„Chudoba má tvář ženy“ zněl před časem titulek jisté charitativní kampaně. Byla zacílena na pomoc ženám v Senegalu, s totožným mottem by však bylo možné vést kampaň v České republice. Na markantní rozdíly ve mzdách žen a mužů či výši jejich důchodů upozorňují v posledních letech již i subjekty, které nejsou pokládány za ryze „feministické“ (v českém kontextu stále bohužel rozuměj „divné“, případně „slepičí“).
Poukazuje se na nižší vzdělání (a s ním i příjmy) žen, zvláště ve starších generacích, na přímou souvislost mezi hrozbou chudoby a ochotou žen vystoupit z patologického partnerského vztahu, na pauperizaci žen po rozvodu, na vyšší ohrožení žen nezaměstnaností i na nedostatečné využívání potenciálu, jejž pro firmy, potažmo stát znamenají mladé ženy-matky, které nacházívají případné zaměstnání hluboko pod svou kvalifikací, a tomu pak odpovídá nejen jejich mzda, ale následně třeba vyměřená příští „mateřská“ a posléze i důchod.
Mimochodem – v posledním jmenovaném případě se obvykle jedním dechem dodává, že ženám do zaměstnání pomůže větší nabídka jeslí a dalších předškolních zařízení, což je sice pravda, ale zároveň též názorný doklad podoby české společnosti, v níž otec na rodičovské, díky němuž odpadá potřeba dítě do jeslí umístit, je takovou raritou, že se do návrhů řešení vůbec nezahrnuje. A kde i periodikum pyšnící se svou alternativností, jímž Deník Referendum nepochybně je, přímočaře a bez protiváhy vyčleňuje rubriku „Ženy, děti, rodina“…
Problém nastává na dvou frontách. Poprvé tam, kde je žena v této situaci znevýhodňována – to je právě mj. případ chybějících školek, které ženě neumožní vrátit se/vstoupit do zaměstnání, má-li o to zájem, a tudíž jí pak chybí peníze buď aktuálně v rozpočtu domácnosti, či časem ve výměře starobního důchodu.
Výši důchodu u žen ostatně snižuje také rozvod – zatímco muži si rozvodem obvykle polepší, pro ženy to znamená průměrný měsíční propad o 7,1 % oproti teoretické výši důchodu, který by měly, kdyby zůstaly s manželem, případně manžel s nimi (a který je i tak v průměru o pětinu nižší než důchod mužův). Nedávno tuto skutečnost prokázal výzkum Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) při institutu CERGE-EI pro společnost Gender Studies.
Podruhé se situace pro ženu komplikuje v okamžiku, kdy v úloze pečovatelky ustrne „tak nějak“ setrvačností, z nezbytí, nepružností či lhostejností okolí. To je častější, než by se na první pohled mohlo zdát, což dokazuje mj. právě tichý a všeobecně přijímaný předpoklad, že dostatek školek pomůže ženám v návratu do pracovního procesu.
Už to, že je vůbec potřeba diskutovat (například ve všemožných rodinných a společenských periodicích a webech), zda otec zvládne péči o malé dítě, a vytvářet podpůrné projekty (jako je zdařilá kampaň „Táto, jak na to?“ Ligy otevřených mužů), ukazuje nikoliv to, že by snad ženy měly zvláštní talent, či dokonce poslání pečovat a vychovávat, nýbrž to, že si naše společnost zvykla je jako výlučné pečovatelky chápat (jak jiné bylo právo na starém Islandu, umožňující vikinským ženám posadit batole jeho otci na válečnou loď, když se zdálo, že už příliš upřednostňuje loupení před otcovskými povinnostmi!).
Na „maminky“ se stereotypně obracejí učitelé a učitelky ve školách, kroužcích, zájmových oddílech, „maminkám“ se v řečených dětských skupinách vyrábějí dárky (což má i svou humornou stránku, právě tak jako prvek přehlíživosti vůči otcům, ale o tom zase někdy příště). A tytéž „maminky“ se v rozhodném procentu vzdávají pracovního místa, onemocní-li anebo vyžaduje-li péči ve stáří některý z dalších členů rodiny – na to opakovaně upozorňuje sdružení Život 90.
Není mi znám žádný empirický průzkum, který by kladl otázku, co právě tyto ženy vede k tomu, aby pečovaly. Jsou mi však známa osobní vyjádření některých z nich. „Stejně někdo z nás musel zůstat doma.“ „Přece to nenechám tak, aby mou vlastní maminku přebaloval někdo cizí.“ „Z mého platu bychom to neutáhli, kdyby se o syna staral muž.“ „Někdo z té práce odejít musel.“ A také: „Nikdo jiný z rodiny se k tomu neměl.“ Anebo: „Už vidím toho mého, jak se o tátu stará on.“
Směs neracionálních pohnutek i ohledů zcela pragmatických, tak i tak ale vypovídající o pramalé svobodě rozhodování. Leckterá z žen, která se například o staré rodiče či také tchány starala do vysokého stáří a někdy i do smrti, hovoří o nemateriální satisfakci a zároveň přijímá skutečnost, že kvůli svému nasazení přišla o zaměstnání či jeho přerušením ztratila kontakt s profesí, kolegy a možnost kariérního růstu, jako zákonitou danost, jakkoli nepříjemnou.
Což je ovšem z hlediska rovnoprávnosti mnohem spíše znepokojivé než útěšné a těmto ženám to zakládá výhody možná před nebeskou branou, nikoliv však před správou sociálního zabezpečení.
A ještě k těm důchodům. Podle citované zprávy si eventuálním rozvodem pohorší pouhá čtvrtina mužů, a to jen průměrně o 3,4 %. Naopak většina z nich by si polepšila v rozmezí 2,9 až 11,1 % sumy, jež by představovala jejich měsíční důchod, kdyby se svou ženou zůstali. V průměru totiž během života déle vydělávali, respektive odváděli daně. Stát tak vlastně dává signál: „Muži, co se starou ženou? Rozveďte se, vyděláte na tom.“
Výpočet důchodů (a zdaleka ne jen on, jak se snažíme ukazovat v tomto sloupku) práci žen „v týlu“ nezohledňuje. Měl by? Přinejmenším je neoddiskutovatelné, že bez tohoto zázemí se našemu imaginárnímu muži vydělává a odvádí daně hůře – někdo mu patrně (ať již výlučně nebo částečně) vaří, pere, topí, pečuje o jeho děti či rodiče (tedy věnuje jim také svůj čas, a to i na úkor vlastní profesní realizace), vyřizuje formality na úřadech, možná se též o něj stará, když onemocní, a třeba mu i vaří kafe a naslouchá jeho stížnostem či dilematům, když se náš muž ocitne ve špatné situaci.
Banální postřehy z červené knihovny? Jistě. Ale právě tyto banality vytvářejí zázemí, které umožňuje dobře „fungovat“ (nejen) na pracovním trhu, a podmínky, díky nimž na něm lze obstát. Jak výmluvné jsou dobové přípisky „manželka správního rady“ či „vdova po poštovním úředníkovi“ na starých náhrobcích a jak málo se v této oblasti za desetiletí proměnilo!
Zmiňovaná studie obsahuje výzvu, aby se tento podíl pečujícího partnera (jistě, někdy jím může být i muž, s čímž se setkáme zvláště mezi staršími manželi) projevil na výši jeho důchodu. Nepokládám to vůbec za přehnané.
Nejde totiž o nic jiného než o zhodnocení vkladu, který „pečující“ partner partneru „vydělávajícímu“ poskytl do jeho profesního života – a o odstranění jedné dílčí disharmonie ve finančním ohodnocování přínosu mužů a žen. I když je to tak banální, že je až s podivem, že na to legislativa dosud nepamatovala.
