Přijde den, kdy naše mlčení bude mocnější než hlasy, které se dnes snažíte umlčet!

Otakar Bureš popisuje, co stálo v pozadí 1. máje jako svátku práce. 1. května 1886 vstoupili dělníci v USA do generální stávky s požadavky politických práv, lepších pracovních podmínek a především osmihodinové pracovní doby bez snížení platu.

Od té doby, co vedení hlavního města Prahy vybudovalo na Střelecký ostrov výtah, aby dělnictvo nemuselo po schodech, vykácelo stromy („obnova zeleně“) a vybavilo jej kamerami, aby nejlépe dělnictvo vůbec na ostrov nemuselo a vystačilo si s pohodlím od zářících obrazovek, protože na ostrově je beztak všechno zakázáno, neuplynul ani rok.

Zato od státní vraždy mučedníků za osmihodinovou pracovní dobu a politická práva, uplynulo právě 127 let. A 124 let ode dne, kdy se v návaznosti na jejich odkaz sešli pracující právě na Střeleckém ostrově.

Anarchisté už tradičně vyhlašují, že letos pojmou manifestaci na svátek práce netradičně. „Lepší svět je možný“ se v neustálém regresu jeví jako dosahování světlých včerejšků. Naše imaginace si už nejen nevidí na špičku nosu, ale dívá se do země. Na ostrovy už nikdo nechodí.


Že se před našimi zraky neodehrávají protesty, stávky a bouře rozsahem podobné dřívějším dělnickým bojům neznamená, že k nim není důvod. Foto Marek Kuntoš, Mediafax

Bylo to před pár lety, když jsem se s milovanou dívkou vydal na avizovanou prvomájovou „akci“. Sešli jsme se všehovšudy tři. Kromě nás dvou dorazil na místo srazu u Nové scény básník Ticho. Slavili jsme náležitě. Šli jsme na pivo. Tři není dav a kromě jiných věcí se ve třech nejlépe dělají básničky. I to je práce! Ostatně obsadit divadlo našeho velikého národa ve třech lidech by nebylo pokládáno za demokratické.

Když jsme pak v dobré náladě jeli tramvají k babičce, mohli jsme si představovat, pro co umírali naši prapradědové. A jak mezinárodní solidarita vyburcovaná chicagskými oběťmi vedla ke svobodám, jež jsou pro nás dnes samozřejmé. Jak se to seběhlo?

1. Máj...
Situace dělnictva byla všude neutěšená. Silné dělnické hnutí si v průběhu poslední čtvrti 19. století vymohlo v USA legislativní změny. Nakonec byl přijat federální zákon o osmihodinové pracovní době. Jeho obhájci argumentovali mj. následným zvýšením zaměstnanosti, odstraněním nadvýroby skrze nárůst spotřebitelů a nutnost jeho zavedení kvůli pokroku technologie.

Tehdejší odbory nebyly jen levou rukou kapitálu, jako je tomu dnes. Anarchisté v nich tvořily jednu z nejvýznamnějších sil. Když se přijaté zákony neodrazily v praxi, a k tomu čelily dělnické organizace permanentní represi, vstoupili dělníci na 1. máje 1886 do generální stávky s požadavky politických práv, lepších pracovních podmínek a především osmihodinové pracovní doby bez snížení platu.

V Chicagu se sešly desetitisíce dělníků. V dalších dnech počet stávkujících masově narůstal. 3. května policie postřílela několik stávkujících. V reakci na to byla svolána demonstrace. Policie opět zaútočila. Zastřelila několik demonstrantů. Do toho vybuchla nálož.

Nejspíše nastražená policejní provokace byla záminkou pro pronásledování představitelů stávkujících (jak míní např. historik Howard Zinn). Z mnoha zatčených zůstali v celách anarchisté Augustin Spies, Michael Schwab, Albert Parsons, Adolph Fischer, George Engel, Samuel Fielden, Louis Lingg a Oscar Neebe.

Během procesu byly uznáni vinnými ze spiknutí. Někdo viset musel. Navzdory buržoaznímu aparátu aktivně vystupovali za práva a důstojnost pracujících. To byla i verze státního zástupce: nemáme sice důkazy o jejich zločinu, bezpochyby k němu však mohli inspirovat. 11. listopadu 1887 byli popraveni Spies, Parsons, Fischer a Engel. Lingg spáchal sebevraždu den před popravou. Jejich pohřeb se stal masovou manifestací.

Na paměť zavražděných se začaly na prvního máje v USA konat manifestace. Ve Paříži se v červenci 1889 konal mezinárodní sjezd socialistů, který byl počátkem Druhé internacionály (ovšem s vyloučením anarchistů). Ten rozhodl o tom, že první máj bude nejen uctěním památky popravených, ale i dnem nátlaku za splnění požadavků pracujících. V dalším roce byl 1. květen dnem, kdy společně vystoupili pracující současně v mnoha zemích a předložili úřadům a zaměstnavatelům své požadavky. K těm se posléze přidal protiválečný a protišovinistický akcent.

V úvodu zmíněný Střelecký ostrov byl prvním místem manifestace v Čechách. (Zvláštní, ba prazvláštní pohled na událost podává Neruda ve svém Máji 1890). Hned roku 1890 se tu mačkal soudruh na soudruha, mnozí se nevešli a musely zůstat na mostě a na nábřeží. Stávku doprovázelo, jak je špatným zvykem, hromadné zatýkání. Do stávky vstoupili také poměrně dobře organizovaní severočeští horníci.

...a co s ním?
Ačkoli nežijeme v 19. století a recepty té doby v mnohém zastaraly, zůstává odkaz vykořisťovaných, vězněných a zavražděných dělníků živý. Je jej ale třeba aktualizovat.

Před týdnem jsme si připomněli čtyřicet let od svržení otevřeně fašistického režimu v Portugalsku. Ideje a touhy, které nesly tehdejší lidové vzepětí a byly do jisté míry alespoň rétoricky vlastní i novým vládnoucím kruhům, se nesly ve jménu autonomie, samosprávy. Takto fungovaly v Portugalsku stovky družstev, továren, tisíce výborů pracujících, dokud nezasáhla státní moc.

A to je právě to, co by mělo být naším smyslem i dnes: neautoritářská, samosprávná oblast politiky od lokálu až po globál, a demokratický socialismus. Ne žádat „vraťte nám stát“, ale vytvářet všemi prostředky samosprávu na ulici, ve městě, ve státě, v Evropě i na světě!

Nenechme se mýlit. Že se před našimi zraky neodehrávají protesty, stávky a bouře rozsahem podobné dělnickým bojům v období před, během a po první světově válce (nebo třeba v 70. letech v Itálii, v 80. letech v Polsku...) neznamená, že k nim není důvod. Ba ani to, že skutečně nejsou. Především se posunuly do zemí, jejichž obyvatelé nesou utrpení postkolonialismu. Dnešní vlády a represivní aparáty bývalých kolonií mají navíc mocné učitele v moci (bývalých?) kolonizátorů.

Že je odpor marný? Není spíš marné skládat ruce v klín? Neměli bychom agitovat, rozvíjet a vytvářet svépomocné a samosprávné aktivity? Neměli bychom konfrontovat zkorumpované lháře šířící nenávist? Není čas sundat klapky pohodlnosti a měšťácké zbabělosti z očí? I když nesklidíme ovoce odvahy. Žijeme tu jen pro sebe, anebo pro druhé, pro děti a pro budoucnost?

Při tom všem ale nesmíme zapomínat na kultivaci dialogu, který je teprve počátkem něčeho nového. Naučit se chápat velikost okamžiku, kdy náš požadavek v kotli recepce druhými ztrácí kontury. Ale nezapomenout přitom, co bylo jeho smyslem a ten s odstupem vyhodnotit a pak ho třeba do úmoru znovu vnášet v plénum! Dostaňme odkazu chicagských (a milionů jiných) obětí nelidské moci, lidmi stvořené.

Imannuel Kant, v odpovědi na otázku po osvícenství, roku 1784 říká: „Kvůli lenosti a zbabělosti zůstala velká část lidstva raději nesvéprávná i přesto, že ji příroda zbavila závislosti. To kvůli lenosti a zbabělosti je pro jiné tak snadné uzurpovat si roli hlídače. Je to tak pohodlné zůstat nedospělým!

Dosáhli-li jsme (zdánlivé?) autonomie intelektu ve světě bez cenzury, nedosáhli jsme tím odvahy. Mládeži, ba i mnohým dospělým myslitelům, se zdá, že žijí ve svobodě. Ale co ti druzí? Vystačíme si s vlastním rozumem, sami v sobě se sebou samými? Nebo se pojem svobody vytváří až ve vztahu s někým dalším?

První máj je svátek práce. Práce čas? Tomáš Tožička nedávno napsal text Volnem ke svobodě. Říká, že smyslem osvobození od námezdní práce je prostor pro tvořivou svobodnou práci. Takovou činnost dnes běžně prací nenazýváme, protože zhusta není finančně ohodnocená.

Zaměstnanci, pracující, nezaměstnaní, studenti, drobní živnostníci, penzionovaní, ti všichni by měli přestat defenzivně hájit své partikulární výdobytky a spojit se v ofenzívě:

Žádat právo zaměstnanců na podíl na zisku. Právo rozhodovat o kolektivní smlouvě. Omezení byrokracie a daní fyzických osob, zjednodušení malopodnikání. Občanský příjem. Bezplatný nárok na určitou výměru zemědělské půdy. Demokratizaci politických struktur. Podporu družstevnictví. Odmítnutí monopolu soukromého vlastnictví (nerovná se osobní vlastnictví!). Participaci občanských výborů v místě bydliště na politické správě a zaměstnaneckých výborů na pracovišti. Nejen ústavní, ale reálné garance důstojného života, komplexní zdravotní péči dostupné školství, náležité ohodnocení práce...

Autonomistická tradice (Negri, Holloway, Federici) argumentuje, že právě pojem práce je významným disciplinačním prostředkem v kapitalismu. Bojujeme-li proti kapitálu, není to „za práci“, nýbrž proti práci.

K dosažení výše zmíněných požadavků nedojdeme interpelací tzv. zástupců v obcích, krajích a státech. Ale intervencí v procesu reprodukce kapitálu. Při tom se nesmíme bát ani organizovaného zpomalování práce a absence v zaměstnání, sdružování a proměny místa práce podle našich sdílených představ, ani vyvlastňování. Na těch, kteří mají víc času, prostředků, asertivity či znalostí je, aby šli příkladem.

Osmihodinová pracovní doba, všeobecné volební právo a standardy bezpečnosti práce jsou málo. Nejenže v námezdním systému nedávají jistotu zítřejšího dne, navíc se jim těšíme jen na relativně bohatém Severu, odkud jsme svou výrobu z velké části dovolili přenést do zemí, kde se lidé těmto výdobytkům těší v menší míře. Máme na víc. Ne jen se každý den klepat nejistotou o zítřek v hysterickém záchvatu nesnesitelné pracovitosti.

Poslední slova Augusta Spiese na popravišti zněla: „Přijde den, kdy naše mlčení bude mocnější než hlasy, které se dnes snažíte umlčet!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.