ČR potřebuje vizi

Česká republika potřebuje vizi, protože jinak jako smysluplný celek přestává existovat. Absenci společně sdílené vize obnažuje právě probíhající politická krize.

Začneme rovnou konstatováním, že jakákoli vize České republiky je vždy nezbytně politická. Tato země je totiž politickým celkem. Celkem, který drží pohromadě právě společně sdílená vize. Vize přitom zdaleka není utopie, je to především naznačení směru, kterým míříme. Je to politický projekt, na jehož realizaci se jako občané podílíme.

Skutečnost, že nevíme, kam vlastně jdeme, se projevuje už jenom v tom, že si nejsme jisti, zda máme naši zemi označit jako Česko, anebo jako Českou Republiku. Používání oficiálního označení Česká Republika i v běžné mluvě svědčí o dosud nepřekonaném traumatu z rozpadu Československa. Slováci to evidentně nesou lépe, neboť si polepšili, osamostatnili se. Kdežto Čechům stále chybí kus vlastního označení, kus jejich identity. V označení Česko stále ještě mnohým doznívá prázdno po chybějícím Slovensku. Kdysi mi na konci naší hymny „Kde domov můj“ automaticky naskakovalo i „Nad Tatrou se blýská“. Snad proto se po rozdělení země tak rychle vžilo označení Česká Republika – abychom zaplnili to nenadále vzniklé vakuum.

Absenci společně sdílené vize obnažuje právě probíhající politická krize. Vypadá to totiž, že je velice málo bodů, na nichž by se vláda s opozicí či občanskou společností byla schopná shodnout. A přitom jsou to právě obecně sdílené vize o směřování společnosti, které jsou nezbytným předpokladem porozumění a následné dohody znesvářených stran. Teprve na takovémto základě, jenž je obvykle nevyřčeným pozadím našich promluv, lze totiž jednat k konkrétních strategiích, politikách, plánech, opatřeních, či zákonech.

Chybějící vize České republiky se projevuje na mnoha úrovních společenského života. Od hospodských a internetových nadávek na nefungující úřady, stesky nad neustále klesající úrovní školství, touze mladých lidí po hledání štěstí v cizině, až po tápající evropskou a zahraniční politiku. Co chybí je společný jmenovatel. Řečeno s Exupérym: nemáme svorník, který by našemu společnému snažení udával směr a dával tak našim životům, alespoň v roli občanů ČR či EU, smysl. Bez konsensuálně sdíleného politického projektu ČR vskutku přestává existovat a stává se jen bojištěm vzájemně soupeřících jednotlivců a zájmových skupin, které se snaží urvat si větší díl toho, co tato země a její obyvatelé vytvoří. Takovýto společenský rozpad je hluboce demotivující. Proč bych se snažil vytvářet něco, co mi ten momentálně silnější stejně časem sebere, zničí, ukradne, zprivatizuje, či vyvlastní? Jak se mohu jako občan identifikovat s tou bandou, která shodou okolností sedí ve vládě, ale přitom dennodenně prokazuje, že není schopná zemi odpovědně spravovat, ale že je naopak všehoschopná, pokud jde o umlčování a bagatelizaci kritických hlasů, anebo o nejrůznější malé domů pro hrstku kamarádů a spolupachatelů?

Jak však takovou společně sdílenou vizi, která by nás dostala z dnešní šlamastiky vytvořit? Rozhodně nemůže jít o vyhandrkovaný kompromis, musí jít o společně vybudovaný konsenzus. Ten rozdíl si představme tak, že kompromis znamená sestup z hor, na nichž (každá na jiné) stojí znesvářené strany. Je třeba najít nejbližší společné sedlo, v němž sice žádná ze stran nebude na vrcholu svých požadavků, ale nebude ani úplně na dně. Konsenzus je ale něco jiného a představuje východisko, pokud ony strany zjistí, že nejbližší společný bod je hluboké údolí, do něhož se nikomu nechce. Konsenzus totiž znamená výstup na novou horu, po cestě, jíž neznáme a na místo, které neumíme přesně popsat. Vize však udává směr: tudy ano a tamtudy ne. Ukazuje, kde ta společná hora asi tak leží a jak vlastně vypadá. Nemusíme se k ní vydat všichni a hned, rozhodně bychom ale měli vyslat průzkumníky, povolat geografy a začít zaměřovat a budovat cesty, které na tu společnou horu vedou.

Vědomí, že ten společný vrchol je napůl vysněný nás nesmí odrazovat. Víme, že existuje. A nemusí to být zrovna Mount Everest. Takový Říp, stojící poblíž svébytné Evropské křižovatky, je mnohem dostupnější.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Navrhuji civilizační pokrok Středa, 29.Června 2011, 20:52:27

Souhlasím. I s tím, že vize je nezbytně politická. Ale pozor, to neznamená stranická - levicová nebo pravicová.
Osobně bych jako potřebnou součást vize viděl civilizační pokrok ve smyslu lépe fungujícího policejního a soudního systému. Mělo by být možné se spolehnout na jejich férovost a nepodplatitelnost a měly by prokazovat větší zájem o udržení řádu v zemi.
Například v Respektu č. 21 z 23. 5. 2011 byla reportáž o zahradníkovi v Dolní Olešnici, kterého terorizuje jeho soused Zacharov, nový majitel sousedního zámku, protože ho chce přinutit, aby mu prodal svůj pozemek. Došlo až k tomu, že zahradníkovi Zacharovova "gorila" přerazila na několikrát nohu. Trvá to již čtyři roky (rozbitá okna skleníku, požár) a místní úřady a policie nejsou schopny Zacharova zkrotit a podřídit zákonu.
Ovšem posílení právního řádu v zemi vyžaduje změnu myšlení a chování jak politických představitelů, tak i nás všech, tedy kulturně politickou změnu.

František Jonáš - Třebíč

Řecko má bankrot finční my státní Pátek, 1.Července 2011, 06:39:18


My máme bankrot státu, jako takového a zejména politiky a morálky. To jistě je i v Řecku ruku v ruce, ale oni si alespoň užili a teď se dokáží vzepnout a bouřit. Tady je už společnost rezigovaná a bez boje. Stát náš je v troskách, bez fungující státní správy, policie a soudů s neuvěřitlnou korupcí a zlodějnou na každém kroku včetně soustavného porušování i Ústavy.
22 let po Sametu tu není žádná vize, kromě touhy establishmentu výrazně omezit práva a svobody občanů. Jedinou vizí je zbohatnutí jedněch a okradení druhých .

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.