Daniel Špinar svého Hamleta záměrně oklešťuje o politické motivy, soustřeďuje se na rodinné vztahy narušené vraždou a Hamletovým předstíraným šílenstvím. Text radikálně škrtá, někdy až nemilosrdně, a redukuje počet postav. Inspiraci nachází v severských dramatech i pokleslých hororech, Shakespeara však čte pozorně, nikoliv svévolně.

↗

Zleva: Jaroslav Šmíd (Guildenstern), Tomáš Kobr (Rosencrantz), Kamil Halbich (Claudius), Petra Hřebíčková (Gertruda), Miroslav Hruška (Polonius), Zuzana Onufráková (Ofelie). Foto Alena Hrbková, Švandovo divadlo.

Hraje si s detaily, často dlouhé pasáže nahrazuje funkční zkratkou, která na první pohled může vypadat jako laciný vtípek pro mladé publikum (například sourozenecká laškovná hra s prezervativy), ale přitom trefně dokresluje situaci a dobře koresponduje s celkem. Podařilo se mu vytvořit inscenaci, nad níž pozorný divák přemýšlí, inscenaci v mnohém pozoruhodnou.

Na začátku se herec, jenž hraje Horatia (Marek Pospíchal), opírá o stěnu, jež zobrazuje zdi Elsinoru, a v pravé natažené ruce svírá svítící mobil. Jak se později ukáže, připravuje důkaz pro Hamleta — právě nahrává ducha jeho otce. Ten je jako obrys těla na podlaze přítomen po celou dobu inscenace, memento, na nějž nelze zapomenout. K němu následně Hamlet mluví při svých monolozích, na něm souloží s Ofélií, přitisknut do něj se Claudius pokouší o modlitbu.

Poté, co se stěna vysune, se ocitáme v modře tapetované hradní síni, jež připomíná muzeum, v levé části prosklená vitrína s historickými zbraněmi, ve středu zarámované černobílé fotografie s minulými i současnými členy královské rodiny, v jiné skleněné vitríně „hamletovská“ lebka, již tentokrát Hamlet do ruky nevezme. Diváci jsou pozváni k prohlídce hradu, ale příběh, jenž se začíná odehrávat, nepůsobí ani trochu archaicky.

Do prázdného jeviště zazní potlesk a vejde Claudius (Kamil Halbich) ve slavnostní uniformě a Gertruda (Petra Hřebíčková) v obepnutých stříbrných šatech a dlouhém svatebním závoji. Za nimi cupitá naivní Ofélie (Zuzana Onufráková) v tyrkysových dívčích šatičkách s límečkem, v rukou drží Gertrudinu svatební kytici. Křehký obrázek holčičky, která už se těší na vdávání.

Hamlet (Patrik Děrgel), oblečený v duchu tradice v černém, se tiskne v koutě, svatebního veselí se neúčastní, ale během hostiny si odskočí na krátké milostné intermezzo s Ofélií. Režisér hlavní roli obsadil nezvykle mladým hercem. Děrgel je z počátku Hamlet poněkud lehkomyslný a nečekaně hlučný, dalo by se napsat až nepatřičně veselý.

↗

Patrik Děrgel (Hamlet), Marek Pospíchal (Horacio). Foto Švandovo divadlo.

Truchlí po svém, po zmíněném aktu lásky s Horatiem kouří marihuanu, v opojení se mu také zjeví mrtvý otec a sdělí mu, že se stal obětí bratrovraždy. Celý výstup je stylizovaný jako scéna z duchařských filmů, ze stěny padají obrazy, ve vitríně se pohybuje brnění, sklo krvácí. Hamlet sebou škube jako v epileptickém záchvatu, duch otce mluví synovými ústy.

Režisér ponechává otevřenou možnost považovat scénu za Hamletovu halucinaci či propuknuvší psychotickou ataku. Tato chvíle je bodem zlomu. Od teď děj už nenávratně směřuje k tragédii.

Hamlet „zná pravdu“ a ani medvědí kůže, do níž se navleče, předstíraje šílenství, mu před ní nepomůže utéct. A tak zinscenuje „past na myši“, aby usvědčil strýce — vraha. Špinar se obejde bez členů kočující herecké společnosti, herci v „divadle na divadle“ jsou samotní protagonisté. Na podnět režiséra Hamleta neuměle přeslabikují předepsané repliky a diváka mrazí.

Hra na šílenství se Hamletovi zcela vymkne z rukou poté, co omylem zabije Polonia (Miroslav Hruška). Cesta ke zdravému rozumu se mu uzavírá a před krále předstupuje spoutaný kralevic dánský jako skutečně psychicky zlomený jedinec. Inscenace se překlopuje do druhé, tragičtější poloviny, v níž přestává být prostor pro humorné chvilky. V levé stěně zeje díra, obrazy zmizí, zdi Elsinoru se symbolicky hroutí.

Z jedné vitríny se zbraněmi se stává skleněné vězení pro Hamleta, ze druhé hrob, v němž si bolestí pomatená zubožená Ofelie „hraje“ na hrobníka. Nervní Gertruda, jež v průběhu děje šňupala kokain, si jako lady Macbeth mlčky drhne neviditelné skvrny na rukou. Šílenství jako nakažlivá nemoc pohlcuje i ostatní.

Nastává finále, působivý živý obraz. Všichni až na Hamleta jsou jako exponáty zavřeni ve vitríně, Hamlet imaginárně bojuje s Laertem (Filip Čapka). Umírá nahý. „Dál zbývá už jen ticho.“

Švandovo divadlo na Smíchově: William Shakespeare: Hamlet

Překlad: Jiří Josek

Režie a adaptace: Daniel Špinar

Dramaturgie: Lucie Kolouchová

Hudba: Petr Wajsar

Scéna: Iva Němcová

Kostýmy: Lucia Škandíková

Light design: Martin Špetlík

Premiéra: 7. prosince ve Velkém sále Švandova divadla