Drze o pokroku

Není-li však pokrok nutný, může-li se v jednotlivých případech zpožďovat a jít po divných oklikách, je přece jen možný. Historicky v mnohasetleté perspektivě pokrok převládal nad konzervativní společenskou stagnací či dokonce sociální retardací.

Část lidstva, které má dosud iniciativu, prodělalo v dohlédnutelné historické minulosti zřetelný vývoj. Nebyly to jen technické změny, i když ty bychom neměli přehlédnout. Konkrétně v Evropě byla velká část obyvatelstva zbavena lidských práv a svobod, a to i v prostředí takřečené aténské demokracie. To bylo nahrazeno poddanstvím, případně nevolnictvím. V 18. a 19. století i tato nerovnoprávnost padla a z obyvatel se stávali svobodní, rovnoprávní občané. V téže době se začíná humanizovat vězeňství, ve vyšetřování se ustupuje od útrpného práva, předpokládá se nevina obžalovaného a vinu mu musí stát dokázat. Postupně přestávají být psychiatričtí pacienti svého druhu vězni a je jim věnována péče s největšími možnými ohledy na jejich zájmy. Ještě o něco později se uznává jako žádoucí usnadnit život tělesně postiženým a upravují se vstupy do budov a nástup do dopravních prostředků. Leváci přestávají být přeučováni a šetří se tak jejich mozek. Těchto pár náhodně připomenutých změn se po právu může označit jako pokrok.

Jistěže výrazu pokrok nebo progres může být použito neutrálně. Nějaký diktátorský režim může slavit pokroky v metodách kontroly obyvatelstva nebo může v organismu člověka nějaký degenerativní proces být označen jako progresivní. Když se naivně a drze mluví o pokroku ve smyslu uvedených dějinných změn a pokroku se připisuje příznivé hodnocení, máme na mysli pokračující humanizaci. Jde o zlidšťování lidské situace. Máme na mysli větší prostor pro člověka a jeho projev, řečeno s Albertem Schweitzerem, o uplatňování etiky úcty k životu.

Od zániku poddanství se pozvolna na všechny občany aplikovala svoboda vyznání, svoboda slova, svoboda sdružování a spolčování, právo na spravedlivý proces s presumpcí neviny, právo na obhajobu před nezávislým nestranným soudem. Rozšiřuje se volební právo. Nejprve volí jen muži, kteří zaplatili určitou výši daní, pak se volební právo přesunulo z oblasti spravedlnosti směnné (ty státu něco poskytneš a tím sis koupil právo o něm spolurozhodovat) do oblasti spravedlnosti distributivní a volit mohou napřed všichni muži bez ohledu na bohatství, pak (v některých evropských demokraciích až v sedmdesátých letech minulého století) i všechny ženy, nejprve lidé od 21. roku věku, později většinou od 18 let.

Občanská práva byla pro některé společenské vrstvy deklarována, ale kdo na to neměl, se nedomohl spravedlnosti v soudních sporech a jeho pozice v trestněprávním řízení byla s přiděleným bezplatným advokátem obvykle také slabá. Svobodného cestování sotva mohl využít někdo, kdo byl celoročně spoután prací, bez které by zemřel on i členové jeho rodiny. Svobodně se mohl o politických otázkách vyjadřovat každý, ale oslovit veřejnost mohl jen ten, kdo měl v rukou média. Svobodně o svém šéfovi v podniku se nemůže vyjádřit nikdo. Proto byl po občanském pokroku potřebný pokrok sociální.

Smluvní rovnoprávnost mezi zaměstnavatelem, který si mohl mezi zájemci o práci odkázanými na tento příjem vybírat, a práci hledajícím jednotlivcem byla vylhaná. Pozice zaměstnanců bylo nutno posílit a jen tak se dalo mluvit o svobodném a rovnoprávném smluvním vztahu. Tak se zformovala odborová práva. Česká Listina základních práv a svobod deklaruje vedle odborových práv (čl. 27) další sociální práva občanů, např. právo na práci a na hmotné zabezpečení od státu, pokud člověk toto právo nemůže vykonávat (čl. 26). Ústavním právem občana je rovněž právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28). Článek 31 Listiny deklaruje pro občany právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. V některých zemích šel pokrok dál. Občanské svobody a lidská práva jsou zajištěna sociální ochranou občanů v tom smyslu, že stát je v ústavě definován jako sociální (např. Francie a Německo). Pokusy destruovat sociální stát by tam byly protiústavní. Pravděpodobně by byly pokládány za projev extremismu.

Takto po staletí pozvolna postupující pokrok není samozřejmý. Známe-li dějiny, víme o zpomalení pokroku a jeho zastavení, dokonce o návratech před dosažený stav. U nás např. Rudolfův Majestát (1609) zaručoval v jistých mezích svobodu vyznání, jeho pozdější nástupce Ferdinand II. mezi léty 1620 až 1627, zejména oktrojovaným Obnoveným zřízením zemským tuto svobodu zrušil. Je však také nutno připomenout, že tato svoboda se postupně vrátila počínaje tolerančními patenty Josefa II. pro Čechy (1780) a pro Moravu (1781), a pak protestantským patentem (1861) a ústavními změnami až po Prosincovou ústavu (1867). V některých částech světa (např. v USA) tolerovaly a podporovaly státy staletí po jeho oficiálním zrušení znovu otroctví. Ale ani tento návrat nebyl trvalý. Po porážce rasistického Jihu v občanské válce (1861 – 1865) a v následujícím století otroctví a jeho poslední pozůstatky zanikají. Ve 20. století některé diktátorské režimy znovu zavedly nebo posílily cenzuru, umožnily nucené práce, přikázaný pobyt, mučení vězňů nebo nedobrovolně podstupované lékařské pokusy na lidech. Docházelo zotročování etnik nebo jejich hromadnému vyhánění z vlasti. I zde můžeme vyslovit relativní uspokojení, že prakticky v celé Evropě a Americe byly tyto režimy poraženy. Občanský i sociální pokrok, který podporovala I. československá republika, byl na půl století zpomalen nebo zastaven. Občanská práva byla po změně režimu na přelomu let 1989 a 1990 obnovena. Listina deklaruje i práva sociální. Zdá se, že se pokrok vrátil do svých kolejí.

Po ne tak úspěšných dřívějších pokusech dochází v květnu 2010 k tichému převratu. Vítězná politická strana nedokáže získat spojence a vlády se zmocňuje panská koalice. Ústavní práva, zejména ta, která jsou uvedena v Hlavě čtvrté (čl. 26 – 35) Listiny základních práv a svobod, nejméně v jednom případě dokonce s požehnáním Ústavního soudu, jsou postupně suspendována. Zdá se, že pokrok se znovu zastavil. Ve veřejnosti se rozlilo rozčarování. Místo bojovnosti typické pro minulou, totiž listopadovou generaci přichází apatie a strach. Jednotlivci se, každý sám za sebe a proti všem zajišťuje na špatné časy. Vzdělanci, včetně historiků, připomínají nápadné podobnosti nového systému II. republice z let 1938 a 1939, padesátým letům a době normalizace v sedmdesátých a značné části osmdesátých let minulého století. Sotva komu uniká šeď překrytá jen kolosální reklamní lží úspěšně konkurující lži propagačních hesel minulého režimu, jimž nikdo nevěřil. Je tu zase všude špína a nepořádek, obce nejsou schopny plně zajistit své povinnosti v tomto směru. Množí se chátrající domy, na jejich opravu majitelé nemají, skleněná a kovová monstra se střídají s ruinami. Permanentně kolabuje městská doprava, zhoršená kvalita je kompenzována raketovým růstem cen jízdného. Kontrola občanů na každém kroku všudypřítomnými kamerovými systémy provozovanými státními institucemi, obcemi, bezpečnostními agenturami a jinými firmami likviduje právo na soukromí. Fiktivní svoboda je prodávána za nedosažitelné bezpečí (život je totiž sám o sobě nebezpečný). Propukají vlny rasistického násilí. Hroutí se veřejná sociální prevence a sociální politika. Životní prostředí se na začátku devadesátých let na chvíli zlepšilo, abychom se znovu v některých regionech dusili nedýchatelným vzduchem a pili kontaminovanou vodu.

Pohled na krátký dějinný úsek nás zbavuje naděje, ale podrobnější znalost dějin ukazuje možnost pokroku. Jistě ne nutnost. Nelze dnes očekávat, že všichni akceptují, že se idea hegelovsky vrací z přírodního jinobytí k sobě v absolutním vědomí a v dokonalém státě. Sotva obhájíme, že za nitky historických událostí tahají odkudsi shora bytosti či jedna taková bytost, která má s námi pro nás příznivý plán. Nepřesvědčuje nás historická nutnost pokroku, např. sociální revoluce jen na základě splněných ekonomických předpokladů. Není-li však pokrok nutný, může-li se v jednotlivých případech zpožďovat a jít po divných oklikách, je přece jen možný. Historicky v mnohasetleté perspektivě pokrok převládal nad konzervativní společenskou stagnací či dokonce sociální retardací. Nastane znovu a prosadí se za jedné nikoli postačující, ale nutné podmínky, že si aktéři dějinného pohybu, totiž my, nenecháme namluvit, že pohrdání lidskou důstojností, represe a nerovnost jsou nutné a že náprava není možná.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pokrok Pondělí, 5.Prosince 2011, 16:53:14

Podle mého názoru existuje pokrok vědecko-technický a pokrok humánní, přičemž jeden s druhým souvisí, ale není mezi nimi vztah přímé úměrnosti. Vědecko-technický pokrok s sebou přináší určitou objektivní možnost humánního pokroku - např. otrocká práce byla ve starověku nezbytná, pokud vůbec měla vzniknout skupina lidí, zabývajících se pouze duševní činností. Demokracie mohla existovat, ale ne pro všechny. Otroci z ní byli vyloučeni. Při vyšší úrovni techniky už otroctví nezbytné nebylo, čili se mohly utvořit jiné vztahy atd. Pokrok technický nabízí tedy určitou možnost, na níž může vyrůst pokrok humánní. Může, ale také nemusí. K pokroku humánnímu je totiž zapotřebí nejen objektivních možností, ale také subjektivní vůle. Zatímco pokrok vědecko-technický je víceméně plynulý, pokrok humánní někdy stagnuje, případně ho jakoby ubývá, ale já myslím, že v dobách, kdy je méně viditelný, prodělává nějaký skrytý vývoj, aby se pak vrátil s novou silou. Když člověk studuje antiku, tak si všimne, že v dobách největšího rozkvětu demokracie nikoho nenapadlo uvažovat o tom, zda postavení otroka je spravedlivé. Teprve, když demokracie začala upadat a vznikaly jiné formy vlády, teprve pak svobodní přišli na to, že otrok je také člověk, že myslí a cítí jako oni.
Symbolem pokroku je oheň, který Prometheus ukradl na Olympu a umožnil tak lidem, aby se přiblížili bohům. Oheň je velice nebezpečná věc, ale nedá se bez něj žít, pokud člověk chce zůstat člověkem. Musí se zkrátka naučit s ním zacházet. Stejně tak je to s pokrokem.

Petr Štěpánek - grafik a programátor

pokrok Úterý, 6.Prosince 2011, 18:54:27

může být někdy i návratem, nebo spíš znovuoživením toho, co bylo dobré a živoucí, pokud nás sám pokrok zavede do slepé uličky, což se přesně stalo. Je třeba provést důkladné promyšlení odvrácené strany světa řízeného ekonomicko-technokraticko-vědeckonábožensky. Ekonomie, ani logika tady nebyly od počátku, u obojího jde o lidský produkt, přesto má obojí tendenci se stavět jako cosi co je před a nad skutečností samou. Přitom čin začíná myšlenkou a představou, metaforami, kterými se na svět a lidi kolem sebe díváme (naše řeč je od základu silně metaforická, byť si to většinou ani neuvědomujeme a metafora je v lidském myšlení spolu s narací mnohem důležitejším způsobem uvažování, než logika, protože vychází ze samé přirozenosti člověka). Pokud dnes mnoho lidí něco činí bezmyšlenkovitě, došlo to tak daleko, že jsme strojovou civilizací sami byli proměněni ve funční automaty a odlidštěni. Filosof Šafařík k tomu říká tyto přesná slova:

"Dokud nebyla vymyšlena ekonomie, na světe se nic ekonomicky nedělo a nevysvětlovalo. Od chvíle, co se ujala vlády nad světem, děje se a vysvětluje ekonomicky všechno, od počátku světa podnes, a dále až do jeho utopického konce. Za tohoto stavu cokoliv, co neprokáže svůj ekonomický původ a produktivní charakter, má pramálo naděje n přežití.
.....
Ekonom například zví, že existuje přírodní národ, který má pro tanec a práci jediné slovo. Víme-li, co znamená tanec pro přírodní národy, je nám zřejmé, že tento národ nemá o práci v našem - ekonomickém - slova smyslu ponětí, vskutku nepracuje, nýbrž především - jako věc pro něho důležitejší - pečuje o kult, zabývá se tedy náboženstvím, magií, uměním, či snad ještě hrou, - a živobytí, pokud je třeba, se prostě sveze s tím. Pro něho práce není práce, nýbrž "tanec", rituál, magický nebo náboženský úkon. Mysl ekonomická však obrátí věc naruby, myslí po našem: má-li domorodec jediné slovo pro práci a tanec, pak zřejmě nikdy netančí, jen pracuje; pracuje, i když jen tančí."

Je třeba udělat vše pro návrat lidkosti a humanity do hry, jakožto těch nejvyšších hodnot. Ekonomická myšlenka úspornosti, která vede k pohodlnosti je v přímém protikladu k lidskému a vesmírnému zákonu, kde platí, že čím větší člověk projeví osobní nasazení, lásku, obětavost, tím více se mu pak zpětně vrací, tím větší jeho život získává smysl. Tím více, čím méně jsou jeho motivace samotným tímto zákonem vědomě určeny, tím více, pokud jde o spontánní projev citu, tedy lidkosti.

Pokud se znovu začne brát ohled na slabší, trpící, nemocné, pokud přijde ke slovu láska, nebude to z ekonomických důvodů, ale právě naopak. Zvrácená myšlenka ekonomického zisku vnesená do mezilidských vztahů zplodila dehumanizaci a odživotnění člověka a naprostý kolaps v mezilidských vztazích. Jsme příliš vzdáleni plně vnímané a cítěné skutečnosti. Není divu, když je naše vědomí neustále vyrušováno přívalem zbytečných informací a skryté, ale o to víc manipulující a deformující ideologii. Patologických mocnářů bylo v dějinách vždycky dost, ale jen díky vědě a technice mají nyní v rukách možnost zničit celý svět, jen díky odvrácené straně tohoto náboženství naší doby ("Kritika vědy je ve dvacátém století druh lèse-majesté - urážka Veličenstva - a znamená totéž, co kritika římské církve ve století dvanáctém" - Mortimer Taube) mají mocní v rukou media jako prostředky totální manipulace a všemožné šmírovací přístroje jako prostředky totální kontroly.

Je potřeba vymanit Boha ze zajetí náboženství, je potřeba vymanit člověka ze zajetí ekonomicko-technickou civilizací (způsobem uvažování). Osvobození člověka, je osvobozením Boha a naopak. Velmi významnou roli přitom mohou a měly by sehrát ženy a ženský princip vůbec, protože ženy mají díky mateřství mnohem blíže k přírodě i k zodpovědnosti k zachování lidského rodu.

Otroctví je tu v dnešní době zase, ale jak je nejen pro současnot typické, není přímo přiznané - většina zla současnosti nemá přímé pojmenování a schovává se za něco jiného - přeměna člověka a jeho kvalit na kvantitativní jednotku měřenou množstvím peněz a efektivitou není než novodobým otroctvím. Duch chřadne, city je nutno potlačovat, člověk je opět ponižován a normalizován. Velká část firem skrze své šéfy a manažery naprosto cynicky a vypočítavě vyvoláváním strachu o holou existenci, zneužívá lidí a vykořisťuje je způsobem, který ještě před pár lety nebyl možný. Většina tak současnou situací trpí (ale spíše je to vede k apatii, kam vždy vedou dlouhodobě shrbené záda a následené beznaději a vzteku), menšině je naopak celá situace velmi vítaná. Dokud se nevzbouříme nejen na demostracích, ale i v průběhu svých všedních pracovních dní, bude jen hůř. V tom všem hraje roli obraz člověka - tedy co je vnímáno jako lidské a co nikoliv. A tento obraz je velmi poškozen. Proto sadismus, hyenismus, parazitování, lhaní, kradení, ponižování slabších, zneužívání moci atd. mnoha lidem, především těm, kteří nějakou mocí disponují přijde normální. Dokud nezačneme skutečně bránit sami sebe, dokud se nespojíme a nazačneme projevovat odvahu směrem k obnovení vlastní lidské důstojnosti, máme pramálo naděje se současným stavem něco udělat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Prosince 2011, 20:30:50

My se nemůžeme úplně vzdát civilizace a vrátit se k životu přírodních národů. Cesta zpět nevede. Můžeme se jen pokusit přestavět civilizaci na lidštější a šetrnější k přírodě. To ale půjde ve stávajícím ekonomicko-politickém systému stěží, protože tam hraje prim soukromé vlastnictví a zisk. Potřebujeme více humanismu.
Vzdát se úplně technického pokroku by neznamenalo více lidskosti, ale katastrofu, možná nějakou planetu opic. Zachovat technický pokrok a odbourat pokrok humánní by zase znamenalo, že se z nás stanou roboti. Oheň je třeba dostat pod kontrolu, aby neškodil. Náprava civilizace určitě je možná.

Petr Štěpánek - grafik a programátor

nejde o to Úterý, 6.Prosince 2011, 20:57:48

zcela se vzdát civilizace, to samozřejmě možné není, nemyslel jsem to tak, že začnemě rozbíjet stroje a vylezeme zpátky na stromy, v žádném případě. Měl jsem na mysli změnu myšlení a uvědomění si, nakolik nás ekonomicko-technokratické myšlení manipuluje. Jde o způsob, jak se ke světu a k sobě navzájem stavět. A jeho proměnu. Takzvaný technický pokrok by měl totiž být pod navládou humanity, nikoliv humanita pod nadvládou techniky a ekonomie, jak je tomu nyní. Jde o změnu ohniska pohledu a způsobu fungování společnosti. A vývoj vědy by neměl být osvobozen on morálních hledisek, tedy vědci by měli už dopředu uvažovat o dopadech svých objevů, nikoliv jednat tak, že jsou hledači takzvané objektivní "pravdy padni komu padni", jak to zhusta bývá. Čili humanizovat vědu a techniku lidským smyslem a hodnotami. A sesadit vědu z role světonázorového náboženství, protože v této roli více škodí, než plodí pro lidi nějaký užitek.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Prosince 2011, 21:15:40

Věda není neotřesitelné dogma, dnes už lidé ani nemají tak bezmeznou důvěru ve vědu, protože co platilo včera, neplatí dnes, nemluvě o zítřku.
Objevy se zneužívají zejména díky diktátu tržního hospodářství. Pokud se připouští obchodování s krví, s lidskými orgány a podobné věci, je to hrozné a může to vést až ke zločinům. To ale nemohou řešit samotní vědci. Je to záležitost politiky.

Petr Štěpánek - grafik a programátor

situace Úterý, 6.Prosince 2011, 21:25:22

je myslím v součanosti taková, že takzvaný technický pokrok samohybem běží šíleným tempem dopředu, aniž by ovšem v mnoha svých projevech sloužil životu. Naopak města i krajina se proměňují v místa pro auta, ne pro lidi, virtuální styk a telefonování nenahradí přímý lidský kontakt, jsme schopni se spojovat na facebooku, ale ne už v reálném světě ve jménu nějaké dobré myšlenky atd. , příkladů by se našly desítky. A tak zatímco technický pokrok běží, pokrok v humanitním směru stojí, respektive se vrací zpět. To, co bylo ve jménu lidkosti už vybojováno je zase ztráceno atd. Je skutečně technický pokrok ten hlavní ? Podle mě by vývoj k lidskosti měl mít přednost, nyní je to naopak.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Prosince 2011, 21:41:10

Humánního pokroku se musíme víc domáhat, musí nás být víc vidět a víc slyšet. Musíme se snažit přesvědčit lidi, že o to zejména jde. Ne o konzum, ale o humanitu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 9.Prosince 2011, 06:21:40

V současné době zahájil humánní pokrok opět svůj ústup. Prý už si nebudeme na nic hrát, člověk je tvor hledící si jen svých soukromých zájmů. Taková je prý pravda, s níž se musíme smířit. Pravda? Existenci takové "pravdy" vyvrací sám před sebou každý, kdo ví, že se neřídí pouze svým soukromým zájmem. Ostatně někdy je opravdu únavné starat se neustále o své soukromé zájmy. Znamená to například, že musíte objíždět supermarkety, kde mají nějakou slevu, musíte neustále sledovat reklamní letáky, abyste byli v obraze, kde co výhodně koupit. Musíte srovnávat nabídky telefonních operátorů, dodavatelů energie, musíte si vypočítávat různé tarify, zda jsou pro vás výhodné nebo nevýhodné. Musíte se starat o to, co si kdo nového pořídil, abyste si to pořídili taky a byli tak "in". Opravdu někoho baví tohle všechno dělat? Mě ne. Vždyť to není žádný život! Než se za něčím bezhlavě honit, je lepší zamyslet se, zda to vůbec potřebujeme a k čemu to potřebujeme. Člověk pak zjistí, že se obejde bez tolika věcí... Nakonec při tom zamyšlení možná zjistí, že skutečná svoboda je nestarat se jen o své soukromé zájmy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.