Tehdy a teď

Dvacátý šestý sjezd ČSSD se konal v Hradci Králové koncem února 1993. Přinesl vítězství Miloše Zemana ve volbách předsedy strany a také vznik jednoho slavného usnesení - bohumínského. Po osmnácti letech je toto usnesení třeba zrušit, anebo po opakované diskusi schválit znovu.

Již poněkolikáté se do Poslanecké sněmovny vrací návrh zákona o třetím odboji. Je přitom pravděpodobné, že nyní projde. Nebude k tomu potřeba dohoda s opozicí. Nepomůže nesouhlas nezanedbatelné části historické obce. Neprosadí se u protikomunistických návrhů opakovaně používaný argument, že zákon hovoří neprávním ideologickým jazykem.

Levicové strany jsou stále spojovány a v mediálním prostoru často i zaměňovány s autoritativní vládou KSČ. Nikdy po roce 1989 se nedokázaly vymanit z defenzivy, do které je ve veřejném prostoru zatlačila pravicová publicistika. Dostatek spojenců se jim nepodařilo získat ani na parlamentní půdě.

Začít napadat ODS za krádeže a vraždy spojené s transformací devadesátých let – ze stávající koalice jsou s nimi spojeni nejvíce a jedině právě občanští demokraté – mi nepřijde jako východisko. Vždy lze říci, že nějaká transformace tak jako tak byla potřeba a že nějakým ztrátám se tak jako tak nedalo zabránit. Taková argumentace navíc veřejnou debatu odvádí k populismu.

Demokratická levice se může pokusit vést debatu, kterou lidé na periferiích republiky i společnosti nejen zaznamenávají. Což je případ té protikomunistické. Ale i žijí. Východiskem této ideové a programatické debaty je teze, že zákon o třetím odboji, stejně jako zákon o ÚSTR nebo o protiprávnosti komunistického režimu nemá relevantní obsah. Jinak by totiž byl formulován jazykem právním a neideologickým.

Obsah s sebou mnohem spíše nesou věty typu „nejsem komunista, ale…“, „nejsem žádný socialista, ale…“, se kterými se setkáváme v běžném hovoru. V rozvedené podobě mohou znít třeba: Nejsem žádný socialista, ale stát by se měl o své občany postarat (za minulého režimu nikdo nebyl bez střechy nad hlavou). Nejsem žádný komunista, ale stát by měl lidem zajistit práci (za minulého režimu práce byla).

Tento způsob řeči je důkazem, že ve společnosti existuje vědomí toho, co by si měl běžný komunista či socialista myslet a zároveň i stigmatizace příslušnosti k těmto skupinám. Zároveň svědčí i o trvajícím povědomí, že sice mohu být méně úspěšný, ale to nikomu nedává právo, aby mě vylučoval ze společnosti nebo z vlivu na její chod.

Protikomunistické tažení konzervativní pravice by se pro demokratickou levici měl zřejmě stát tématem vedlejším. Hlavní spor dnes vedeme o společenskou solidaritu, která své ekonomické vyjádření našla v míře přerozdělování. Cílem sociálních demokratů, křesťanských a dalších socialistů i komunistů by mělo být posunout tímto směrem celý společenský konsensus.

Lidé se mají s politickými proudy identifikovat podle zastávaných názorů. Pokud někdo tvrdí, že má stát lidem zajistit práci, pak jde o člověka levice. A každý člověk by měl dostat možnost seznámit se s hodnotami celého ideového proudu a hnutí. Měl by být podporován, pakliže bude chtít, ve své účasti na něm.

„ČSSD je stranou,“ píše se v úvodu sjezdové rezoluce jejího 26. sjezdu z února 1993, „jejímž programem je hájení zájmů lidí práce. Jde o občany žijící ze své mzdy nezávisle na tom, zda je jejich práce duševní nebo fyzická. Jde o občany připravující se na tato povolání, i o ty, kteří jsou na odpočinku a žijí ze svého důchodu.“

V závěru této rezoluce je pak odstavec, ze kterého je zpravidla citována jen první polovina: „Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic. Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem, nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu, a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu.“

Vybrat argumentaci, která tehdy v Hradci Králové zaznívala, by stálo za samostatný text. Kromě jiného je výrazem tehdejší potřeby ČSSD upevnit svou vnitřní ideovou i mocenskou jednotu. Debata z královéhradeckého sjezdu ale byla základem pro slavné (pro někoho nechvalně proslulé) bohumínské usnesení z roku 1995: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými stranami a vylučuje politickou spolupráci se stranou republikánskou, Moravskou národní stranou, KSČM, Levým blokem a Stranou demokratické levice.“

V současné debatě stojí za připomenutí, že čtyři z pěti zde zmíněných stran již de facto neexistují. A hlavně že se zcela změnily podmínky, ve kterých dnes demokratická levice formuluje svou politiku. Tématem už dávno není návrat diktatury KSČ. Tématem je větší podíl občanů na vládnutí, větší míra přerozdělování a potřeba formulovat teze této debaty na celoevropské úrovni.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.