Chceme-li analyzovat kořeny aktuální deziluze ze stavu české politiky a společnosti, nemůžeme minout dvacet let starou událost. Tím spíš zaráží, jak malou pozornost média posledním volbám do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady věnovala. Přitom právě první červnový víkend roku 1992 fakticky rozpojil po čtyřiasedmdesáti letech na evropských kolejích česko-slovenský vlak a odklonil politiku obou zemí na slepou kolej.

Listopad 1989 přinesl naději: nenásilný převrat, poklidné předání moci, první úspěšné transformační kroky, které se obešly bez většího štěpení společnosti. Stěžejní zásluhu na tom měli vítězové prvních svobodných voleb v roce 1990 - Občanské fórum v České republice a Veřejnost proti násilí na Slovensku.

Ve vládách federace i národních se setkali zkušení praktici (Čalfa, Čič, Grégr…) s erudovanými ekonomy (Komárek, Vlasák, Dlouhý, Klaus…), ale i právníky s rozhledem a kriticky smýšlejícími intelektuály (Rychetský, Pithart, Ondruš, Šabata, Dienstbier, Snopko…). Vedle posunu směrem k demokratickému právnímu státu, sociálně-tržnímu hospodářství a k zemi zakotvené v euroatlantických strukturách ale začalo docházet k prvním disharmoniím — ne vždy podloženému přesunu majetku, „útěku ekonomů před právníky“, pozvolnému rozvolňování federativního svazku…

Volby 1992 byly vítězstvím technokracie, sobectví a soft-nacionalismu. Země se ocitla v rukou politických stran, které velmi rychle zapomněly na tendenci posilovat účast občanů na správě země a jaly se prosazovat své utilitární zájmy. V České republice se stala hegemonem Klausova Občanská demokratická strana (v předvolební koalici s Bendovou Křesťansko-demokratickou stranou), jíž se o rok dříve podařilo rozbít širokospektrální Občanské fórum a vybudovat manažersky založený pravicový subjekt hlásící se ke konzervativismu. Na Slovensku převzalo otěže Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko, populisticko-národovecká odnož VPN.

K poraženým v ČR patřilo především Občanské hnutí, disponující do té doby spoustou populárních ministrů a činorodých poslanců — Jiřím Dienstbierem, Pavlem Rychetským, Josefem Vavrouškem, Petrem Pithartem, Květou Kořínkovou, Václavem Žákem, Danielou Kolářovou, Tomášem Sokolem, Janem Vrbou, Martinem Bojarem a dalšími. Jenže zásluhy ani pověst volby nevyhrávají. Srozumitelnou a hlavně chytlavou vizi OH nenabídlo a pitvořit se jeho lídři odmítali. Až po letech se mnozí z jeho aktérů vynořili v jiných partajích. Neúspěch Občanského hnutí bývá vysvětlován především tím, že chybějící zhruba půlprocento pro udržení se v parlamentu mu vyfouklo hnutí Demokraté 92 za společný stát. S OH se shodovalo na většině programových témat, samostatnou kandidaturu však zvedlo proto, aby upozornilo na potřebu zachování Československa.

Z tohoto hlediska dopadly volby fiaskem. Rozdělení federace urychlily a levicově-liberální proud byl v české politice jednoznačně marginalizován. Jistou, v té době však velmi slabou, kompenzací byl pomalý nástup sociální demokracie. Pár mandátů posbírala i venkovsky profilovaná Liberálně-sociální unie. Nejpočetnější silou na levici byl Levý blok (koalice KSČM a Demokratické levice). Úspěch zaznamenalo i krajně pravicové Sdružení pro republiku — Republikánská strana Československa Miroslava Sládka. V ČNR zasedlo též Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko.

ODS postavila českou vládní koalici se stabilními lidovci, vedenými již Josefem Luxem, a okázale „pročeskou“ Občanskou demokratickou aliancí, jejíž šéf Jan Kalvoda se výrazně přičinil o urychlení rozpadu společného státu. Tato sestava zůstala u moci až do konce roku 1997.

Klíčovým spojencem HZDS v SR se na vládní úrovni stala Slotova Slovenská národní strana. V opozici skončilo Křesťansko-demokratické hnutí, Strana demokratické levice, a Maďarské křesťansko-demokratické hnutí v koalici s hnutím Soužití. Zcela mimo parlament se ocitly dvě strany navazující na VPN — Občanská demokratická unie a koalice Demokratická strana — Občanská demokratická strana.

Pár střípků pro oživení vzpomínek na výkony české politické reprezentace po červnu 1992: tzv. česká cesta ekonomické transformace, nepříliš zdařilá privatizace do českých rukou, kauza Knižní velkoobchod (jeho privatizátor, federální vicepremiér Miroslav Macek se hájil, že každý občan měl stejnou šanci), přehlíživý vztah k životnímu prostředí (český ministr František Benda proslul pasivitou a poddajností vůči ekonomickým ministrům), český ministr zdravotnictví Luděk Rubáš stál na počátku sešupu svěřeného resortu, aféry se lepily na paty federálnímu ministru vnitra a místopředsedovi ODS Petru Čermákovi i dalšímu partajnímu místopředsedovi Jiřímu Kovářovi, kupily se problémy s financováním vládních stran, hloubil se příkop uvnitř tuzemské společnosti. Pro Miloše Zemana, který brzy opanoval sociální demokracii, nebylo ničím obtížným na pozadí rétoriky o spálené zemi vybudovat silnou opozici, jež ve volbách 1996 srovnala s ODS krok.

Slovenská realita byla ještě děsivější. Vyčuhoval zejména politický chaos (vnitřní otřesy v HZDS) a mafianizace politiky spojená s osobou Vladimíra Mečiara. Vše ale přebila národovecká karta.

HZDS toužilo po slovenské samostatnosti, ale zároveň koketovalo s myšlenkou společné měny. Názorová roztěkanost slovenské politické reprezentace byla vodou na mlýn české pravici, která šetřila silnými slovy, o to usilovněji však pracovala na rozdělení státu v zákulisí. Po několika schůzkách na vrcholné úrovni se zástupci české a slovenské vlády, potažmo ODS a HZDS, dohodli na likvidaci federace Čechů a Slováků k poslednímu dni roku 1992.

Dvacet let stará minulost nás nyní dohání. V době, kdy demokratická Evropa posilovala integrační mechanismy (od únorového summitu 1992 v Maastrichtu hovoříme o Evropské unii se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou), Klaus s Mečiarem přistoupili k protisměrnému, dezintegračnímu kroku, který oslabil mezinárodní pozici České republiky i Slovenska. Jakkoliv šlo o rozdělení poklidné, umocnilo nacionalizaci obou společností. Ti, kteří se domnívali, že Češi ve Slovácích ztrácejí ocelovou kouli na noze, se s léty přesvědčili, že nic není tak jednoduché: členství v měnové unii se Slovensko dočkalo dříve než Česká republika.

Dalším synonymem voleb 1992 je vítězství pýchy a arogance, jdoucí ruku v ruce s utvářením lepších podmínek pro vyvolené a horších podmínek pro zbylé občany. V současnosti Václav Klaus volá po odstranění sociálních a enviromentálních standardů v Evropě. To samé bylo cílem jeho snažení coby českého premiéra od léta 1992. Zelenou dostal klientelismus spojený s korupcí, tedy viry, které časem napadly organismy prakticky všech politických stran.

Ano, takto tenkrát rozhodli voliči. A vyslovili se tím i pro oslabování své občanské role. Zapomenout jsme mohli na institut referenda a další prvky přímé demokracie, dlouho odsouván byl vznik samosprávných krajů i horní parlamentní komory — Senátu. Česká republika dostala do vínku ústavu, jejíž díry stále více vynikají.

Když dnes masivněji a masivněji probublává nespokojenost se stavem české politiky, vězme, že pochybné jsou už základy stavby samostatného státu. Marná sláva, abychom ji dali dohromady tak, aby byla stabilní a obyvatelná pro všechny, musíme se vrátit v čase a provést pomyslný audit všech kroků učiněných po volbách 1992. A velmi bychom měli zvažovat, které z politiků, jež se podíleli na utváření/konzervaci nevábného stavu, ponechat „u kormidla“. Naštěstí dorůstá čerstvá generace, nezatížená chybami svých partajních otců a matek. A na výsluní se vrací i jeden, který první část politické kariéry odpracoval v letech 1989-1992, pak se vytratil do občanského života a comeback do vrcholných politických pater zaznamenal až vloni — Jiří Dienstbier mladší.

Nikdy není pozdě na navrácení českého vlaku na hlavní trať vedoucí do demokratické a sociální Evropy.