou: Ve světě, kdy osmdesát pět nejbohatších vlastní tolik jako polovina lidstva, kdy je v zemích Evropské unie 11 milionů prázdných domů a bytů a 4,1 milionu lidí vyloženě bez domova, a kdy se už několik desítek let ví, že žijeme na planetě, která má konečné limity nejen zdrojů, ale místa a prostoru, se dá upřednostňování práva na soukromé vlastnictví slušně řečeno označit za problematické.

To, že je v současnosti právo na soukromé vlastnictví nadřazeno jiným právům, třeba na bydlení, je jen výsledkem minulých politických konfliktů, z nichž vzešly vítězně určité zájmy, spjaté s obhajobou soukromého vlastnictví.

Takže možná je dnes legální, když osmdesát pět lidí „vlastní polovinu světa“, ale já „Arnošt Novák, moji kamarádi a spolužáci“ to považujeme za nelegitimní a myslíme si, že by se toto upřednostňování práva na soukromé vlastnictví mělo změnit, protože zkrátka omezuje nejen svobody a práva, ale i životy jiných, druhých, kteří představují většinu. A první krok je přestat to považovat za „prostý fakt“, ale za názor Ondřeje Féra, jeho kamarádů a šéfů.

Totalizující tržní logika…
Ondřej Fér aktivistům z iniciativy Klinika doporučuje, že pokud chtěli realizovat své „ušlechtilé“ myšlenky, měli využít všech dostupných legálních prostředků. Tedy podat projekt a postupovat klasickou cestou, protože podle šéfredaktora serveru Česká justice Roberta Maleckého, tím že obsadili prázdnou budovu a chtějí ji využívat, získávají na trhu neziskovek nezaslouženou kompetitivní výhodu (nemusí totiž platit nájem).

Zároveň nám ale Ondřej Fér bezděčně prozrazuje, jak by tato cesta dopadla. „Na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že iniciativa Klinika sice předložila plány na provoz například tělocvičny nebo vegetariánské jídelny, naprosto ale neřešila způsob financování celého provozu. Klinika měla být autonomní, tedy nezávislá na dotacích, grantech a tak podobně. Cashflow se měl řešit „ze samotných aktivit centra, z benefičních akcí či třeba crowdfundingu“. Jinak řečeno – celý projekt neměl jakékoliv provozní krytí. Jen trochu soudný hodnotitel by takový projekt jeho tvůrcům nutně musel hodit na hlavu.“

A v tom to právě je. Protože každý projekt, každou lidskou aktivitu v dnešním kapitalistickém světě, dopředu posuzuje „soudný hodnotitel“ podle kritérií kapitalismu a tržní logiky, podle množství financí, podle návratnosti zisku, podle výše investovaného kapitálu.

Nezáleží na tom, že podobných autonomních center fungují po světě stovky a tisíce a tisíce dalších lidských aktivit, které se řídí logikou vzájemné pomoc, sdílení, solidarity, neziskovosti, a které zkrátka do této tržní logiky nezapadají, ba naopak, které se jí často snaží vědomě vymanit. „Soudný hodnotitel“ by slovy Ondřeje Féra „musel takový projekt jeho tvůrcům hodit na hlavu“, a tak vlastně ani nezbývá jiná cesta než tu, kterou aktivisté zvolili.

Podobné uvažování, které veškeré lidské aktivity a vlastně celý lidský život posuzuje touto logikou a ve všem vidí investice, kompetitivní výhodu, efektivitu, návratnost, marketingovou strategii, soutěž, konkurenci, či zisk a každého člověka považuje za podnikatele se svým životem, je ve své podstatě totalizující. Tendence podřídit každý aspekt lidského života a každý sociální vztah této logice je přesně to, proti čemu je třeba se vzepřít.

…a snaha se jí vymanit
Kdybychom postupovali tak, jak nám doporučuje Ondřej Fér, náš projekt by dopředu smetl ze stolu „soudný hodnotitel“, který by se řídil „prostými fakty“ a „tržní logikou“. Uvažování obou představitelů České Justice Ondřeje Féra a Roberta Maleckého je přesně tím příkladem uvažování, vůči kterému se Autonomní sociální centrum Klinika snaží vymezit.

Není to další neziskovka, která vstupuje na trh neziskovek, kde poněkud nekale soutěží o dary a příspěvky sponzorů a dárců, jak nastínil Robert Malecký. Už jen proto, že nejedeme v grantech, dotacích, či sponzorech, děláme to jinak a ono to může fungovat i navzdory „soudným posuzovatelům“. Nehrajeme hru na drobky, které spadly ze stolu po bohaté hostině korporací, filantropických miliardářů a grantových komisí.

Nechceme si konkurovat na trhu neziskovek, abychom si vedle toho pak konkurovali na trhu práce, na trhu s nemovitostmi, či na trhu se vzděláním. Jde o to se vymanit ze života různých trhů, kde mezi sebou neustále soupeříme. Jde o to se vymanit z této tržní logiky a někde se začít musí – třeba právě v Autonomním sociálním centru. Jak stojí v projektu: „Proč autonomním? Protože jsou založená na samosprávě těch, kdo tyto centra využívají a provozují v duchu spolupráce, solidarity a vzájemné pomoci.

Nejsou závislá na státních dotacích, na grantech, ani na mecenášství bohatých sponzorů. Na rozdíl od běžných komunitních center, která zpravidla mají svého institucionálního zřizovatele, ať již státního, církevního či soukromého, autonomní sociální centra usilují o nezávislejší vztah a jsou zřizovány a provozovány zdola. A proč sociálním? Protože se neřídí logikou ziskovosti.

Služby a aktivity, které se v sociálních centrech odehrávají, jsou především odvislé na potřebách a přáních jak lidí, kteří centrum provozují, využívají, tak i širší komunity a čtvrti, ve kterých se sociální centra nacházejí. Sociální, protože lidem umožňují, aby se v nich pojímali a k ostatním vztahovali podle jiné logiky, než je ta tržní.

Aktivity v těchto centrech umožňují lidem, aby přestali být „podnikateli se svými životy“, kteří neustále přepočítávají a kalkulují, nakolik se jim to vyplatí a v druhých vidí konkurenty či prostředek svého podnikání. Naopak umožňují rozvíjet jiné sociální vztahy, hodnoty a subjektivity založené na sdílení, dohodě, spolupráci a vzájemné pomoci.“

Široká podpora a solidarita, která se Klinice dostala, ukazuje, že podobné názory básníků v určité části společnosti rezonují, a tak i když je momentálně Klinika bez prostoru, zdá se, že odstartovala určité společenské procesy. Pro 85 lidí na světě zcela bezpochyby vysoce znepokojivé a nebezpečné a to je „prostý fakt“.

Autor je spolu se „svými kamarády a spolužáky“ aktivní v Autonomním sociálním centru Klinika

Článek byl napsán pro Českou justici a Deník Referendum

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Třesk dvou světů Pátek, 2.Ledna 2015, 11:36:8

osvětlil rozdíl mezi roztříštěnou a přirozeně rozdělenou společností, a objasňuje řešení, které demokratický režim nabízí. Díky pane Nováku za zdařilou lustraci.
K možnostem demokratického využívání společenského rozdělení mj. uvádíte ........... zacíleně udržovat napětí mezi legalitou a legitimitou a tím dynamiku ve společnosti, což umožňuje nahlédnout, že některé zákony jsou špatné a je třeba je změnit, ať již to byl v nedávné minulosti ten o nezpochybnitelnosti vlády komunistické strany, nebo v současnosti ten o nezpochybnitelnosti soukromého vlastnictví.....
Jedním z neuralgicky dělících stanovisek a tím za nutné otevření hlasitého střetu mezi legalitou a legitimitou, považuji způsob interpretace myšlenky udržitelného společenského růstu......bych vprovovlevo dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 2.Ledna 2015, 12:11:55

S autorem vcelku souhlasím, pokud jde o rozdělení vlastnictví na soukromé a osobní, protože toto (jak on říká) anarchistické pojetí je v podstatě totožné s marxistickým pojetím.
Nejsem si ale úplně jistá tvrzením Z. Baumana, že bychom se "více než člověka, který zákon porušuje, měli bát toho, kdo ho slepě a poslušně dodržuje".
Já si totiž myslím, že u zákonů nelze generalizovat, tedy že je toto tvrzení použitelné jenom v některých případech. Představte si, že by se to aplikovalo na zabití člověka. Vrahů bychom se báli méně, než těch, kdo slepě dodržují zákon, a proto nikoho nezavraždili. Ale nemusí jít ani o vraždění, co kdybychom se více báli podnikatelů, kteří "slepě a poslušně" platí daně než těch, kdo se s tím nepářou a šidí, kde mohou?
Možná Z. Bauman vysvětluje na jiném místě své knihy, jak to vlastně myslí s tím demokratickým "rozvracením řádu" a jestli něco uznává.
Žižek ve své poslední knize napsal, že by nechtěl žít ve společnosti, kde je vše neustále zpochybňováno. Například i to, zda je nebo není možné znásilnit ženu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.