Bez čeho se funkční stát (ne)obejde?

Dokument Převýchova uvedený na festivalu Jeden svět otevírá téma, nakolik je pro děti lepší, aby byly umisťováni do ústavních zařízení či se spíše vracely do rodin, které jsou často velmi problematické.

Jedním ze snímků Jednoho světa 2014 byla Převýchova (The Hunting of the Snark, François-Xavier Drouet / France / 2013 / 95 min). Belgická internátní škola Snark se snaží poskytovat vzdělání a péči studentům, kteří mají závažné problémy chování a běžnou školní výuku by nezvládli. Za jejich poruchami chování se často skrývá neutěšená situace v rodině – rozvod, chudoba či domácí násilí.

Na dokumentu mě zaujalo hned několik momentů. Je internátní škola skutečně tím nejvhodnějším místem pro děti, které inklinují k agresi, utápějí se ve svých problémech - a v podstatě se čeká pouze na okamžik, kdy budou ze školy vyloučeny? Nevzniká tu něco jako ghetto (samy děti ve filmu přiznávají, že se v chování přizpůsobují okolí, aby vůbec zapadly), kde se shromažďují „problémoví“ jedinci – a které znemožňuje individuální přístup při řešení jejich problémů?

Copak Belgie nemá jiný typ ústavních zařízení, který by těmto dětem více vyhovoval – a především, jim mohl pomoci (ve filmu několikrát zazněly pochyby samotných pedagogů, zda se orientují na správnou populaci či zda by se pro jejich svěřence nenašlo nějaké vhodnější zařízení)?

Bylo pro mě poměrně otřesné pozorovat, jak škola Snark vrací do rodiny chlapce (je vyloučen pro nevhodné chování), který úpěnlivě křičí – „hlavně ne domů“. Zkoumá někdo blíže, s čím vším se doma setkával – a jak ho návrat do rodiny může poznamenat?

Nekritizuji zde přístup pedagogů školy – ti se nažili odvádět svoje maximum – ale zarazilo mě, že je systém internátní školy praktikován na populaci dětí, pro niž musí být stresující, demotivační a celkově nevhodný.


Važme si, že máme relativně rozvinutou síť ústavní péče včetně tzv. Klokánků. Foto Michal Vaňáč, Mediafax

Snaha co nejvíce snížit počty dětí v ústavech i v Klokáncích vede k tomu, že sociální pracovníci děti ani z velmi rizikových prostředí neodebírají. Děti jsou v posledním roce do Klokánků často přijímány v podstatně horším stavu než dříve“, nechala se slyšet Marie Vodičková, ředitelka Fondu ohrožených dětí.

Zde je otázkou, nakolik se přihlíží k právům dětí. Právem dítěte jistě není, že musí zůstat v prostředí drogově závislých, v prostředí, kde se vyskytuje agresivní osoba či kde trpí podvýživou a strádá fyzicky i duševně.

Na druhou stranu je třeba vnímat situaci řady (především) žen-samoživitelek, které se snaží dát svým dětem maximum, ale jejichž životní situace je velmi tíživá až kritická. Má se dítě ocitnout v ústavu jenom proto, že se jeho rodiče (rodič) dostanou do bezvýchodné sociální situace? V takovém případě by se zřejmě měla řešit hlavně situace rodičů – už kvůli právům dětí na důstojný život.

Je tedy třeba rozlišovat, zda rodič není schopen plnit své rodičovské povinnosti proto, že je vysoce agresivní, že je závislý na psychotropních a návykových látkách, nebo pouze proto, že se (mnohdy ani ne svou vinou) dostal na okraj společnosti, kdy nemá práci, bydlení a přichází de facto o vše.

Zhoršená sociální situace řady lidí v posledních letech se promítla bohužel i na děti. Představa nějakého „rovného startu“ se tak stává utopií. Některé děti jsou stigmatizovány již od malička, tím, co musely prožít, tím, čeho se jim nikdy nedostalo.

Jak je možné, že jsou některé děti (s jinak třeba normální či i vyšší inteligencí) zanedbané, jak je možné, že jim chybějí základní hygienické návyky? Nehraje tu svou roli také fakt, že v České republice jsou školky silně nedostatkovým zbožím – jednak co do počtu – a jednak co do dostupnosti (cena)?

Zajímají-li nás práva dětí, měla by nás jednak zajímat sociální situace jejich rodičů – a v neposlední řadě by nás mělo zajímat, jak jsou nastaveny určité mechanismy. Jakou šanci mají doktoři zjistit, že je dítě týrané či zneužívané, jak jsou pro rodiče dostupné školky či jak je podchyceno, zda se dítě nenachází v prostředí drogově či jinak závislých osob?

Měli bychom si uvědomit jedno. Vychováme-li patologickou generaci, tato generace se bude dále reprodukovat. Děti zvyklé na týrání budou nadále předávat svým dětem vzorce chování, které okusily na vlastní kůži. Chceme-li s tím něco dělat, je třeba začít otázkou sociální.

Važme si, že zde máme relativně rozvinutou síť ústavní péče včetně tzv. Klokánků. Pokud se již stalo, že některé děti přišly o své dětství a trpí, jsou tyto instituce nezbytné. V první řadě ale dbejme na to, aby takových dětí bylo co nejméně. Aby ženy s dětmi, které čelí agresorovi, měly kam jít – a nemusely dál snášet násilí jen proto, že jsou na agresorovi finančně závislými a že nemají prostředky, aby mohly odejít.

Aby děti dostaly možnost vymanit se z vlivu rodičů postižených různými patologiemi. Aby měly právo najít novou rodinu, najít prostředí harmonické, najít lásku, která jim pak pomůže v životě překonávat i těžké životní situace.

Dbejme o to, aby nám vyrůstala generace vzdělaná, sebevědomá, vyrovnaná, a ne generace manipulovatelná, zbídačená, zamindrákovaná a citově prázdná.

Slovo „rodina“ rády skloňují strany hlásící se k pravici i levici. O rodině se toho namluvilo již hodně. Otázkou ovšem zůstává, kolik se toho pro rodinu v posledních dvaceti, pětadvaceti letech udělalo. Formule, že rodina je základem státu, není prázdným heslem. Tedy, neměla by být. A nám všem by mělo dojít, že těžko se můžeme bavit o funkčním státě, pokud jsou jeho základy v rozkladu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.