Svobodní, ale ne všichni stejně

Odebírání dětí je jednou z nejodpudivějších praktik, jimiž stát trestá sociálně slabé za jejich postavení. Fakt, že tato praxe dosud trvá u nás i na Slovensku, není ničím ospravedlnitelný.

Když se mě někdo zeptá, čeho jsem se jako dítě nejvíc bála, a tu otázku mi různí lidé kladou poměrně často, odpovídám, že největší obavy jsem měla z toho, že by mě mohli odebrat mým rodičům a umístit do dětského domova. Reálně takové nebezpečí asi nehrozilo, přesto představuje mou nejhmatatelnější vzpomínku na strach v dětství.

Automaticky jsem si spojovala lehkost, se kterou stát děti odebírá, s existencí autoritářského zřízení. Proto jsem byla překvapena, když se ukázalo, že tento neblahý zvyk přetrvává i po převratu v roce 1989, zejména ve vztahu k sociálně slabým a ve vztahu k Romům, a to i k těm, kteří v tak špatných materiálních podmínkách nežijí.

S ohledem na tuto skutečnost se mi vryla do paměti bezelstná věta sestřičky v porodnici, která ze mě a mého druha na poslední chvíli před porodem páčila odpovědi na dvě otázky: jaké je mé vzdělání a jaké je zaměstnání otce dítěte. Na můj dotaz, proč to zjišťuje, odpověděla, že je to informace pro sociálku, aby věděla, s kým má tu čest.

Později mě také překvapilo, když jsem zjistila, že do Kanady a Austrálie a dalších bývalých kolonií bylo z Velké Británie během tři a půl století vysláno okolo 150.000 dětí, některé už tříleté.

Smyslem programu, který byl ukončen v roce 1967, bylo poskytnout dětem z chudých rodin možnost začít nový život a dodat do kolonií potřebnou pracovní sílu. Děti byly často zneužívány a musely pracovat v těžkých podmínkách. Mnoho jich bylo odebráno rodičům a bylo jim řečeno, že jsou sirotci.

Oba jmenované státy také nechvalně prosluly svým přístupem k původním obyvatelům, kterým odebíraly děti za účelem převýchovy. Podobné schéma se ještě v druhé polovině minulého století reprodukovalo v různých státech, zejména ve vztahu k etnickým menšinám.

Během své praxe jsem se setkala s četnými případy odebírání dětí, které bylo minimálně sporné, nebo i vyloženě nepochopitelné. Také jsem zaznamenala případ sociální pracovnice, jež se před soudem, ve chvíli, kdy rušil dohled nad výchovou, omluvila rodině, které v minulosti bylo odebráno šest dětí, a označila svůj posudek, jenž k tomu vedl, za omyl.

Na druhou stranu jsem se setkala i s lidmi, kteří žili ve vyhovujících materiálních podmínkách, ale byli jako děti týrani svými rodiči, měli otce manipulátory, alkoholiky a násilníky a zpětně svou situaci v dětství hodnotí jako velmi neuspokojivou a diví se, jak je možné, že stát nezasáhl, i když to jejich okolí muselo minimálně tušit.

Společnost by měla jednat v zájmu dítěte a určitě musí existovat nástroje, jak dítě ochránit před poškozováním ze strany rodičů. Co však je a co není poškozování, v tom zatím nepanuje jasný konsenzus. Praxe také nezná jasnou hranici toho, co už je a co není důvodem k odebrání, neexistuje shoda na tom, v jakých případech by stačilo s rodinou pracovat a kdy už je dočasné nebo trvalé rozdělení rodiny nutné.

Existuje však sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR, které je právě reakcí na nejednotnou praxi a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a podle něhož „nemohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“

Judikaturu Evropského soudu pro lidská práva by měly sledovat všechny členské státy, tedy i Slovensko, kde je situace v mnoha ohledech podobná a kde se právě teď odehrává tragédie, která mě k napsání tohoto sloupku inspirovala.

V Košicích vznikají nelegální osady, tzv. kolonie, ve kterých bydlí Romové, v současné době jich tam je zhruba patnáct. V jedné takové, v Nižných Kapustníkách, žije i bývalá družka mého kamaráda spolu s dětmi. Přistěhovala se sem v době, kdy místo ještě nebylo nelegální kolonií, ale chatovou oblastí a chatku si pronajala.

Postupem času se místo proměnilo a město Košice si se vznikem těchto chudinských ghett neví rady. Sáhlo tedy k velmi spornému kroku. Začalo z těchto rodin odebírat děti. Během letošní zimy se jim k tomu naskytl další důvod. Byla jím smrt dítěte, které v oné lokalitě umrzlo.

V současné době pracovnice sociálního úřadu zbylým obyvatelům, kterým ještě děti zůstaly, kladou podmínku, že se musejí odstěhovat, nebo že jim děti také odeberou. Zdá se tedy, že motivem k odebírání dětí je zejména skutečnost, že bydlí v kolonii, a nikoli skutečné obavy o osudy dětí.

Rodiny řeší svou situaci různě, ti kteří mohou, odcházejí, nebo se také rodiny dělí, děti se posílají k příbuzným a přátelům, což je i případ rodiny, kterou znám. Vím bezpečně, že v tomto konkrétním případě dětem láska ani základní péče nechybí a nedokážu pochopit, proč se toto musí dít ve svobodné společnosti. Napadá mě jediné vysvětlení. A to, že není svobodná pro všechny stejně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.