Buďte s dětmi

Žádný odborník není neomylný. Dokonce to s vámi ani nemusí vždy myslet nejlépe. Věřit ve vlastní úsudek může v některých situacích zachránit i život. V případě pacientů je pak namístě, když od lékařů vyžadují partnerský přístup.

„Hoří pravý motor,“ informovali v roce 1989 piloti letadla Midland 092 cestující, „musíme nouzově přistát,“ oznámili. Někteří cestující viděli, že hoří levý motor, ale žádný z nich se neozval. Kapitán ani palubní inženýr to nemohli vidět, někdo z pasažérů by jim to musel říct. Piloti vypnuli funkční motor a letadlo se zřítilo. Čtyřicet sedm lidí zahynulo. Jeden z přeživších, který viděl, že hoří levý motor, později uvedl: „Pořád jsem si říkal, že ví, co dělá, vždyť je profesionál.“

Lidé věří odborníkům, protože se přestali spoléhat na vlastní úsudek. Proto dokáží nevidět i to, co je zjevné. A proto také vzbudí takové pohoršení, když se ukáže, že systém založený na odbornosti selhal. Případ primáře klatovské nemocnice, který měl před rokem a půl během lékařských zákroků týrat děti, nutí k zamyšlení.


Úcta, které se lékaři těšili v minulosti, už není tak automatická jako dřív. Foto Foto neznámého autora, flickr.com

Vzhledem k tomu, že neproběhl jiný než mediální soud a máme tudíž k dispozici jen různé verze příběhu, by bylo dobré s ním pracovat spíš jako s modelovým příkladem. Otázka zůstává stejná. Co dělat, aby se podobným tragédiím předcházelo? Vždy se může stát, že se lékař zblázní, začne pít, nebo je prostě sadista. Tomu nezabrání ani nejdokonalejší registr.

Úcta, které se lékaři těšili v minulosti, už není tak automatická jako dřív. Vzdalujeme se v čase od režimu, který byl založený na strachu a nesvobodě, lidé se emancipují a chtějí víc než jen poslouchat. Chtějí od lékařů, aby jim všechno vysvětlovali, vyžadují partnerský přístup. Mnohdy bulvární medializace nejrůznějších případů pověsti zdravotníků také nepřispívá.

Lékaři se musí při změnách svého postavení cítit pod tlakem. Další faktor je strach ze soudů. Oboje posiluje profesní solidaritu. V prostředí, které zdravotníci mohou vnímat jako nepřátelské, je to pochopitelné, nicméně to kvalitě lékařské péče škodí. K přebujelé profesní solidaritě se přidává i obyčejný lidský strach. Strach ze ztráty zaměstnání, strach obvinit blízkého kolegu, strach způsobit si problémy.

Očekávat narovnání bojového vztahu mezi pacienty a lékaři můžeme ještě dlouho, ale jednu věc můžeme jako rodiče udělat hned. Zůstat vždy, když je to jen trochu možné, se svým dítětem. V jednom vyjádření z klatovské nemocnice matka postižené dívky uvedla, že jí primář řekl, aby opustila místnost. Když se vrátila, byla dcera v dezolátním stavu.

Žádost, či spíše příkaz, aby moje máma odešla před chystaným zákrokem, jsem jako dítě slyšela několikrát. Jednou ho ošetřující lékař doprovodil poznámkou, že když jsou přítomní rodiče, tak jim pak ty děti při zákroku „hysterčí“. Ležela jsem na stole přivázaná, bála jsem se a chtěla jsem jim říct, že hysterčit nebudu, že budu naopak klidnější, když mě bude máma držet za ruku. Neřekla jsem nic. Ale v těch několika málo případech, kdy jsem se ocitla v podobné situaci jako rodič, jsem si své místo u dítěte vybojovala. Asi jsem měla štěstí na vstřícné zdravotníky, ale mělo by se to stát normou. Pak by se nemohlo stát, že bude naše děti někdo mučit.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Souhlasím, Čtvrtek, 18.Září 2014, 21:54:10

možná to pro někoho bude překvapením, ale s naprostou většinou toho, co napsala autorka. Jen bych podtrhl, že s emancipací "pacientů" za poslední léta do zdravotnictví přišla za západu i ona móda soudit se ve zdravotnictví. Je otázkou, zda do budoucna chceme nemocnice, před kterými budou postávat advokáti a přesvědčovat pacienty, aby podávaly na své lékaře žaloby, jak se tomu děje v některých západních státech.

Jediné, co mi v článku nesedí, je věta "očekávat narovnání bojovného vztahu mezi pacienty a lékaři můžeme ještě dlouho"... Zdá se snad, že by většinově byl vztah mezi lékařem a pacientem "bojovný"? Je to většinová praxe nebo jen střípek daný mediální hysterií? Troufnu si tvrdit, že lékaři se těší mezi pacienty stále velké důvěře a je na nich, zda dokážou integrovat partnerskou rovinu vztahu se vztahem expert-laik. Obě roviny jsou totiž ve vztahu přítomny a asi by bylo jednostranné nedívat se na lékaře jako na odborníka. To by asi reálně ani nešlo.

Lze vůbec vyhovět mediálnímu požadavku, aby se lékař nechoval k pacientovi nadřazeně, ale přitom si zachoval nutnou profesionalitu? Jedině integrací obou rovin vztahu.

Na druhé straně pacienti jistě uznají, že všechno dnes ve zdravotnictví není jak za socialismu, nýbrž nějaký vývoj za uplynulé čtvrtstoletí existuje. Tedy nebýt ahistoricky "hipísácký", ale být zakotven v reálném historicko-společenském kontextu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 18.Září 2014, 22:29:23

Co se například ve srovnání s osmdesátými lety minulého století změnilo je přístup k doprovodu menších dětí rodičem při hospitalizaci a návštěvám dětí v nemocnici. Tehdy se všeobecně bral pobyt dítětě v nemocnici s rodičem jako strašná komplikace. A ono se to zdánlivě osvědčovalo. Děti separované od rodičů byly apatické a z pohledu personálu klidné: děti se samozřejmě emočně projevovaly hlavně ve vztahu k rodičům při návštěvách, ne vůči personálu, a tudíž bylo i praktičtější, aby těch návštěv nebylo moc. Takto hospitalizované děti často utrpěly takové trauma, že se po dlouhém odloučení k rodičům nehlásily nebo je i aktivně odmítaly. Důsledky takových traumat bývaly dlouhodobé, což ovšem tehdy věděli většinou jen dětští psychiatři a psychologové, ne lékaři na somatických odděleních.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Překvapení Pátek, 19.Září 2014, 07:59:14

Ano, jsem dost zaskočená, že se mnou souhlasíte, pane Ungre :) Co se mě týká, tak já si rozhodně právníky před nemocnicemi nepřeju. Nemyslím si, že léčení lidí je povolání, které se dá dělat v atmosféře strachu. A souhlasím samozřejmě i s tím, že se mnohé proměnilo k lepšímu. Sama jsem byla dětským pacientem, byla jsem hospitalizovaná jako malé dítě (pamatuju si z toho jen šprušle z postýlky) a pak jako větší dítě (pamatuju si z toho, jak jsem se vzbudila celá svázaná a přivázaná k posteli a dostala jsem vynadáno, že jsem při probírání z narkózy brečela a volala mámu). Kdyby bylo některé z mých dětí dnes v nemocnici, byla bych s ním, a už jen to je změna zcela zásadní. A těch změn je samozřejmě mnohem víc, stejně jako jsem potkala celou řadu lékařů, kteří se mnou jednali partnersky.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Pobyt v nemocnici Pátek, 19.Září 2014, 08:05:48

Těch příběhů, jak byly děti hospitalizovány, a jak se jejich chování změnilo, někdy i na dlouhou dobu, znám pane Kubičko, jako laik samozřejmě, taky hodně. A snáším je dost špatně. To je třeba důvod, proč bych nedokázala být dětským psychologem.
Co mě totiž dojímá ze všeho nejvíc, je bezmocnost. Proto se mi otevírá kudla v kapse, když někdo ubližuje dětem a starým lidem.
Chtěla jsem se Vás zeptat: existuje k tématu separace v nemocnici a následném traumatu nějaká odborná literatura?

David Unger - psycholog, Kroměříž

Realita Sobota, 20.Září 2014, 14:35:18

Vím, že paní Uhlová otázku směřovala na dr. Kubičku, já sám nejsem dětským psychologem ani nepracuji na dětském somatickém oddělení.

Hospitalismus a anaklitickou depresi jako reakci na trauma dítěte (především v batolecím věku) popsal po druhé světové válce rakouský psychoanalytik René A. Spitz. Od té doby ale hodně vody uplynulo a jsem rád, že je v posledních desetiletích hospitalizace dítěte s rodičem zcela normální. Přijímá se i zvýšený křik dítěte u zákroku v přítomnosti rodiče, který není nežádoucí, jak se původně soudilo, ale pro dítě má uvolňující a relaxační význam.

Je pro mě obtížné a priori uvažovat o možném "traumatu" dítěte v nemocnici nebo v lékařské ambulanci. Na běžném provozu dnes je to, že dítě není ani nijak frustrováno. Znám spoustu dětských lékařů a sester, kteří to s dětmi umí velmi profesionálně a leckterý dětský psycholog by jim tyto komunikační schopnosti mohl závidět.

Občas se sektám u pacienta/klienta trpícího osobnostními problémy s negativní zkušeností/traumatem z dětství, které se týká pobytu v nemocnici. Není to časté. Spousta možných traumat jistě zůstane potlačena. Ale pokud se něco takového ukáže, mnohem výrazněji klient prožívá tehdejší málo ochraňující roli rodiče. Tedy že v této negativní zkušenosti se promítá deficit vztahu dítěte a rodiče, nikoli jen holé utrpení člověka v nějakém zajetí nebo teroru instituce.

Co v souvislosti s touto kauzou vnímám jako problém je to, že nemocnice (instituce) tyto záležitosti řeší ve chvíli, je-li kauza medializována a hrozí-li soudní následky. V tomto směru stojím jednoznačně za duševně nemocným lékařem. Pokud se nic neděje, jen málokdy se o konkrétní stav zdravotníka zajímá vedení, jeho nadřízení. Přitom by mělo být běžnou praxí, že primář pravidelně hovoří se svým sekundářem, ředitel nebo náměstek nemocnice se aktivně zajímá o stav svých zaměstnanců. Sami přijdou a zeptají se: "V poslední době vypadáš hodně unavený/podrážděný/v nepohodě, je vše v pořádku, jak ti můžeme pomoci?" To se neděje. Tímto směrem by se měla upírat pozornost médií, politiků, úředníků na ministerstev nebo pojišťovnách a budovat pevný supervizní systém ve zdravotnictví.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Ungerovi a paní Uhlové Sobota, 20.Září 2014, 20:07:17

Děkuji panu Ungerovi, že odpověděl za mě a těší mne, že tato debata se nevede konfrontačně.

Ta otázka paní Uhlové mě zaskočila, trochu jako kdybych řekl, že New York není hlavní město USA a někdo se mě ptal, odkud to vím. Po celou dobu, kdy jsem se zabýval převážně dětskou psychologií (teď už jsem profesně jinde) se zvažování traumat z hospitalizace bralo jako samozřejmý předpoklad.

Pro základní info bych doporučoval učebnici Dětská klinická psychologie od Pavla Říčana a Dany Krejčířové, 4. vydání.

Pro partnerský přístup jsem všemi deseti a myslím si, že se bude rozšiřovat také proto, že řada dnešních pacientů si aktivně obstarává informace především z Internetu, lidé jsou i jinak čím dál informovanější a také sebevědomější. Lékaři si s tím potřebují poradit, brát to jako něco positivního, ne jako překážku v práci.

Poměrně nedávno jsem měl zajímavou zkušenost s tím, že partnerský přístup se může někdy podařit i tam, kde to na první pohled vypadá málo nadějně.

Navštívil mě starší muž, který se dostal do konfliktu s lékaři v souvislosti se zdravotním problémem, který potenciálně hrozil vývojem k malignitě. Při vyšetřování a zákroku se opakovaně setkal s tím, že ho odbyli, neodpověděli na jeho otázky, musel mnoho hodin čekat, kritizovali ho a podobně. V knihovně si obstaral nejnovější odporné práce o své chorobě a dospěl k názoru, že je potřeba ještě další zákrok. Znalosti měl opravdu důkladné. Z konfliktních situací, které zažil ale dostal takový strach z lékařů, že neměl odvahu navštívit vůbec žádného a postupně se začal bát všech lidí a téměř nevycházel z domova.

Ze mě strach neměl, protože nejsem lékař a k psychologům má důvěru.

Měl svou představu jak by se ideálně měl jeho psychologický problém řešit: potřeboval by si interakci se zdravotnickým zařízením nacvičit formou jakéhosi divadelního představení, kde několik lidí bude představovat protivnou sestru, arogantního lékaře atd. Ale samozřejmě chápe, že to není možné. Mně se jeho nápad zdál výborný (i když takové metody nepoužívám) a říkal jsem mu, že ty figuranty obstarat můžu: přijde ke mně skupina frekventantů terapeutického výcviku, kteří by ty role jistě zvládli dobře. Klient byl nadšen a okamžitě souhlasil.

S mým týmem pak přišla řeč i na to, že v rozčilení častuje zdravotníky sarkastickými poznámkami, které jsou opravdu vtipné, byla ovšem obava, že jeho humor každý neocení. Říkal, že to ví, ale nemůže si pomoct, takové věci říká, když se cítí ponížen.

S dalším průběhem lékařské péče byl spokojen. K vyšetření se objednal a z jeho hlediska vše proběhlo dobře i když vlastně svou neprosadil. Nakonec mu vstřícně se chovající lékařka řekla, že další zákrok není potřeba. To ho zcela uklidnilo i když mu ten předchozí lékař nejspíš říkal víceméně totéž. V nekonfliktní atmosféře to získalo jiný význam.

Pro ty lékaře v předchozí péči byl ten muž asi pacient-potížista. Ke mně se choval velmi zdvořile, k mým studentům a studentkám vysloveně starosvětsky šarmantně.

Můj učitel primář Jan Špitz se ke všem lidem choval se samozřejmým předpokladem, že mají dobrou vůli a jsou kompetentní své problémy řešit. Tady se to osvědčilo u obou stran. Samozřejmě zdravotníci mají větší zodpovědnost a mají se chovat slušně vždy, to nezpochybňuji.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.