26.prosince minulého roku zemřela Hana Mejdrová, která se narodila, jak píší její pozůstalí, ještě „za Rakouska-Uherska“, konkrétně v létě roku 1918.

Část jejího životopisu můžeme najít na stránkách Paměti národa, orálně historického výzkumu mezi účastníky protinacistického odboje. Z něj vybírám:

Hana Mejdrová, rozená Voticová, se narodila v Praze v česko-židovské rodině. Vystudovala dívčí reálné gymnázium, před válkou studovala tři semestry medicínu. Byla ovlivněna levicovou kulturní avantgardou, jak sama říká: „Velmi mne ovlivnila situace za velké hospodářské krize v třicátých letech.“

„Účastnila jsem se aktivit levicových středoškoláků, jako bylo hnutí Mladé kultury, studentského časopisu, jako byly akce na pomoc Španělsku či na pomoc německým emigrantům v Československu."

Díky mezinárodní studentské solidaritě se podařilo uskutečnit akci na záchranu ohrožených, tak se Hana dostala do Anglie. V záznamu říká:

„Moc se mi do zahraničí nechtělo, ale na druhou stranu, kdybych tu zůstala, skončila bych asi stejně jako řada mých spoluobčanů stejného původu v koncentračním táboře. Transport šel přes Gdaňsk, Švédsko a odtud švédskou lodí do Anglie. Čtyři dny poté, co jsem dorazila do Anglie, bylo přepadeno Polsko a vypukla válka… Neuměla jsem ani slovo anglicky.“

Péče o emigranty v Anglii byla velmi dobře organizovaná, existoval tam Czech Refugee Trust Fund. Existovalo opatření z doby hospodářské krize, podle něhož emigranti nesměli v Británii přijmout žádnou práci, bylo tedy nutno se o ně existenčně postarat,což na slušné úrovni zařídil Trust Fund. Životní úroveň v Británii oproti předválečnému Československu byla mnohem vyšší.

Jak válka pokračovala, Anglie musela začít pořádně zbrojit a s tím se měnil i statut emigrantů. Situace v emigraci byla docela složitá, protože tam byly různě politicky orientované skupiny, sociálnědemokratické, komunistické a v menší míře lidovecké. Byla tam i skupina antifašistů ze Sudet a ti se zase dělili podle politické orientace. Ze začátku byli emigranti jako celek bráni jako nebezpečné a nevypočitatelné těleso. Zpočátku němečtí emigranti byli například internováni. Ovšem internováni ve vší slušnosti.

Jedinou profesi, kterou ženy emigrantky od počátku mohly vykonávat, byly služky. Teprve až když řada kvalifikovaných mužů nastoupila do armády, emigranti mohli proniknout do dalších profesí. Angličané tomu říkali — war effort — válečné úsilí. Patřily pod to nejen továrny, ale i zemědělství a lesnictví.

Hana Mejdrová pracovala se svým prvním manželem ve Walesu v lese.

V době, kdy se vytvořila československá pozemní jednotka, se začala v československé armádě tvořit také zdravotní služba. „Přes Červený kříž československá jednotka získala část jedné londýnské nemocnice, Hammersmith Hospital. Ta byla určena nejen pro vojáky, ale i pro další z emigrace…" Ženy v emigraci si udělaly kurz a pracovaly tam jako ošetřovatelky, Hana navíc pracovala i u rentgenu. V záznamu rozhovoru říká:

„Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví. Těžkých případů u našich vojáků nebylo mnoho, protože k jejich bojovému nasazení došlo až na konci války. Pokud jde o letce, ti většinou nepřicházeli k nám do nemocnice, byli součástí britské armády a šli do britské nemocnice. Navíc zraněných letců nebylo zas tak mnoho, buď to přežili, nebo nepřežili. Panovaly tam více mírové podmínky než válečné. Civilní obyvatelstvo v Londýně bylo více vystaveno válečným podmínkám než vojáci, kteří byli většinou kdesi na venkově. Pomáhali jsme jim při běžných potížích. Nějaké popáleniny tam také byly. Je zajímavé, že nikdo z českých emigrantů při bombardování Londýna nezahynul. Pracovala jsem tam od roku 1941 do konce války. Za hrdinu se rozhodně nepovažuji.“

Po návratu do Československa se Hana Mejdrová k medicíně, kterou začala studovat před emigrací, už nevrátila. Vystudovala historii a jako historička působila po zbytek života.  

Znovu se provdala za historika Miloše Hájka, podepsala Chartu 77 a spolu se svým mužem a dalšími přáteli trpěla a snášela šikanování a perzekuce Husákovy normalizace. Jejím oborem byly dějiny levicových hnutí a tomu se věnovala soustavně i v době, kdy téma bylo zdeformováno totalitní ideologií i odloženo mimo obzor hlavního zájmu po roce 1989. S Milošem Hájkem vydali knihu Vznik Třetí internacionály, Hana Mejdrová sama uspořádala sborník Trpký úděl, v němž jsou neobyčejně zajímavé dokumenty německé sociální demokracie. Z tohoto sborníku jsem vybírala pro rozhlasový pořad o německých antifašistech, který jsme připravovaly s Alenou Wagnerovou a nazvaly ho A zapomenuti vejdeme do dějin. V jednom z publikovaných textů tam čteme charakteristiku pozice německých sociálních demokratů v dějinách: vždycky na straně vítězů — a vždycky poraženi.

Znala jsem Hanu Mejdrovou jen zdálky a na její pohřeb jsem šla z úcty k jejímu dílu, s nímž jsem se konkrétně setkala například v případě zmíněného sborníku. Vím o ní také, že měla ještě jednu životní orientaci: byla až do vysokého stáří cvičitelkou a aktivní provozovatelkou jógy.

Ve strašnickém krematoriu jsem poslouchala řeč historika Viléma Prečana, z níž zaznívalo přátelství a lidská sympatie. A myslela přitom na celou generaci žen, do níž Hana Mejdrová patřila, spolu s ní tam je i Bohumila Grögerová a Věra Mikulášková, Věra Šťovíčková-Heroldová, vidím v ní i svou matku a řadu žen, které se nijak veřejně neproslavily, ale bez nichž by prostředí svobodné tvorby a myšlení nebylo úplné, dokonce myslím, že by nebylo možné. Všechny byly vzdělané a nepostrádaly ctižádost, vedle mužů svých oborů a generace však byly víc nohama na zemi, chránily si své vlastní světy (ať už to byl svět dětí nebo nějakého zásadního zájmu), byly nepostradatelné pomocnice, ale nikdy služky. Jak jsem je poznala, své ideologicky a odborně planoucí muže nebraly v okamžicích jejich největší pýchy či vypětí tak úplně vážně, úsporně zacházely se svým časem, takže se nevyskytovaly tak často a dlouho v kavárnách a hospodách, a byly do té míry protiměšťácké, že by je ani nenapadlo vést něco takového jako salón. Byly přirozeně a suverénně emancipované, měly lidskou i odbornou autoritu, nikoli však funkce. Zůstaly v druhé řadě a já vlastně nevím, proč. Proč se nepodařilo ten přirozeně empatický, solidární a přitom zdravě skeptický přístup této generace žen rozvinout v dalších generacích a hlavně přizvat je k vlivu na veřejné dění a k formulování zásad a pravidel společnosti. Není divu, že normalizace tu bytostnou nezávislost, realismus a pravdivost nemohla potřebovat, však také ženy, na něž teď myslím, nechtěly mít žádné angažmá v normalizaci. Ale od Listopadu 89 uplynulo dvaadvacet let a nikde žádné zlepšení, výjimky jsou nepatrné.

Hana Mejdrová nesnášela ideologizování historických faktů a když to bylo potřeba, bránila mu — například v reakci na jeden dokument Charty 77, který nepřesně a poněkud tendenčně charakterizuje stav tehdejší historiografie. Důležitá je ověřitelná pravda, ne náš vztek nebo lítost , a dobrý historik musí fakta interpretovat spravedlivě. I o tom hovořil Vilém Prečan na jejím skromném pohřbu. Reakce na článek Soumrak sociální demokracie Marcina Króla v Listech je svým duchem i dikcí pro Hanu Mejdrovou charakteristický, v jejím přístupu cítím i dlouhou životní zkušenost. Vybírám (2004.4. číslo Listů):

„Úvaha M. Króla je velmi cenná, protože poskytuje pozoruhodný důkaz následků, ke kterým dospějeme ignorováním historických skutečností. Autor se domnívá, že „více než stoleté dějiny sociální demokracie“ byly cestou „velmi mnoha úspěchů“ a současný stav se mu jeví jako zrada původního poslání a praxe socialistických stran.

Z idyly minulosti sociálně demokratických stran mu zcela zmizelo selhání Druhé internacionály v r. 1914, které vzdor úsilí některých jejích jednotlivců nedokázalo čelit ­katastrofě první světové války. Stejně neúspěšné bylo úsilí jednotlivců vyvodit z tohoto selhání závěry pro teorii a taktiku hnutí aspoň ex post. Neschopnost reagovat na hluboké vývojové změny světa a jejich následky tak pokračovala a měla další katastrofální následek ve třicátých letech, kdy spolu s celým demokratickým světem nedokázaly socialistické strany zabránit katastrofě ještě větší nežli v roce 1914. … útlak, bída a nerovnost nejsou žádné novum v dějinách a hlavní důvody selhání (sociální demokracie) nebyly a nejsou ani dnes ve lhostejnosti k sociální nerovnosti.

V rámci této úvahy mohu pouze konstatovat, že k selhání docházelo zpravidla tehdy, kdy celkový vývoj společnosti (vědecký pokrok, důsledky v ekonomice, v mocenských přesunech apod.) zaznamenal podstatný zlom, kterému již dosavadní stav idejí a programů demokratických stran neodpovídal, a tak se uvolnil prostor pro radikální populistická hnutí.

Není asi třeba dokazovat fundamentální zlom, který vyvolal současný vývoj vědy a techniky ve všech sférách života společnosti na celém světě. Nedomnívám se proto, že situaci vyřeší nová strana citlivá k sociální nerovnosti. Jde přece o daleko více nežli o nastolení nového vše řešícího ideologického receptu. Je možno se přít, zda názory a politická praxe současných socialistických stran jsou správné. Za veliké pozitivum však považuji …fakt, že se snaží hledat nové, netradiční postupy, že různé strany postupují různě a že rozdílné názory nebrání ve spolupráci a výměně zkušeností. I když toto hledání nepřináší vždy okamžitý efekt, je to jediná cesta, jak se, i když ne mílovými kroky, ale aspoň pozvolna přiblížit k některým řešením. Nedělejme si iluzi, že v lidské moci je více.“