Někdejší královské město Písek je dnes tak výstavné, že by v něm nikdo nezasvěcený neshledal jedinou záminku ke konání festivalu experimentálního amatérského divadla. Divadlo Fráni Šrámka je dokonale opravené, všechno funguje a jen se blyští (ale je to jen dům, bez souboru).

Městský kulturní dům je také v dokonalém stavu a disponuje hned několika sály a pouze v postranní uličce se krčící Divadlo Pod čarou tají náležitě sešlý, temný a neokázalý prostor, jaký si obvykle s divadelním experimentem v amatérském provedení spojujeme.

Šrámkův Písek se letos konal už po 53. a samozřejmě za ta dlouhá léta doznal řady proměn. Jeho nejslavnější doby jsou vždy spojeny s tendencí k divadelnímu vzdoru, s hnutími, která hledala v divadelním umění alternativu k podivné komedii obecných poměrů.

↗

Někdejší královské město Písek je dnes tak výstavné, že by v něm nikdo nezasvěcený neshledal jedinou záminku ke konání festivalu experimentálního amatérského divadla. Foto Aktron, commons.wikimedia.org

Pamětníkem toho všeho je profesor DAMU Jan Císař (a někdejším hybatelem jeho kolega ve stejné hodnosti a na téže škole Ivan Vyskočil,který však už do Písku osobně nejezdí), který se dodnes jako člen lektorského sboru do Písku dostavuje a obohacuje debaty o inscenacích svými promyšlenými teoretickými i divadelně historickými expozé.

Od doby, kdy do divadla vtrhla nové média a nejrůznější performance, se i on učí orientovat v těchto typech nedramatické divadelnosti a svou otevřeností je živoucím příkladem toho, jak v oboru nezestárnout víc, než je bezpodmínečně nutné v zápase s tělesnou schránkou.

Když tohle píšu, napadá mě, že bych ráda v Písku viděla experimentální inscenaci o stáří, ale sem jezdí se svými tématy přece jenom spíše mladí divadelníci.

Letos hodně zaznívala zpráva o tom, jak vysoké jsou nároky prostředí, v němž žijeme, jak těžko se srovnává ctižádost a příprava na uplatnění s potřebou života ve shodě s přírodou a vlastní tělesnou přirozeností. Kolik společenských překážek má kolem sebe člověk, který se cítí vřazen do společnosti, ale přečnívá z ní tím, co je v něm tuláckého, živočišného, plachého a nepřizpůsobivého.

Vidíme-li v inscenaci sumerského eposu Gilgameš titulního hrdinu, jenž má být „krásný jako Slunce a také tak dokonalý“ na invalidním vozíku s nevyléčitelným pohybovým handicapem, uvědomíme si, že proti moci přírody jsme jako lidé naprostí outsideři, že tělesně jme bezmocní a jediná naše síla je v myšlení.

Jsme tak slabí, že nás smést může cokoli a tohle vědomí by nás mělo vést k tomu, abychom se svou největší silou, rozumem, nakládali zodpovědně a pokorně, nechceme-li ztratit vše. Takto nahlédnutý Gilgameš je sice pánem světa dle starého textu, jeho pozice je ale hodně vratká.

O touze po animalitě hrálo i pražské divadlo Kámen, které je jedním (ne—li jediným) naším činoherním divadlem, které důsledně inscenuje své vlastní původní texty. Hrají dnes na své stabilní scéně v pražském Karlíně a mají úctyhodný repertoár i okruh publika, zůstávají však amatéry v tom smyslu, že každý má své civilní povolání. Režisér Petr Macháček texty píše s jasnou představou inscenace a vybírá si do ní herce i hudebníky ze stabilního i příležitostně se rozšiřujícího okruhu.

V jejich nejnovější inscenaci Mamut mamut se skupina posedlých jedinců v jakési kanceláři (posedlých úklidem, výpočty, talismany, magickými praktikami) baví o tom, jak ulovit mytologického tvora a sníst jeho srdce. Nezávisle na tom se do jejich prostoru neustále posouvá osamělá ženská bytost s kárkou naloženou harampádím, z něhož jim posléze navrhne postavit chrám. A ještě k tomu, také nezávisle, sedí na jevišti hudební trio a v určitých momentech hry spustí hudbu.

Blbý život, který nevede odnikud nikam, ozařuje jednomu podivný talisman ve tvaru X, jinému vzpomínka na párek na Masarykově nádraží — ovšem pozor, ten párek byl z lumíka. Párek z lumíka a ulovit mamuta a rozsápat a sníst jeho srdce! Za zimního slunovratu. A všechno to přesně vypočítat a eliminovat veškeré možné chyby. A zbavit se té ženské venku, co tam stojí s kárkou naloženou krámy, prodává žáby a chrousty a nabízí, že postaví chrám! Všechno čistě utřít.

Jeden z těch kultivovaných a civilizovaných lidí, v černém obleku a s bílou košilí, mluví s cizím přízvukem (vskutku, herec je cizinec), a typicky české nespisovné koncovky přídavných i podstatných jmen (s velikejma mamutama) tak znějí obzvlášť uboze. Divadlo ukazuje, jaké má nástroje k tomu, aby vyjádřilo, co se těžko pojmenovává — nemocí postižené tělo, nedokonalou řeč, hudbu a zpěv v celé jejich kráse i vlezlé odpudivosti. Nedostatek komunikace vyjádřený nadbytkem slov. Vlastní úzkost za proklamacemi o svobodě.

Jeden z účastníků festivalu řekl při závěrečné diskusi, že divadla na Šrámkově Písku, zejména ta studentská, zpracovávají témata, která v profesionálním divadle člověk nepotká. Není divu, nejcitlivější otázky člověka napadají až tehdy, když vstoupí do dialogu, teprve tehdy pozná, nač se jeho lidská existence táže zrovna v tuhle chvíli, a může se od partnera dočkat odpovědi.

Nevadí, že ta odpověď často není správná, na správnosti tolik nesejde. Jde o ten dialog a ten je jako bytostná potřeba lidstva zakotven v divadle. Bytostný existenciální dialog je tím nejvyšším důvodem, proč dělat divadlo, v konzumní a komerční sféře je však většinou předstíraný. Anebo přehlušený vnějšími ohledy, tak, jako ta hudba v divadle Kámen přehluší herce s cizím přízvukem zrovna vždycky, když mu slova tryskají z největší hloubky. Nejlepší inscenace Šrámkova Písku budou k vidění na počátku srpna na Jiráskově Hronově.