Tranzitivní ekonomiky aneb verdikt nad ekonomickou transformací

Adam Votruba recenzuje knihu Martina Myanta a Jana Drahokoupila Tranzitivní ekonomiky s podtitulem Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie. Jedná se o knihu zajímavou, jednoznačně empiricky zakotvenou.

Jak hodnotit přechod postkomunistické Evropy na kapitalistickou tržní ekonomiku? Šlo o transformaci úspěšnou, nebo jsou její výsledky spíše žalostné ve srovnání s možnými alternativami? Na tuto otázku se snaží odpovědět kniha Martina Myanta a Jana Drahokoupila Tranzitivní ekonomiky s podtitulem Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie, kterou vydalo loni v českém překladu nakladatelství Academia.

Jak název napovídá, jde o dílo ambiciózní, které usiluje o zhodnocení ekonomické transformace celého postkomunistického prostoru. Už proto jde o knihu, ke které by mohli sáhnout vedle ekonomů i politologové a historikové, byť pro člověka bez ekonomického vzdělání to není snadné čtení.

Kniha je založena na pečlivé analýze empirických údajů, což je podle mého soudu i její hlavní předností. Autoři vychází z pozic neoklasické a institucionální ekonomie, přičemž první z obou přístupů se projevuje například tam, kde je hodnocena role finančního systému, jenž je pojímán v „liberálním“ a nikoliv „keynesovském“ duchu.

Kniha je však díky jednoznačnému empirickému zakotvení prosta dogmatičnosti. Pisatelé berou například neoliberální argumenty vážně, ale nebrání jim to, aby je vposledku zpochybnili, pokud údaje z reálné ekonomiky svědčí o něčem jiném.

Můžeme to doložit na následující tezi, autoři píší: „Neexistuje důkaz, že soukromé vlastnictví musí být lepší za jakýchkoliv okolností. Týká se to zejména těch forem soukromého vlastnictví, které se objevily při hromadné privatizaci v 90. letech 20. století.

Tento postřeh vychází mj. ze statistických údajů, které ukazují, že v České republice byly koncem devadesátých let státní podniky výkonnější, než většina zprivatizovaných firem – a to s výjimkou těch, jež se dostaly do zahraničních rukou. Vůbec nejslabší produktivitu vykazovaly podniky, které prošly kupónovou privatizací.

Ještě více zarážející může být skutečnost, že podle ukazatele růstu HDP mezi lety 1989 a 2008 jsou na tom v podstatě nejlépe ty země, které se vyhnuly neoliberálním reformním opatřením a udržely si silnou kontrolu státu nad hospodářstvím. Konkrétně jde o Bělorusko a Uzbekistán, obě tyto země jsou na tom v postsovětském kontextu mimořádně dobře. 

Větší růst HDP zaznamenal z postsovětských republik pouze Turkmenistán, který je na tom dobře díky zásobám ropy. Ze střední Evropy je pak na tom lépe než zmíněné autoritativní státy pouze Polsko.

Důležitá je okolnost, že mezi transformujícími se zeměmi jsou značné rozdíly v přístupu k prováděným reformám i rozdíly v úrovni zděděného hospodářství a institucí. Ačkoliv existoval mezinárodní tlak na reformu podle jednoho vzoru – tzv. Washingtonského konsenzu prosazovaného Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou – autoři nevidí v postkomunistických zemích pasivní objekty západní politiky.

Ukazují, jak v dílčích případech dokázali východoevropští politici manévrovat a odchýlit se od standardních doporučení. Na druhou stranu připouští, že reformy byly prováděny pod tlakem, ve spěchu – často bez dostatečného demokratického mandátu, neboť obyvatelstvo i vlády byly podezírány, že si nepřejí reformy dosti důsledně.

Nejjednoznačněji se autoři publikace vyjadřují v závěru, kde mj. konstatují, že ve srovnání s vývojem v Číně a v dalších mimoevropských zemích, propásly tranzitivní ekonomiky svou příležitost.

Relativně úspěšné byly v transformaci země středovýchodní Evropy. Avšak kvůli ideologicky podmíněné neochotě přijmout výhody aktivní státní pomoci se mnohé nezdařilo. S pomocí státu mohlo podle autorů vzniknout lepší podnikatelské prostředí, kvalifikovanější pracovní síla, lepší infrastruktura a základna pro výzkum, jak je to běžné ve vyspělých ekonomikách.

Východoevropské země sice procházely před rokem 2008 relativně rychlým růstem. Výsledkem však je, že z těchto zemí se staly předsunuté základny pro nadnárodní společnosti, kde se neodehrávají pracovní činnosti s vysokou přidanou hodnotou. Budoucnost těchto ekonomik tak v současnosti závisí na rozhodnutích vyřčených v jiné zemi.

Myslím, že při hodnocení zmíněné publikace by měla zaznít i kritická výtka na adresu překladatelské práce. To, že při čtení narazíme na pár vět, které při nejlepší vůli nedávají dobrý smysl, není sice možné přičíst jednoznačně k tíži překladatele, ovšem chybná transkripce ruských, ukrajinských a dalších jmen je závažnou chybou.

Navíc na knize pracovalo šest překladatelů, takže jméno ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy najdeme někde přepsáno správně, jinde se však vyskytuje v anglické transkripci jako Leonin Kuchma. V rejstříku je pak jeho jméno uvedeno ve správném tvaru, ale bohužel se zde odkazuje pouze na stránku, kde je i správný přepis jména. Myslím, že renomované nakladatelství odborné literatury by mělo být schopno zajistit u svých publikací i vysokou úroveň překladu.

Celkově jde o knihu zajímavou, v níž se autorům podařilo zvládnout rozsáhlý a nelehký úkol. Člověk jiného ekonomického smýšlení s nimi sice nemusí v dílčích aspektech stoprocentně souhlasit, důsledné ukotvení práce v empirických údajích však vzbuzuje respekt, což lze vyzdvihnout zejména v našem prostředí, kde máme spíše zažitý obraz ekonomů opakujících v médiích jen jednoduché ideologické poučky.

Přemýšlivější čtenář si může nad knihou také klást otázky po dějinné roli jedné ideologie. Do jaké míry například poskytovaly instituce typu MMF a Světové banky východoevropským zemím svými radami „pomoc“, jak se oficiálně vyjadřovaly, a do jaké míry sledovaly zájmy nadnárodních korporací, když samotné západní země se většinou neoliberálním dogmatem neřídily?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.