Až mi padne osmnáctka

Děti přicházející z výchovných ústavů často po dosažení plnoletosti v životě selhávají. Psycholožka z diagnostického ústavu vysvětluje, že selhání nelze přičítat dobrému materiálnímu zabezpečení ústavů.

Tereza_tornadova

Tereza Konrádová

02.01.2015 08:01

656px-diagnostick___stav_pro_ml_de__lubla_sk__33__dve_e_a_okna_do_ulice

Pokud máte s někým vztah, nezáleží na tom, že jste něco zvorali, nebo se vám něco povedlo kvůli počtu bodů. Záleží na tom kvůli tomu druhému a kvůli tomu, jak to změní vás v jeho očích. Foto Juan de Vojníkov, Wikimedia Commnons

Děti (nejen) v ústavní výchově se často upínají ke dni, kdy dosáhnou formální dospělosti. „Až mi padne osmnáctka, tak…“ Padne osmnáctka, to je mantra, zaklínadlo, které jsem slyšela snad tisíckrát. Je to vlastně ustálená fráze, stejně jako říkají „dala jsem mu konec“, když chtějí říct „rozešli jsme se“, „šli jsme na byt“, když chtějí říct „byli jsme na mejdanu“.

Nikdy jsem ale neslyšela: Až budu dospělá, až jednou ponesu celou tíhu zodpovědnosti na svých vlastních bedrech, až se budu muset starat sama o sebe… Není divu, že bývají realitou zaskočeny natolik, že jejich zrání směrem k dospělosti, kdy je očekávána určitá míra zodpovědnosti, pokulhává za touhou po naplňování potřeb a tužeb, které jsou aktuální právě tady a právě teď.

Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později. Neznají oddalování, které pocit uspokojení vlastně zpříjemňuje. Neumějí nebo nechtějí plánovat. Zároveň také nezvažují důsledky svých kroků: když udělám tohle, bude pravděpodobně následovat tohle.

Často se i velmi dobře intelektově vybavené děti dopouštějí neuvěřitelných kousků pro okamžité zisky. Později vyprávějí, že se jim hlavou nemihla ani jediná myšlenka na průšvih, který bude s velkou pravděpodobností následovat. Nemyslely v tu chvíli na ztráty, které jim takové jednání přinese, a jejichž dopad bude pravděpodobně dlouhodobý, zatímco uspokojení bylo naopak jen krátkodobé.

Tímto způsobem na prahu dospělosti nemůžou neselhávat. Otázkou však je, kdo z nás, z těch šťastnějších, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dospěl dnem zletilosti? Třeba já konkrétně určitě ne. Ale měla jsem štěstí. Když jsem se rozhodla odejít z domova, mohla jsem.

Když jsem se později potřebovala vrátit, rodiče mě přijali bez výčitek. Když jsem si neplatila pojištění, dostala jsem za uši, ale i peníze na doplacení. Když jsem se opila, měla jsem se kde vyspat a nikdo to nebral jako porušení kontraktu dobrovolného pobytu po zletilosti. Ať jsem prožívala nebo vyváděla cokoliv, vždycky bylo kam se vrátit. Když jsem něco zvorala, dostala jsem vynadáno. Někdy hodně. 

V ústavní výchově je jedním z pilířů práce bodovací systém: když zlobíš, poznáš to podle toho, že máš málo, nebo hodně bodů a od počtu bodů se pak odvíjejí sankce a odměny. Jsem ta poslední, kdo by kritizoval režimový systém práce založený právě na bodování, jasné struktuře atd. Pro děti s poruchami chování (tedy pro ty, s nimiž pracuji) jsou jasně definované hranice téměř životní nutností. Poskytují jim bezpečí, jasný rámec, jednoznačné informace. Problém nastává, když jde jen o body.

Na vztah musí být aspoň dva
Děti, které jsou produktem systému, kde jsou body a režim náhradou za vztah, poznáte úplně spolehlivě. Vůči světu vystupují pouze ve dvou krajních polohách: účelová spolupráce, když jim o něco jde, a totální fuck off, když už jim o nic nejde. Vztah je tedy klíčový pro jakoukoli spolupráci a také pro vstup do dospělosti. Tak jako je celek víc, než jen součet částí, je i vztah víc, než subjekty, mezi nimiž se odehrává.

Pokud máte s někým vztah, nezáleží na tom, že jste něco zvorali, nebo se vám něco povedlo kvůli počtu bodů. Záleží na tom kvůli tomu druhému a kvůli tomu, jak to změní vás v jeho očích. Ale je-li vztah nahrazen na jedné straně pouze pravidly a na straně druhé materiálním nadstandardem, nelze se divit tomu, že klienti dětských domovů a výchovných zařízení po dosažení zletilosti nezvládají nároky, které na ně svět klade.

Často dosahují plnoletosti v době, kdy jsou zároveň ještě studenty středních škol. V období adolescence málokdo studuje z čiré lásky ke vzdělání (alespoň pokud můžu soudit podle sebe) a tím méně děti v ústavní výchově. Vzdělání pro ně nepředstavuje významnou hodnotu, z mnoha celkem pochopitelných důvodů. Ale pokud máte na světě někoho, komu není jedno, co z vás jednou vyroste, je tu prostě větší pravděpodobnost, že do školy chodit budete a dokončíte ji, i když už vám bylo osmnáct a nikdo vám do toho nemá co mluvit.

K vytvoření vztahu jsou potřeba alespoň dva. A tady vzniká další problém. Děti v ústavní výchově si často přinášejí s sebou raná traumata, poruchy připoutání, nedůvěru v to, že by v jejich životě mohl vztah fungovat, že by mohl mít vůbec nějaký význam. Často tedy, i přes veškerou snahu odcházejí do života stejně opuštěné, jako se dostaly k nám. Ukazuje se, že nabízenou vztahovou síť, která je připravená suplovat rodinu, neumějí přijmout, i když se někdy může zdát, že na chvilku vzniklo pouto.

Hlavou mi probíhají příběhy našich klientek, holek, vlastně holčiček, které potřebovaly jen být přijaty bezvýhradně. Potřebovaly prostě jenom to, aby je měl někdo rád i přes všechny jejich průsery, krádeže, šméčka, agresivitu, piercingy a kérky vyrýpané hřebíkem. A čím víc zlobily, tím intenzivnější ta potřeba byla.

Vzpomínám si na jednu slečnu, kterou jsem jeden čas z terapeutických důvodů doprovázela do školy. Jednou nás vezl pan ředitel. Jen tak z legrace jsem prohodila něco v tom smyslu, že prostě odteď bude nějakou dobu do školy chodit s mámou a tátou. Čekala jsem odpor, holka téměř dospělá a má doprovod do školy, ale když jsem viděla její výraz nelíčeného blaha, pochopila jsem, že paradoxně právě dostala alespoň na chvíli to, co potřebovala ze všeho nejvíc.

Domnívat se, že nadstandardní materiální úroveň dětí z dětských domovů je příčinou jejich selhávání v reálném životě po zletilosti, je zkratkovitá kauzální chyba. Tento pohled je pouze instrumentální a nezohledňuje věci, které jsou opravdu důležité.

Děti, které k nám přicházejí, potřebují často dosytit, jak alimentárně, tak citově, potřebují být zejména zpočátku zahrnuty službami. Co je ale skutečně důležité – potřebují najít bezpečný prostor, z něhož lze bezpečně odcházet a kam se lze bezpečně vracet. A to vám nejnovější model iPhonu, ale ani to, že ho nemáte, nezajistí.


A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Skvěle vystiženo, Pátek, 2.Ledna 2015, 22:42:50

takových článků potřebujeme víc. Nemohu se ovšem tvářit, že autorku neznám, nepřekvapilo mě, že to napsala tak dobře

Jen podotknu, že děti vyrůstající v rodinách také o osmnáctých narozeninách často mluví, ale většinou v praxi dosažení formální plnoletosti zásadní předěl v životě neznamená. Neusínáme, abychom se druhý den probudili jako dospělí, v naší společnosti nemáme nějaký jasný přechodový rituál, dospívání je většinou postupné, ne skokové jako v tribálních a jiných tradičních společenstvích.

Výjimkou jsou děti, u kterých je právní rámec, v podstatě tedy vztah ke státu, opravdu existenčně určující. Nemusí to být jen děti z dětských domovů, pamatuji se na dívku, která se dnem svých narozenin přestěhovala od babičky zpět k rodičům a vzala si půjčku od nebankovní instituce, aby svým po krk zadluženým rodičům koupila pračku a počítač.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 3.Ledna 2015, 00:44:35

Georgios Karadzos - Doktor na druhé straně zdi.

Jeden z té početné skupiny osiřelých dětí ve skupinách Řeků, kterým lidovědemokratické a posléze socialistické Československo poskytovalo azyl, před občanskou válkou, před pravicovou juntou - vyrůstal v dětském domově, vystudoval medicínu, postupně se stal primářem chirurgie. Stojí za přečtení samo o sobě.

Vždycky mi běžela hlavou otázka - jak se mu to povedlo. Jak se jim to povedlo, osiřelým řeckým dětem, že vesměs nenásledovaly osud tolik typický pro chovance dětských domovů.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Řecké děti a časná emoční deprivace Sobota, 3.Ledna 2015, 10:11:11

Řecké děti v Československu měly za sebou část života ve svých řeckých rodinách. Většinou nebyly sirotci a měly naději, že se k rodičům vrátí. Některé z těchto dětí do Československa jejich rodiče poslali proto, aby je uchránili před občanskou válkou, jiné přišly s rodiči a zdejší úřady je umístily do dětských domovů. Gergios Karadzos sirotek nebyl: do Československa jeho rodiče nepřišli přímo z Řecka, ale z Albánie, kam se uchýlili poté, co jim partyzáni zabavili majetek. V dětském domově byl od svých osmi do patnácti let, pak se směl vrátit k rodičům. V roce 1969 mu hrozilo z ideologických důvodů vyhoštění do Řecka, kde už junta nevládla.

Tereza Konrádová píše „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Nedostatek schopnosti odložené gratifikace se někdy projevuje i u adoptovaných dětí. Je to důsledek časné emoční deprivace. U svých adoptovaných dětí to dobře popsala Tereza Boučková v Roce Kohouta, bohužel ale pak došlo k tomu, že citová nenasycenost deprivovaných dětí byla interpretována jako důsledek romského původu, jak vysvětlila Saša Uhlová v Romea: http://www.romea.cz/cz/romano-vodi/o-pestounske-peci-a-adopcich-romskych-deti-meli-jsme-volne-misto-u-stolu

Řecké děti u nás většinou předchozí časnou deprivací neprošly, to základní připoutání (attachment), o kterém píše Tereza Konrádová, již měly vytvořené. V tom se hodně lišily od dětí, které jsou v dětských domovech dnes.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Citová deprivace a její následky Sobota, 3.Ledna 2015, 13:09:40

Tato analýza autorky, vylíčení stavu na základě její vlastní praxe se plně kryje se svědectvím spisovatelky Evy Kantůrkové, která ve svém románu "Přítelkyně z domu smutku", kde popisuje čas strávený ve vězení (respektive ve vyšetřovací vazbě); také zmiňuje ty vězeňkyně, které jsou "absolventkami" dětských domovů.
A popisuje naprosto shodně jejich základní charakterový rys: myslí zásadně jenom za svůj vlastní osobní prospěch; a pokud už jsou ochotny udělat či vzdát se něčeho ve prospěch ostatních, tak jenom za okolností, že jinak by jim hrozil postih či jiná újma.

V televizním zpracování je tato jejich charakteristika doprovázena scénou, kdy jedna taková dřívější chovankyně dětského domova se v zimě opře zády o topení, aby j í bylo teplo - a je jí naprosto lhostejné, že tím to teplo těm ostatním ubírá. A od toho topení se - se zcela zjevnou neochotou - odlepí až tehdy, když je jí pohrozeno, že příště nedostane od ostatních žádné cigarety...

-----------------------------------------------------

Takže, takový je - tristní - stav věcí. Ale nějak mi od té pracovnice z praxe chybí nějaký podnět, co s tím vším vlastně udělat? Jak dosáhnout toho, aby dětské domovy nebyly jenom jakousi "úschovnou" pro děti bez (funkční) rodiny?

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 3.Ledna 2015, 13:35:54

Na světě je evidentně nedostatek lásky. Zejména té mateřské, případně rodičovské. Patrně se nedá ničím nahradit. Nebo dá?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Jen upřesnění Sobota, 3.Ledna 2015, 19:22:21

v roce 1969 naopak v Řecku pravicová junta vládla, nechtěl jsem to opravovat, aby se neztratila návaznost, nevím, jakou vládu pravicovou juntou myslí pan Klusáček.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 3.Ledna 2015, 19:45:40

Junta vládla, zdá se, jenom v letech 1967-1974. To předtím byla vláda pravice a kolísání mezi diktaturou a demokracií. Řečtí komunisté byli postaveni mimo zákon už v roce 1949, kdy prohráli občanskou válku s monarchisty.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubíčkovi Neděle, 4.Ledna 2015, 13:09:50

Pokud jsem dobře pochopil text Terezy Konrádové, tak nejde ani tak o sirotky jako o děti v stanovené ústavní péči, tedy oním zlým a politicky nekorektním slovem, o děti z pasťáků. Srovnání s řeckou emigrací by pak kulhalo o to víc -- vedle toho, že by se jednalo děti, které už do ústavní výchovy přivedlo nějaké selhání (rodiny, jejich, blízkého okolí), zde hrají roli neodstínitelná společenská očekávání; pro až příliš mnoho lidí, se kterými se setkávají, jsou prostě parchanti z pasťáku, bez ohledu na to, jak se chovají. Bohužel, včetně řady vychovatelů (lidé prostě většinou nejsou světci).
Spíš mě zaujala určitý pocit zásadního rozdílu -- autorkou myslím nezamýšlený -- mezi dětmi z ústavní péče a ostatními; ta už Vámi citovaná věta: „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Opravdu je to typické pro tuto skupinu, není to stále obecnější jev?
Například ony spontánní odchody ze středních škol, které Konradová v této souvislosti zmiňuje, dosahovali někdy kolem roku 2005 (novější údaje neznám) někam k osmi procentům (tudíž se na nich nemohly rozhodující mírou podílet děti z ústavní výchovy), ale až děsivě je to vidět u vysokoškolských studentů.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Zásadní rozdíl? Pondělí, 5.Ledna 2015, 09:32:15

Ta věta: "„Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ je vytržená z kontextu. Autorka níže píše:

"Tímto způsobem na prahu dospělosti nemůžou neselhávat. Otázkou však je, kdo z nás, z těch šťastnějších, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dospěl dnem zletilosti? Třeba já konkrétně určitě ne..." A na vlastním příkladu uvádí, že se potýkala s problémy, se kterými se potýká velká část mladých lidí. A ještě dále vysvětluje, v čem je ten základní rozdíl, a to, že jedni mají víceméně funkční vztahy a vazby na rodiče, které je nakonec donutí dospět, kdežto děti v ústavní péči je mají narušené. Tento rozdíl je totiž ten zásadní.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 5.Ledna 2015, 13:41:45

Rozlišil bych emoční deprivaci v ranném dětství - řekněme v prvních třech letech života - a vztahovou situaci v době dospívání. Nemít spolehlivé rodiče v době dospívání je těžké, ale nemít v prvních letech života vytvořenu schopnost udržovat trvalé vztahy je horší. U dětí z diagnostických ústavů se to většinou kombinuje, pozdější traumata navazují na dřívější.

Moderní civilzace klade na schopnost odložené gratifikace velké nároky a všichni v nich někdy selhávají. Není to buď anebo. U citově nenasycených dětí to bývá velkým problěmem.

U středoškoláků ji na nějakou dobu může kompenzovat vliv rodičů či jiných dospělých, ale v menší míře než u školních dětí. Adoptivní děti se často dostávají do problémů právě v době dospívání a pro adoptivní rodiče a či pěstouny bývá těžké jim s tím pomoci i když dělají totéž a třeba i více než jiní rodiče.

Dětem v ústavní výchově často chybí nejen funkční vztahy v 18 letech, ale především dostatečná zkušenost s funkčními vztahy z ranného dětství. Tu ty řecké děti zaváté k nám v důsledku občanské války měly. Odloučení od rodičů či jejich ztráta ve školním věku je těžká zkušenost, ale projevuje se jinak než ranná deprivace.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.