Živé umění

Demonstrace umělců a kulturních pracovníků proti devastačním rozpočtovým škrtům bojovala za správnou věc ne dostatečně kreativními prostředky. Přitom příklady kreativního a v tom dokonce i státotvorného živého umění bychom v praxi našli.

V Praze je k vidění (bohužel ne příliš často) mimořádné divadelní představení nazvané Divadlo Gočár. Jeho autor, skladatel i libretista Miloš Orson Štědroň, v programu píše, že „ tematizuje fenomén architelktury, „zlatou“ dobu moderny první Československé republiky a za využití mnoha autentických citátů představuje tři geniální architekty, jejich vztah i jejich práci. Hledání nových forem, nových materiálů, nových výrazových prostředků i touhu po funkčnosti – to jsou momenty, které charakterizují Gočára, Janáka a Plečnika…“

Námětem inscenace je architektura, ale s tématem je to složitější. Nad veškerým děním, v němž se zpěvem představí mondénní dandy Gočár (v inscenaci, o níž mluvím, Ondřej Černý), spirituálně založený éterický Plečnik (kontratenor Jan Mikušek) a funkcionalistický intelektuál Janák (Petr Jeništa) v pozadí z obrazovky neustále shlíží poprsí T.G.Masaryka – tu mrkne, tu mentorsky vztyčí ukazováček, naslouchá, jednou dokonce vyplázne jazyk v barvách trikolóry. A pod ním stojí (a do děje se všelijak vměšuje) žena, oblečená v národopisné bůze, přepásaná šerpou v národních barvách, v kalhotách a nalíčená jako z filmu s Natašou Gollovou. Je to Československá republika (Eva Vrbková).

Všechno to architektonické uvažování se odehrává pod záštitou republiky a jejího Prezidenta Osvoboditele – a já jsem konečně, snad poprvé od převratu, uviděla umělecky zdařilý národně sebeidentifikační divadelní kus. Již mnohokrát jsme se na jevišti vyrovnávali se svou minulostí – s odsunem sudetských Němců, s popravou Milady Horákové, s osmašedesátým, a většinou jsme z těch inscenací vycházeli jako podivné bestie bez charakteru a ideálů. Pánové architekti v nové inscenaci jsou pochopitelně v mnohém směšní a republika většinou hloupá, ba zcela pitomá, když začne mluvit nemožným moravským přízvukem a domáhat se pohodlné pohovky a klekátka na neděli, ale idea moderny i národní svobody tím zesměšněna ani zpochybněna není, naopak, přes všechnu tu hloupost i slepá ramena architektonických teorií je během hodiny a půl předvedeno, k jaké velkorysosti a výkonům ducha se společnost v nově samostatné demokratické republice pozdvihla, kolik v ní bylo vnitřní modernosti a společenské shody.

Ukazuje se to na stavbě tří kostelů, nepříliš od sebe vzdálených: Plečnikova Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, Janákova Husova sboru na dohled od něj a Gočárova monumentálního konstruktivistického Sv.Václava ve Vršovicích. Autor textu a skladatel Miloš Orson Štědroň tím, že přesně vybral tyhle tři stavby shodného účelu a blízkého data postavení, dokázal stručně vystihnout v jediném akordu duchovní směřování i estetické založení prvorepublikové moderny.

Divadlo Gočár se hraje v pražském Divadle Komedie na jevišti, na němž sedí i diváci, a komplexní scénografií je soustava osvětlovacích lávek a kovových konstrukcí zadního jeviště. Tento prostor je technický, založený na čisté funkci, jež je na uměleckém slohu divadelní budovy nezávislá (takhle to vypadá na zadním jevišti i ve Zlaté kapličce); je to prostor dokonale funkcionalistický, upozorňující na krásu funkce a funkcionální věcnosti. Jenomže tím, že prostor slouží divadelnímu umění, připomíná současně vertikalitu uměleckého ideálu.

Divadlo Gočár je velmi zábavné, páni architekti jsou maličko zkarikováni, i ten televizní plošně toporný Masaryk působí ironicky, ale pak nastane moment, kdy zemře „ten největší z nás“ (publikum chvíli, než rozpozná známá slova nekrologu, zaváhá, jestli snad není míněn jejich společný učitel, a on to skutečně jejich společný učitel je, jen nikoli učitel architektury, ale učitel ušlechtilosti, velkorysosti, odvahy, demokracie), obrazovka zhasne a zbudou jen modely tří slavných kostelů a ta přihlouplá Československá republika.

Miloš Orson Štědroň (s režisérem Janem Nebeským a herci) tu prostředky postmoderního divadla přinášejí nesentimentální, humornou, upřímnou poctu československé moderně a demokracii.

Demonstrace
Ve čtvrtek jsem se zúčastnila demonstrace před ministerstvem kultury proti devastační praxi této vládní instituce vůči živému umění. Už předtím jsem vyslechla z rozhlasu, jak tisková mluvčí ministerstva posílá demonstranty protestovat před jiné budovy, před ministerstvo financí (to neřekla takhle na rovinu) a Úřad vlády (to řekla). Tím ovšem ministryně kultury ústy své mluvčí přiznává, že je její ministerstvo zbytečné, protože o kultuře a kulturní politice vůbec nerozhoduje ministerrstvo kultury, ale někdo jiný. Ministryně si tak přímo říká o zrušení svého ministerstva.

Podpora umění vypadá takto: dáme tak málo, že se z toho nic nedá pořídit, a počkáme, jestli se dotčené subjekty spokojí a nějak to udělají, nebo začnou protestovat. Celkem předpokládáme, že protestovat budou, a máme v rezervě peníze (ne tolik, kolik je potřeba, proti navrženému ale o dost víc), kterými to pak zamázneme do příštího roku. To je přístup urážlivý a farizejský. Své cti dbalé a koncepční ministerstvo by přece buď muselo na rozpočtovém omezení trvat, protože udělalo, co se dalo, a prostředky prostě nejsou, vláda má jiné priority, je přesvědčená, že kulturu podporovat netřeba, že si má poradit sama - anebo ty peníze ve státním rozpočtu jsou a pak má ministr kultury být schopen zájmy svého resortu ve vládě uhájit.

Ministerstvo kultury (neříkám to zde poprvé) je ve státě jako Česká republika pro kvalitu života jeho obyvatelstva důležitější než třeba ministerstvo obrany, národní kultura nikdy nemůže být zařazena do jakýchkoli vyšších hierarchických struktur, musí obstát sama o sobě a když nebude mít sílu na svou vlastní obranu, žádné mezinárodní smlouvy a organizace jí nepomůžou. Ministr kultury má být osobností výrazně politickou a má mít ve vládě vliv na její celkové rozhodování. K tomu musí mít nezbytně kulturní přehled, aby se nedal zmanipulovat ve svých rozhodnutích různými lobby, musí umět zřetelně pojmenovat kulturní hodnoty a jejich význam. Kreativita, tvůrčí schopnosti, které jsou nutným předpokladem živého umění, musejí mít v rétorice ministra kultury jako člena dostatečnou frekvenci.

Ministr kultury se musí vyjadřovat v rámci celkové politiky vlády i k jiným záležitostem, máme vědět, co si myslí o sociální politice, vzdělávací politice nebo o životním prostředí. Nikoli systémově, ale ideově. Takovou osobností byl (a to už jsme ho kritizovali! ) naposledy Pavel Dostál. Pro politiku, jakou vykonává současná vláda, může klidně na ministerstvu kultury sedět dál Alena Hanáková, žádná personální výměna tady nepomůže, jen vyvolá falešné představy o možné lepší verzi v zásadě nekulturní vlády. Karel Schwarzenberg vyjednáváním s Ivem Mathé jen potvrdil, jak v pozici předsedy vlivné politické strany TOP 09 ve skutečnosti žádnou představu o politice státu nemá, ani o té sociální, ani vzdělávací, ani kulturní. Že se snaží zmírnit průšvih personálním řešením, jen aby se nemusela vést debata o věci samé.

Na Nosticoově náměstí nás příliš mnoho nebylo, ministerstvo kultury už předem oznámilo, že nějaké ty peníze se najdou, takže vlastně nebylo proč demonstrovat. Jenže bylo, ovšem v daleko širším záběru než je podpora grantově financovaného divadla, tance, výtvarného umění, periodik o umění a literatury. Nepřišli představitelé těch „zajištěných“: pražských divadel, dotovaných z městského rozpočtu, národních kulturních institucí (výjimkám se omlouvám), filmu. U nás se přece solidarita nepěstuje a nehasíme, co nás nepálí. A tak z demonstrace žádný strach nešel.

Kromě Adama Borziče, který zřetelně a docela pateticky hovořil za literární časopisy, žádný z dalších řečníků nedokázal ani rozeznít svůj hlas tak, aby byl prostě slyšet a bylo mu rozumět. I Lenka Dusilová, které si vážím za to, že jako populární hvězda obětavě podporuje nezávislé a nenápadné umělce (pomáhala i iniciativě Věda žije), vybrala píseň, která sice postupně nabírala na síle, ale i při největší hlasitosti a hlasové mocnosti byla spíše lkáním než výzvou. A tak jsme tam stáli s těmi jogurty a špitali, kuňkali a lkali jsme před ministerstvem kultury, aby nám přidalo.

Až se takhle sejdeme příště, hlásím se Jiřímu Adámkovi do voicebandu, který zesílí zvuk i obsah našeho protestu a vtipem mu dodá na důstojnosti (pokud se nezapojí studenti divadelních a jiných uměleckých škol, o jejichž budoucnost tu přece jde! – tedy pokud se chtějí věnovat umění a ne jen seriálově dabingovému zábavnímu průmyslu). Nasadím si klobouk, přehodím přes sebe nějaký hadr a vezmu do ruky rekvizitu, kterou vymyslí zástupci výtvarné obce (co kdyby přišel i milionář David Černý podpořit kolegy?), ráda rozdám nejrůznější kulturní časopisy ze zbytků, které se v redakcích i domácnostech najdou, aby kolemjdoucí viděli, kvůli čemu je ten povyk, a mohli si pak v tramvaji třeba číst.

Mohl by k tomu být i nějaký tanec, však vzpomeňme si na Emču Revoluci, jak tančila s Egonem Ervínem Kischem, tanečnice lépe tančí než mluví (jak jsme slyšeli, či spíše neslyšeli). A náměstí bude dobře ozvučeno mládenci, kteří pro jednou sleví ze svých honorářových požadavků pro rockové kapely a předvedou, co jejich bedny umějí, pro dobrou věc zadarmo. Jen už příště, probůh, nebuďme sotva slyšitelnými prosebníky, ale kreativními osobnostmi (i teorie bratrů teoretiků jsou kreativní) přesvědčivě požadujícími podporu pro kulturu, s níž stát a jeho obyvatelstvo stojí a padá.

To krásné divadelní představení o Československé republice a jejích třech architektech je přesně tím typem nezávislého živého umění, podporovaného z grantu (Hl.město Praha a MK ČR), o jaké na demonstraci šlo. Hraje se v jednom z pražských divadel, ale není dílem jeho průběžně dotovaného souboru. Jednotliví tvůrci se sešli k práci „na míru“ a odvedli brilantní, reprezentativní kousek. Umění takhle nabité vtipem, intelektem, duchovním obsahem, významem, z něhož se odpoutávají nespočetné poetické a věcné konotace, kde publikum je spolutvůrcem v prostoru vlastní vzdělanosti a pak i dál, v prostoru města, kde ty reálné stavby stojí, takové umění je přece nejvýše státotvorné.

Teď by asi kolegyně divadelní kritička a kulturní publicistka Marie Reslová řekla, že se jí nelíbí fráze, kterou svůj text končím, jako se jí nelíbili „obětaví kulturní pracovníci“ a „budeme bojovat“ v proslovu šéfredaktora Tvaru. Jenomže ideologicky neutrálně a přitom nahlas se to dá říci jenom prostřednictvím umělečtějšího, metaforičtějšího žánru než je publicistický článek. Zesílit význam hrou a myslet to při tom vážně.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Po bitvě je každý generál Pondělí, 18.Února 2013, 12:55:0

Paní Zemančíková srší nápady, klobouk by si nasadila, časopisy rozdávala... zkrátka, byla by originální a akční. Fajn.

Ale proč taková nebyla už na čtvrteční demonstraci? Dodatečná kritika od klávesnice počítače je akčnost poněkud instatní.

Ale dobrá, berme to jako radu pro příště. Všichni se učíme.

Text Marie Reslové snad ani nestojí za komentář, její potutelný úsměv na demonstraci vyjádřil vše.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.