Odklánění po dvaceti letech

Listopad 1989 přinesl naději: nenásilný převrat a první transformační kroky, které se obešly bez většího štěpení společnosti. Poslední volby ve společném státě fakticky rozpojily česko-slovenský vlak a odklonily politiku obou zemí na slepou kolej.

Chceme-li analyzovat kořeny aktuální deziluze ze stavu české politiky a společnosti, nemůžeme minout dvacet let starou událost. Tím spíš zaráží, jak malou pozornost média posledním volbám do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady věnovala. Přitom právě první červnový víkend roku 1992 fakticky rozpojil po čtyřiasedmdesáti letech na evropských kolejích česko-slovenský vlak a odklonil politiku obou zemí na slepou kolej.

Listopad 1989 přinesl naději: nenásilný převrat, poklidné předání moci, první úspěšné transformační kroky, které se obešly bez většího štěpení společnosti. Stěžejní zásluhu na tom měli vítězové prvních svobodných voleb v roce 1990 - Občanské fórum v České republice a Veřejnost proti násilí na Slovensku.

Ve vládách federace i národních se setkali zkušení praktici (Čalfa, Čič, Grégr…) s erudovanými ekonomy (Komárek, Vlasák, Dlouhý, Klaus…), ale i právníky s rozhledem a kriticky smýšlejícími intelektuály (Rychetský, Pithart, Ondruš, Šabata, Dienstbier, Snopko…). Vedle posunu směrem k demokratickému právnímu státu, sociálně-tržnímu hospodářství a k zemi zakotvené v euroatlantických strukturách ale začalo docházet k prvním disharmoniím – ne vždy podloženému přesunu majetku, „útěku ekonomů před právníky“, pozvolnému rozvolňování federativního svazku…

Volby 1992 byly vítězstvím technokracie, sobectví a soft-nacionalismu. Země se ocitla v rukou politických stran, které velmi rychle zapomněly na tendenci posilovat účast občanů na správě země a jaly se prosazovat své utilitární zájmy. V České republice se stala hegemonem Klausova Občanská demokratická strana (v předvolební koalici s Bendovou Křesťansko-demokratickou stranou), jíž se o rok dříve podařilo rozbít širokospektrální Občanské fórum a vybudovat manažersky založený pravicový subjekt hlásící se ke konzervativismu. Na Slovensku převzalo otěže Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko, populisticko-národovecká odnož VPN.

K poraženým v ČR patřilo především Občanské hnutí, disponující do té doby spoustou populárních ministrů a činorodých poslanců – Jiřím Dienstbierem, Pavlem Rychetským, Josefem Vavrouškem, Petrem Pithartem, Květou Kořínkovou, Václavem Žákem, Danielou Kolářovou, Tomášem Sokolem, Janem Vrbou, Martinem Bojarem a dalšími. Jenže zásluhy ani pověst volby nevyhrávají. Srozumitelnou a hlavně chytlavou vizi OH nenabídlo a pitvořit se jeho lídři odmítali. Až po letech se mnozí z jeho aktérů vynořili v jiných partajích. Neúspěch Občanského hnutí bývá vysvětlován především tím, že chybějící zhruba půlprocento pro udržení se v parlamentu mu vyfouklo hnutí Demokraté 92 za společný stát. S OH se shodovalo na většině programových témat, samostatnou kandidaturu však zvedlo proto, aby upozornilo na potřebu zachování Československa.

Z tohoto hlediska dopadly volby fiaskem. Rozdělení federace urychlily a levicově-liberální proud byl v české politice jednoznačně marginalizován. Jistou, v té době však velmi slabou, kompenzací byl pomalý nástup sociální demokracie. Pár mandátů posbírala i venkovsky profilovaná Liberálně-sociální unie. Nejpočetnější silou na levici byl Levý blok (koalice KSČM a Demokratické levice). Úspěch zaznamenalo i krajně pravicové Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa Miroslava Sládka. V ČNR zasedlo též Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko.

ODS postavila českou vládní koalici se stabilními lidovci, vedenými již Josefem Luxem, a okázale „pročeskou“ Občanskou demokratickou aliancí, jejíž šéf Jan Kalvoda se výrazně přičinil o urychlení rozpadu společného státu. Tato sestava zůstala u moci až do konce roku 1997.

Klíčovým spojencem HZDS v SR se na vládní úrovni stala Slotova Slovenská národní strana. V opozici skončilo Křesťansko-demokratické hnutí, Strana demokratické levice, a Maďarské křesťansko-demokratické hnutí v koalici s hnutím Soužití. Zcela mimo parlament se ocitly dvě strany navazující na VPN – Občanská demokratická unie a koalice Demokratická strana – Občanská demokratická strana.

Pár střípků pro oživení vzpomínek na výkony české politické reprezentace po červnu 1992: tzv. česká cesta ekonomické transformace, nepříliš zdařilá privatizace do českých rukou, kauza Knižní velkoobchod (jeho privatizátor, federální vicepremiér Miroslav Macek se hájil, že každý občan měl stejnou šanci), přehlíživý vztah k životnímu prostředí (český ministr František Benda proslul pasivitou a poddajností vůči ekonomickým ministrům), český ministr zdravotnictví Luděk Rubáš stál na počátku sešupu svěřeného resortu, aféry se lepily na paty federálnímu ministru vnitra a místopředsedovi ODS Petru Čermákovi i dalšímu partajnímu místopředsedovi Jiřímu Kovářovi, kupily se problémy s financováním vládních stran, hloubil se příkop uvnitř tuzemské společnosti. Pro Miloše Zemana, který brzy opanoval sociální demokracii, nebylo ničím obtížným na pozadí rétoriky o spálené zemi vybudovat silnou opozici, jež ve volbách 1996 srovnala s ODS krok.

Slovenská realita byla ještě děsivější. Vyčuhoval zejména politický chaos (vnitřní otřesy v HZDS) a mafianizace politiky spojená s osobou Vladimíra Mečiara. Vše ale přebila národovecká karta.

HZDS toužilo po slovenské samostatnosti, ale zároveň koketovalo s myšlenkou společné měny. Názorová roztěkanost slovenské politické reprezentace byla vodou na mlýn české pravici, která šetřila silnými slovy, o to usilovněji však pracovala na rozdělení státu v zákulisí. Po několika schůzkách na vrcholné úrovni se zástupci české a slovenské vlády, potažmo ODS a HZDS, dohodli na likvidaci federace Čechů a Slováků k poslednímu dni roku 1992.

Dvacet let stará minulost nás nyní dohání. V době, kdy demokratická Evropa posilovala integrační mechanismy (od únorového summitu 1992 v Maastrichtu hovoříme o Evropské unii se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou), Klaus s Mečiarem přistoupili k protisměrnému, dezintegračnímu kroku, který oslabil mezinárodní pozici České republiky i Slovenska. Jakkoliv šlo o rozdělení poklidné, umocnilo nacionalizaci obou společností. Ti, kteří se domnívali, že Češi ve Slovácích ztrácejí ocelovou kouli na noze, se s léty přesvědčili, že nic není tak jednoduché: členství v měnové unii se Slovensko dočkalo dříve než Česká republika.

Dalším synonymem voleb 1992 je vítězství pýchy a arogance, jdoucí ruku v ruce s utvářením lepších podmínek pro vyvolené a horších podmínek pro zbylé občany. V současnosti Václav Klaus volá po odstranění sociálních a enviromentálních standardů v Evropě. To samé bylo cílem jeho snažení coby českého premiéra od léta 1992. Zelenou dostal klientelismus spojený s korupcí, tedy viry, které časem napadly organismy prakticky všech politických stran.

Ano, takto tenkrát rozhodli voliči. A vyslovili se tím i pro oslabování své občanské role. Zapomenout jsme mohli na institut referenda a další prvky přímé demokracie, dlouho odsouván byl vznik samosprávných krajů i horní parlamentní komory – Senátu. Česká republika dostala do vínku ústavu, jejíž díry stále více vynikají.

Když dnes masivněji a masivněji probublává nespokojenost se stavem české politiky, vězme, že pochybné jsou už základy stavby samostatného státu. Marná sláva, abychom ji dali dohromady tak, aby byla stabilní a obyvatelná pro všechny, musíme se vrátit v čase a provést pomyslný audit všech kroků učiněných po volbách 1992. A velmi bychom měli zvažovat, které z politiků, jež se podíleli na utváření/konzervaci nevábného stavu, ponechat „u kormidla“. Naštěstí dorůstá čerstvá generace, nezatížená chybami svých partajních otců a matek. A na výsluní se vrací i jeden, který první část politické kariéry odpracoval v letech 1989-1992, pak se vytratil do občanského života a comeback do vrcholných politických pater zaznamenal až vloni – Jiří Dienstbier mladší.

Nikdy není pozdě na navrácení českého vlaku na hlavní trať vedoucí do demokratické a sociální Evropy.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Karen - Opava

Sociální Evropa Čtvrtek, 14.Června 2012, 10:43:46

"Nikdy není pozdě na navrácení českého vlaku na hlavní trať vedoucí do demokratické a sociální Evropy"

Ehm, to jako do Velké Británie, kde se zavádí soukromá policie? Nebo do Německa, kde je přes 80% nových pracovních míst prekarizovaných? Není představa "krásného západního demokratického ráje" právě tím největším mýtem?

Nejsem si jistý, jestli je ta "idea věčného návratu" nosná...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

hlavní či slepá kolej Čtvrtek, 14.Června 2012, 12:28:50

upřímně řečeno, to zda česká mašinka skončí na "main train" mám za druhotné. Vyšlapané cesty nejsou vždy zárukou. A někdejší transformace byla spíše novou křižovatkou než jen návratem k ověřenému.
Více mne zajímá jako si kdo onu zdárněji fungující trať představuje bez jakékoliv mytologie - zda se jen věří v dobré evropské trendy nebo zda spíše jen avanturisticky volá "nechť zhyne starý svět" a přitom nemá tušáka jak budovat ten nový.
Pokud jde o integraci, ta evropská je dnes na další své křižovatce - a to, že neví ke kterému "trainu" vyrazit, určitě není jen naším dědictvím z roku 1992. Hodně je to o nepropracovanosti pozitivních vizí pro Evropu - plán EU k roku 2020 to totiž moc nesplňují.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Dolejši, Čtvrtek, 14.Června 2012, 16:01:40

vaše obavy z levicového radikalismu (nejen v tomto příspěvku) jsou tak markantní, až to člověka svádí k nějaké provokaci. Ale klid, ještě nikdo nic nebourá. Levice zatím spíš podpírá stavbu, která má vetché základy. Radikální přestavba nás stejně nemine.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

v radikální proměně se jistě shodneme Čtvrtek, 14.Června 2012, 18:04:58

nepůsobíte jako duší provokatér, ale klidně si dloubněte jeslti cítíte potřebu tak posunout debatu. Jen myslím že myšlenka "rozčílení není program" by měla být přijatelná i pro radikály. Říci CO a JAK radikálně měnit je klíčové - copak byste šla za někým jenom proto že hodně mává proporem ?
Copak pouhá negace, pouhé anti- vymezování vůči kdečemu je cesta ?Radikálnost není totiž v dělání odmítavého kraválu ale v důslednosti obsahové - neprahneme snad po slávě herostratovské. Bořit a páit umí každý hňup, ale měnit svět chce mnohem víc, na tom bych si dovolil trvat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Června 2012, 18:14:39

Já si také myslím, že radikalismus není v kraválu, fackování a destrukci. Ale jsem pro jistou neústupnost v principech, případně nepřizpůsobování se nějaké "nutnosti", která není skutečnou nutností.

Jiří Karen - Opava

Pátek, 15.Června 2012, 00:30:11

Nemám pocit, že by radikální levici tvořili jenom křiklouni s prapory. Ty recepty a návrhy řešení jsou docela konkrétní (a mnohdy už reálně fungují).

Demokratizace ekonomiky pomocí zaměstnaneckého vlastnictví, radikální demokratizace (přímá - polopřímá demokracie), participativní rozpočty, podpora družstevnictví, udržitelná lokální ekonomika (min. potravinová a energetická soběstačnost), základní příjem, podpora reorganizace společnosti pomocí afinitních skupin atd. atd.

Asi už nikdo nevěří na Revoluce a okamžité změny tlesknutím, ale je třeba říct "kapitalismus je problém" (zakřičet si s praporem?) a chytnout ten systém za krk, pomalu škrtit, přitlačovat a nepustit.

Třeba program SYRIZY mně připadá umírněně rozumný.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

rozum nemusí být umírněný ale rozumný Pátek, 15.Června 2012, 00:39:20

to jsme opravdu rád že to tak vidíme - ale aby nezůstalo jen u hesel do průvodu, trak je třeba s tou výrobní demokracií postupovat konkrétněji. Zkuste u obyčejných zaměstnanců říci tohle heslo a nebudou vám rozumět. Oni chtějí spíš tu jistotu erárních garancí než riziko samostatnosti. A když bude výorbní demokraci jen heslo do kavárenských debat nikdy se nestane skutečnou silou. Takže držme si palce ať s tím pohneme.

Jiří Karen - Opava

Pátek, 15.Června 2012, 00:49:41

Pomalu se to začíná měnit. Už dokonce v MF Dnes (!) byl článek o samosprávných továrnách v Argentině, který citoval tuším Proudhona a byl zakončen úvahou o překonání kapitalismu. Je to ale jistě běh na dlouhou trať.

Problém je asi v tom, že v současnosti jako společnost jaksi nevybíháme (musíme vyjít, abychom spatřili horizont), ale spíše úprkem couváme kamsi k propasti.

...jestli náhodou není nějaký ten prapor k máchání důležitý...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

fangle na tyngtangle opravdu nestačí Pátek, 15.Června 2012, 07:08:34

už jen použití např. slova "proudhonismus" vede k úvaze co se vlastně chce - nemám rád zjednodušující nálepky a tak si určitě nevystačím s někdejší klasifikací tohodle směru uvažování jako dávno překonané anarchisticko
maloburžoasní utopie, ale nemohu nevnímat že 1) teoretické výhrady k uvažování proudhona nejsou zanedbatelné 2) neexistuje nikde společnost jenž by v praxi učinila z něčeho podobného páteř systému.
Takže on ten prápor proudhonovského mutualismu či syndikalismu ukazuje k dost zamlženým horizontům a fakt nemusí většině lidí stačit. Vybral jse myslím práve téma, které naopak dokládá jak významná je absence yydiskutovaného obsahu...

Jiří Karen - Opava

Prapor není špatný Pátek, 15.Června 2012, 11:07:17

Tím příkladem jsem jenom chtěl naznačit, že se posouvá uvažování. Jasně, že žádné všeobjímající teorie situaci nevyřeší (ani ryzí marxismus). Ale prostě participativní ekonomika je logická, efektivní a reálně funguje. Stejně tak jako družstevnický model. Stejně tak participativní rozpočty, prvky přímé demokracie, decentralizace "ostrůvků pozitivní deviace" atd.

Nepotřebujeme velké teoretické koncepty. Stačí obnovit zdravý rozum. Třeba teorie racionální volby - co je pro mě výhodnější: Když vodní zdroje vlastní jeden, anebo celá komunita, jejíž jsem součástí?

Prapor je důležitý, aby se podařilo alespoň zastavit ten zrychlující se úpadek. Je třeba nějaká sjednocující rétorika, možná i s kapkou onoho "legendárního morálního kýče". Co by to mělo být, netuším. Nedávno napsal Ondřej Slačálek velice kontrovezní, ale určitě pozoruhodný článek o levicovém populismu.

Ještě mě napadlo, co řekl někde Jan Keller. "Levičáci jsou mnohem individualističtější než pravičáci. Dva neoliberálové si budou u piva celý večer vesele notovat. Posaďte vedle sebe dva levicové intelektuály a máte do pěti minut nesmiřitelnou a bouřlivou hádku..."

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

o prapor ale nejde Pátek, 15.Června 2012, 15:59:34

v tom, že v ekonomické demokracii je potenciál se klidně shodneme. Ani populismus a fangle nedmítám apriorně (pokud ho beru jako simplifikující zkratku a ne udatné pseudokecy), ale s odpovědností přichází test praxea tady už fangle nestačí.
A já jen opakovaně říkám, že na takovou odpovědnost je třeba být věcně připraven a nespokojit se s jalovou propagandou a dramatickými gesty. Třeba i účinným programovým minimem o které se už kritické množství levičáků nerozhádá. Žádný prapor totiž úpadek nezastaví - to může jen nějaká, třeba i radikální, praxe.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jiřímu K. Pátek, 15.Června 2012, 18:04:6

Oni to potvory vědí a počítají s tím, že se levičáci budou hádat.

Stanislav Hošek - Český těšín

JAKO VŽDYCKY. Pátek, 15.Června 2012, 20:39:55

Text byl o voze, diskuse o koze. Zásadním tvrzením textu byla teze, že volby v roce 1992 byly prakticky reálným začátkem neoliberální transformace u nás. Z ní pak rezultoval názor, že z dnešní politické krize se dostaneme jen tehdy, když důsledně zanalyzujeme onu minulost a z toho rozboru pak najdeme nutnou korekci, ke které musíme přistoupit. Uvedu dva konkrétní příklady. KSČM měla od počátku šanci, založit jakýsi „Ústav pro studium privatizace“ (přesněji privatizačních zločinů), jak po tom volal až v roce 2009 exministr Ivan David. Měla k tomu od počátku dostatek odborníků i vědeckých podkladů. Dneska by se její realizátoři tolik nenaparovali a byli by setsakramentsky nejistí. ČSSD mohla zase už mít jasný rozbor těch pasáží našeho právního řádu, který je v praxi prokorupční, aby tím veřejnosti sdělila, že boj proti korupci v její režii nebude ve zvyšování sankcí, v policejní honbě na „lotry“ a v nastolování soudcokracie, ale napřed ve vytvoření protikorupčních zákonů. A tak dále, a tak dál.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ke konkretizaci přístupu ke změnám Sobota, 16.Června 2012, 16:43:55

nemyslím, že by v tom byl tak velký rozpor - programové minimum levicové opozice je přeci právě o tom jaký obsah ta korekce poměrů může
mít. Samozřejmě že "spálenou zemi" jako kritiku transformace už použil Miloš Zeman a přišlo období vlád ČSSD 1998-2006, to nevím jestli lze nazvat tím dnes všeobjímající nadávkou "neoliberální".
Ale ještě k té protikorupční složce onoho programu - shoda musí být nejen na zákonech (o těch se diskutuje už řadu let, to by se snad dohromady dalo) ale o jejich vymahatelnosti jako ukázky oné radikální praxe - a tam snad represivní složka státu a elemntární pořádek ve fungování veřejné moci je neodmyslitelná, padni komu padni. Pouhá rétorika nestačí.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 17.Června 2012, 10:54:7

Velký souhlas s panem Hoškem. Analýza minulosti musí být předpokladem každé politiky. Jestliže se ale ideologové levice soustředí na to, aby v předvolebních kampaních zpívaly nějaké herečky, místo toho, aby se soustředili na analýzu skutečných chyb minulých a hlavně současné vlády, pak se nedivme stavu společnosti. Pan Dolejš píše, že pouhá retorika nestačí, ale on sám si ji tu bohužel cvičí. Má zde prostor k tomu, aby nás seznámil se svým návrhem řešení, nebo návrhem jeho kolegů. Mohla by to být zkouška funčknosti iniciativ jako Alternativa zdola a podobných, a schopnosti všech levicových aktivistů. Pokud se Kellerovi podařilo sehnat přes 20.000 podpisů pod jeho referendum o názvu Ruzyně, téma protikorupčních opatření, která je nejsou pro národ tak kontraverzní, by musela oslovit mnohem více lidí a tím by se dal vytvořit tlak na politiky. Je zde samozřejmě to, co píše J.Karen. Ta vzájemná animozita levicových stran a uskupení. Pro pravici je tohle darem z nebes. V praxi to vypadá tak, že když by ve volbách 3 - 4 pravicové strany dosáhly celkem na 30 % hlasů, tak by jistě sestavily vládu, i když by jedna levicová strana měla 29,5 % a ty další levicové zbytek. Také je tu neuvěřitelná ohleduplnost k tomu, co by povolebním levicovým uskupením řekly pravicové strany, které vůbec nezajímá, co na jejich vlastní koalice říká levice.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

šlo spíš o nechuť k schematismu než o nechut k analýzám Neděle, 17.Června 2012, 11:21:1

ale já přeci neříkám, že netřeba anylizovat minulé trendy - jen říkám, že říci že období 1992-2012 nelze jednoduše označit za období jediného klausovského neoliberálního temna. Např. lze rozlišit období trasnformační a posttransformační, popř jak dlouho tu fungovala bizarní hibridizace veřejných služeb.
Zkuste si projít např. diskuse do jaké míry byla naše transformace
opravdu tzv. šoková a do jaké míry to byl spíše reklamní slogan klaosvy vlády (kromě uvolnění tvorby cen vše ostaní bylo dávkované). Např. ve finančnictví tzv. bankovní socialismus rozhodně nebyl něčím liberálním (spíše takové typická česká vyčůranost) a privatizaci bank dokončovala síše vláda sociálně demokratická. To říkám jako fakt - zcela bez animozit - já se vždy spíše snažil právě o rovnoprávnou komunikace mezi levicí.
Chápu to, že se mnozí prostě především těší na konec klausova mandátu a vymezují svého favorita ve volbách k celému období kdy byl premiérem či prezidentem, ale pokud se dopustí zjednodušení tak tato argumentace ztrácí na kráse.
P.S. : debata navíc byla spíše o tom, že nestačí jen mít hesla do průvodu ale pozitvní programové řešení, na což upozornuji i přesto, že je jasné že seriozní programová práce se nedá nahradit diskusí pod zdejšími články.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.