Bližní je ten, ze starosti o nějž bych se nejraději vylhal

Pestrá pospolitost u jesliček nám připomíná naši odpovědnost za druhé – i to, že se jí často s různými výmluvami snažíme zbavit.

„Bez Arabů, Afričanů, Židů a uprchlíků,“ upozorňuje jedno letošní vánoční přání, „zůstane u jesliček jenom vůl a osel.“ To je trefné: až příliš snadno zapomínáme, že útulný betlémský výjev ve skutečnosti představuje ohromující scénu nepravděpodobného spříznění, jež symbolicky propojuje celý stvořený svět – od zvířat a plodů přírody přes zástupce všech vrstev lidské společnosti až k andělům.

Právě takový podivuhodný smír předpovídá starozákonní Izajášovo proroctví o příchodu spravedlivého panovníka, které později křesťané vztáhli na Ježíše Krista: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat... Kojenec si bude hrát nad děrou zmije... Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ (Izajáš 11, 6–9)

Co Izajáš vykresluje jako dokonalé srozumění, jež má zavládnout na konci časů, to na několika místech Nového zákona v různých podobách skutečně nastává – vždy ovšem jen na vzácný, prchavý okamžik.

Pozoruhodné je, že ve všech těchto příbězích hraje ústřední roli řeč, rozhovor. Když pastýři dorazí do Betléma, vyprávějí Marii, Josefovi i nespecifikovaným dalším přítomným, „co jim bylo řečeno o tom dítěti“ (Lukáš 2, 17–18). Když Ježíš na hoře proměnění zjeví své božství, rozmlouvá při tom s Mojžíšem a Eliášem. A letniční zázrak – zrod církve – se projevuje především tím, že „židé ze všech národů na světě“ slyší galilejské apoštoly „mluvit svou vlastní řečí“ (Skutky apoštolů 2, 4–6).

Naproti tomu naše běžná řeč častokrát spíše rozděluje, než spojuje, což samo o sobě nemusí být na škodu. Vytoužené sjednocení totiž stojí kdesi před námi jako unikavý cíl – a snaha simulovat ho teď a tady se obvykle sveze ke klišé, dutému patosu nebo manipulaci.

Problém nastává až tehdy, když se v tom, co vzniklo rozdělováním, neprodyšně opevníme. Všichni máme sklon se sdružovat do různých samozvaných společenství – lidí „dobré vůle“, lidí „slušných“, lidí nalevo či napravo, lidí pro cosi nebo proti čemusi. A všichni tak máme sklon vidět své bližní především v těch, kdo nám svými názory a zájmy konvenují. Takovými malými, falešnými jednotami jsme si zaneřádili celý sociální svět.


„Bez Arabů, Afričanů, Židů a uprchlíků zůstane u jesliček jenom vůl a osel.“ Foto Richenza, Wikimedia Commons

Je stejně tak snadné jako marné proti tomuto rysu lidské přirozenosti stavět ideál univerzálního sbratření. Ježíšova odpověď je jiná: podle podobenství o milosrdném Samaritánovi sice „bližní“ není (jen) soukmenovec, ale ani kdokoliv bez rozlišení.

V tomto příběhu procházejí dva vážení a spořádaní občané (kněz a levita) kolem ležícího zbitého pocestného, vidí ho, ale vyhnou se mu (srov. Lukáš 10, 31–32). Můžeme se jen domýšlet, proč vlastně pocestnému nepomohli (interpretace se různí). Nicméně smysl podobenství se ozřejmuje v kontextu: Ježíš jej vypráví znalci zákona, který se otázkou „kdo je můj bližní?“ chtěl „ospravedlnit“. Jinými slovy: vylhat.

Bližní je tedy ten, jehož utrpení vidím, ale přitom bych se ze starosti o něj nejraději vylhal.

Jelikož se svoji odpovědnost za druhé leckdy ani nesnažíme rozpoznat, ale prostě se jí a priori zbavit, vystačíme si při tom s několika prostinkými myšlenkovými postupy. Vlastně jen se dvěma: buď nemístně zjednodušujeme složité, nebo nemístně zesložiťujeme jednoduché.

Zjednodušování složité sociální či kulturní reality má za sebou bohatou a hanebnou historii. Zdálo by se, že už do omrzení dobře víme, k jak vražedným koncům může vést dehumanizující nálepkování těch či oněch jako „kacířů“, „třídních nepřátel“ nebo „neárijců“. A přece se mnoho našich spoluobčanů zjevně domnívá, že přesně vědí, co jsou zač kupříkladu „muslimové“. Převést si v hlavě miliardu a půl lidí na jednotnou formulku – to už chce pořádnou dávku sebejistoty nezviklané poznáním.

Řadu příkladů zesložiťování jednoduchého nám poskytla nedávná debata o (ne)přijetí syrských uprchlíků. Skutečnost sama je zcela přímočará: trpící lidé potřebují pomoc. Ve snaze tuto skutečnost rozmlžit se v českých médiích a na sociálních sítích rozpoutaly pravé orgie polopravd a sebeklamů – od „jsme jen malá země“ přes „na přijetí uprchlíků nejsme připravení“ až po „bylo by to nebezpečné“ a „bylo by to drahé“. Anebo pěkně na rovinu: „Ať si táhnou ke svým.“

Těžko říct, jestli v převažující atmosféře „máme svých starostí dost“ má vůbec smysl připomínat, kolik set tisíc Syřanů už „ke svým“ – do malého Jordánska nebo do ještě menšího a těžce zkoušeného Libanonu – uprchlo. Nebo poukazovat na to, že rizika se dají a mají identifikovat a minimalizovat, ale že snaha provádět bezrizikovou politiku je čirá pošetilost.

Mnoha lidem v České republice se samozřejmě žije velmi těžce a bylo by nestoudné jim předhazovat nesolidárnost. Selhání českého státu však tkví v tom, že se pocit „mám svých starostí dost“ (na individuální rovině mnohdy oprávněný) stává principem zahraniční politiky.

Nejde přece o to, že by se čeští nezaměstnaní nebo matky samoživitelky měli o syrské či jiné uprchlíky starat osobně. Jde o to, že jedna z nejbohatších a nejklidnějších zemí světa se dlouhodobě zdráhá obětovat byť jen o špetku víc peněz a pohodlí ve prospěch trpících – a zjevně se chystá vymlouvat, že „na to ještě není připravena“, až do skonání věků.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.