Evropská levice potřebuje svou Margaretu Thatcherovou

Jakub Patočka

Z celkově ponurého politického příběhu Margarety Thatcherové si může idealistická levice vzít jedno užitečné poučení: k politickým změnám nestačí přesvědčení a příležitost; je třeba i rázná osobnost, která jí dokáže využít.

To nejhorší, co můžeme o Margaretě Thatcherové povědět, je patrně poznámka, že Václav Klaus, který o ní často hovoří jako o svém vzoru, se jí skutečně podobá mnohem víc, než by se z českých ohlasů na její úmrtí mohlo zdát.

Vezměme kterýkoli z jejích politických programových úmyslů a na jeho konci nalezneme podnes trvající spoušť. Promýšlejme nezamýšlené důsledky jejího konání a zjistíme, že z jejího temného dědictví se Británie posud nevzpamatovala. Až zemře Václav Klaus, snad se podobně bude psát o něm. Možná je nejvyšší čas začít psát písně o tom, co všechno zpackal.

Přesto je jeden zásadní ohled, v němž se oba politici od sebe liší. Proti Margaretě Thatcherové byl a je Václav Klaus v jádru slaboch.

Zatímco ona opakovaně stvrzovala svou politickou autoritu ve vyhraných volbách a nakonec odešla na základě tlaku svých kolegů, Klaus důsledně vzato vyhrál volby pouze jednou: v roce 1992; roku 1996 se musel dohodnout s hlavním protivníkem, v roce 1998 už v obdobné dohodě tahal za kratší konec, a když jeho ODS v roce 2002 vyprášila kožich Špidlova ČSSD, vypadalo to, že se jeho politická dráha ocitá k všeobecnému užitku u konce. Bohužel se vrátil zadními dveřmi — intrikami, korupcí, s využitím slabosti sociální demokracie a českých médií a s podporou komunistů se prodral na Pražský hrad: k něčemu tak nízkému by se Margaret Thatcherová nikdy nepropůjčila.

Ale se zdůrazňovaním její spíše domnělé noblesy bychom to neměli přehánět. To, že se nám dnes jeví noblesní v kontrastu s panoptikem současné české pravice, kterou zdobí hvězdy jako Petr Nečas a Miroslav Kalousek, ještě neznamená, že musíme přiznat jejímu pečlivě budovanému marketingovému dojmu reálný základ i v britském kontextu.

Ačkoli zde již přímou odpovědnost sama pochopitelně nenese, je symptomatické, že okázalost jejího hříšně nákladného pohřbu, který byl de facto pohřbem státním, jenom se tak z propagandistických důvodů nenazýval, obnášela asi tolik noblesy jako nápad českých poslanců nechat si zaplatit ze státní kasy vlastní fotbalový tým částkou, která by ze dvou třetin pokryla nezbytné náklady na zachování tupými škrty ohroženého Muzea romské kultury.

Byla to marná snaha britských konzervativců dodat alespoň symbolicky váhu jejím ideám, které tak hrubě selhaly; většina Britů nepochybuje o tom, že s odchodem Margaret Thatcherové je nejvyšší čas pohřbít i programové aspekty jejího neblahého dědictví. V čem spočívá?

Asi málokdo to shrnul stručněji, než Seumas Milne v Guardianu: „Její vláda přivodila neospravedlnitelné sociální rozdíly, rozklad společnosti, ničivou finanční deregulaci, divokou deindustrializaci a masovou nezaměstnanost. Ropná bonanza v Severním moři se rozplynula ve snižování daní bohatým a v jejich bobtnajících výhodách, zatímco veřejné služby padaly ke dnu, vzrůstal počet dětí žijících v chudobě a sociální mobilita prakticky zamrzla.“

Pokud tedy v tomto světle pohlížíme na aktuální důsledky politiky české pravice, můžeme si uzavřít, že v Margaretě Thatcherové skutečně má svůj vzor, jehož se plným právem dovolává, projevujíc přitom v politice tak vzácnou upřímnost, nikoli nepodobnou upřímnosti československých komunistů, kteří se do posledního dechu dovolávali Gottwaldova a Leninova dědictví.

Thatcherová s Reaganem skutečně byli zakladateli zhoubného politicko-ekonomického směřování, s nímž se potýkáme posud. A je třeba připomínat, že v době, kdy tento tandem razantně vykročil vpřed s hesly o liberalizaci, privatizaci, deregulaci, na jejichž konci je tak spektakulární sociální, ekologický, kulturní, politický a konečně i ekonomický rozvrat, nabízely se jejich zemím daleko příznivější alternativy.

Možnost transformace euroamerického civilizačního okruhu v hlubší, mnohem participativnější typ demokracie s důslednými ekologickými a sociálními rysy byla tehdy blíže, než se dnes osmělujeme připustit. Reaganův předchůdce v Bílém domě Jimmy Carter nechal nainstalovat na jeho střechu solární panely. Nejen politická elita, ale též veřejnost byla možnosti přechodu celého západního světa k modelu, díky němuž by se podobal spíše Skandinávii nežli Michiganu, otevřenější než dnes.

Toto je třeba si uvědomit, abychom mohli v plné míře docenit míru škod, které Margaret Thatcherová napáchala. Přesto je jedno hledisko, v němž si zasluhuje obdiv: a to je schopnost, v dnešní politice vzácnější nežli chutná zelenina v supermarketech, shromáždit za svým v řadě ohledů nepopulárním přesvědčením dostatečnou veřejnou podporu a bez ohledu na všechna protivenství ve jménu ideálů politicky vést hnutí proměňující tvář společnosti.

Nepochybujme o tom, že právě tato její vlastnost z ní činí osobnost důsledně vzato historickou a právě díky této své vlastnosti se těší obdivu i mnoha svých protivníků. Její výroky typu: „Ať nikdo neříká, že nevěřím v konsensus; já přece věřím v konsensus, v ten, který vznikne za mými názory,“ v nichž se mísí nesnesitelnost rozmazleného děvčátka s obdivuhodnou válečnickou neústupností, která je potřebná, nemá-li se politický program rozmělnit v tom, co jiný rozporuplný klasik evropské politiky Václav Havel označoval pojmem „partajně-politický šrotovník“.

Dnes je již zřejmé, že thatcherovsko-reaganovský neoliberalismus je intelektuálně poražen a zdiskreditován stejně nesporně, jako byl odepsán sovětský typ socialismu od let sedmdesátých. Ostatně právě v jeho intelektuální prohře tkví pravá příčina jeho pádu, nikoli v politice Thatcherové a Reagana, kteří se ke konci komunistického bloku prostě jen přimotali jako náhodní kolemjdoucí. Přesto hegemonie neoliberalismu prostou vahou setrvačnosti, s níž se dokáží reprodukovat společenské mocenské struktury, posud trvá.

Podíváme-li se blíže na debaty, které se vedou o možné zásadní změně kurzu evropské či americké politiky, dospějeme nejspíše k závěru, že se jedná o zvláště skličující přehlídku zklamaných nadějí. Z Obamových příslibů zbylo jen velmi málo, což je ovšem dáno mírou institucionální zkorumpovanosti americké politiky, která radikálně zužuje sebetalentovanějšímu politickému předákovi manévrovací prostor.

A rozvzpomeňme se, jakkoli to může být bolestné, kolik nadějí se upínalo k nástupu Francoise Hollanda ve Francii. Co z nich zbylo? Zhruba tolik, co z velblouda, kterého měl Hollande dostat v Timbuktu odměnou za intervenci v Mali; místní správci mu ho snědli dříve, než si ho stihl vyzvednout. A těžko bychom hledali nějaké realistické důvody podporující přesvědčení, že po případném vítězství lídra SPD Sigmara Gabriela v Německu či Eda Milibanda a jeho Labour Party v Británii by měly být výsledky jiné.

Je jasné, že stranicko-politický systém má dnes fatální vady a limity. Nebude možné přimět ho k podstatnějším výkonům ve veřejném zájmu bez mobilizace masivních sociálních hnutí zdola. Přesto až se taková příležitost objeví — a ve Francii zřejmě po Hollandově vítězství do značné míry prostor otevřený byl — bude ještě navíc nutné, aby v čele vítězné formace stál spíše někdo s thatcherovským vztahem k pojmu konsensus nežli milý chlapík, který si i toho velblouda nechá sníst.

    Diskuse
    MH
    April 19, 2013 v 11.44
    Nejsem skeptický vůči osobě Eda Milibanda, není to tuctový politik jako Hollande nebo Gabriel. Soudím alespoň podle toho, co jsem zatím v anglickém tisku přečetl, např. zde: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/ed-miliband/9544522/Ed-Miliband-interview-I-want-to-save-the-capitalism-my-father-hated.html
    DV
    April 19, 2013 v 15.39
    Nechápu, co se na levici tak líbí na Carterovi
    Prosazovat neoliberálni agendu začal už právě on:"Carter, not Reagan, presided over the dismantling of the New Deal regulatory system in airlines, railroads and trucking. Intended to reduce inflation by reducing the costs of essential infrastructure to business, Carter’s market-oriented reforms have backfired, producing constant bankruptcies and predatory hub-and-spoke monopolies in the airline industry, an oligopolistic private railroad industry that has abandoned passenger rail for freight, and underpaid, overworked truckers." http://www.salon.com/2011/02/08/lind_reaganism_carter/
    April 19, 2013 v 22.08
    Klaus a Thatcherová
    Srovnání je docela dobré, jen bych v zájmu objektivity řekl, že Klaus byl sice slabší, ale díky jeho slabosti nebyla naše země v 90. letech tak sociálně zdevastována jako Británie. Thatcherová klidně zavírala doly nebo doky, které byly podle ní nerentabilní či tam byly příliš silné odbory a mnoho tisíc lidí tam přicházelo o práci. To Klaus měl sice rétoriku podobnou, ale obával se sociálních nepokojů, proto se snažil držet ekonomickou i sociální situaci pod kontrolou a v chodu banky i velké podniky. Bohužel se tu asi mnohem více kradlo a uplácelo než ve Velké Británii a díky amatérismu našich pravicových vlád nás systematicky okrádali různí vykukové typu Koženého.

    Druhé volby vyhrála Thatcherová díky válce o Falklandy. Skutečně by kolega Patočka stál o levicového politika tvrdého, bezohledného, asociálního, který by naši zemi klidně vedl do války, kdyby potřeboval vyhrát volby?
    MP
    April 20, 2013 v 0.52
    Mně se naopak nápad
    o "levicové Thatcherové" líbí a nemyslím si, že by J. Patočka vyhlížel politika bezohledného nebo dokonce s válečnickými sklony. O sociální necitlivosti také nemůže být řeč, to by se přece příčilo pojmu levicový.

    Jde ale o tu odvahu jít proti proudu, v tom jediném mají pravicoví velebitelé MT a RR pravdu - porazit poválečný konsensus o sociálním státu a keynesiánské ekonomice dalo fušku, ale tito dva Hérostratové (a posléze nejen oni) to zvládli. Nyní stojíme před úkolem analogickým, ale opačným - je třeba porazit neoliberální konsensus posledních třiceti let.

    Je tu ale přece jenom ještě jeden rozdíl. Thatcherová a Reagan se mohli opřít o podporu mocných tohoto světa, bez peněz se politika i ideologie dělá těžko. My máme sice pravdu, avšak pravice má peníze... Co s tím??
    BT
    April 20, 2013 v 22.33
    Pane Plevo,
    nezbývá mi než s Vámi zase souhlasit. Bohužel. :-)

    Stačí si vzpomenout jak V. Špidla korektně ale nemilosrdně rozcupoval Klausovy názory v duelu s ním v TV, když se Špidla stal premiérem. Od té doby si klaus do žádného podobného duelu před národem netroufl.

    Jenže si taky vzpomeňme jak bylo snadné udělat z tohoto Špidly neschopného budižkničemu v mainstreamovém diskurzu (přispěl k tomu velmi silně i M. Zeman). Moc peněz je dnes taková, že lze zdiskreditovat kohokoliv na objednávku.

    Momentálně "se dělá" na J. Dienstbierovi. Brzy možná dojde i na Zaorálka. Zatím ho Duka přirovnává k Urválkovi...dojde i na přirovnání ke Stalinovi?

    Vždyť současné volby jsou taky hlavně o penězích a marketingu a mainstream se pořád tváří, že jsme demokracie (démos = lid). Oč méně pokrytecký je Stiglitz, který napsal, že v USA už spíše ve volbách platí, že než "jeden občan = jeden hlas" je realitou rovnice "jeden dolar - jeden hlas".

    Takže kde vzít autenticky levicového a zároveň (mocensky) silného politika? Dnes je to skoro logický protimluv.

    Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi logicky vychází, že bez Aurory to zase nepůjde... Bohužel: skupinová stupidita Homo sapiens vítězí nad jeho raciem na celé čáře. Stojí to pak ale vždy zbytečně miliony mrtvých.
    April 21, 2013 v 16.34
    Jen klid, pane Trávníčku
    Můj osobní dojem je, že zrovna Duka si tímto srovnáním Zaorálka s Urválkem moc pochopení u veřejnosti nevysloužil.

    Auroru bych nechal kotvit v klidu dál. Zapomínáte totiž, že ani revoluce se nedá dělat bez marketingu a bez peněz.
    BT
    April 21, 2013 v 17.16
    Pane Kando,
    jako by jste mne neznal, často trochu nadsazuji. Na druhé straně se klidně může stát, že z nadsázky se stane skutečnost. Ale tomu sejčkování se může říkat i "princip předběžné opatrnosti", v medicíně je docela významný a zachraňuje životy.

    To srovnání Zaorálka s Urválkem jsem neslyšel poprvé od Duky, ale už před rokem od svého dobrého kamaráda a přiznám se, že jsem to nečekal. A to není ani vysloveně zaslepený pravičák ani církevní fanda. Faktem ale je, že je vysokoškolák, takže známý bonmot J. Kellera, že "když budou socialisti svou politiku trpělivě vysvětlovat, pochopí ji nakonec i vysokoškolácí" tady možná sedí.

    Faktem je, že pan Zaorálek vystupuje dost emotivně, což nesocialisty dráždí. Je ale pozoruhodné, že titíž nesocialisti jsou schopni vyčítat Sobotkovi nebo Špidlovi, že jsou jako "leklé ryby". To zase potvrzuje koukolíkovský výklad, že u většiny lidí emoce (či politický postoj nebo víra) při rozhodování vítězí nad raciem, protože produkovat tyto rozporuplné postoje racio nedokáže.
    April 21, 2013 v 17.38
    Ono, pane Trávníčku, někdy stačí úplně obyčejné přísloví, jde to i bez Kellera nebo Koukolíka :-) (Oba rád čtu.)

    Tady asi platí, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde.
    April 21, 2013 v 23.55
    Potřebujeme Stalina
    Opravdu potřebujeme nějakou levicovou Thatcherovou? Je možné, že Táňa Fischerová se nestala prezidentkou proto, že působí příliš dobrotivě, ale není snad dostatečně rázná Ilona Švihlíková? Opravdu potřebujeme někoho, kdo nebude jen odvážný a rázný, ale také sebestředný, sobecký a bezohledný, někoho, kdo nikdy neuzná jiný názor než svůj a za svou jedinou pravdou půjde přes mrtvoly? Potřebujeme Stalina?

    Konec konců, buržoazní historie roli osobnosti v dějinách přeceňuje.

    Není to zvláštní, že se sešla Thatcherová s Reaganem, že se v čele Británie a USA objevily v tutéž dobu tak podobné silné patologické osobnosti? Že by konjunkce Marsu s Merkurem a Jupiterem v čase jejich narození? Není to spíše tím, že zdaleka ne každý psychopat se stane Hitlerem, ale kdykoliv je poptávka po Hitlerovi, vždycky se najde vhodný psychopat?

    Obávám se, že k tomu, aby přišel Stalin, stačí, když sami sebe přesvědčíme, že potřebujeme Stalina.

    Jestliže chceme svět neovládaný žádnými Vůdci, měli bychom si cestu k němu najít a vybojovat také bez Vůdců. Nezapomínejme na historii, učme se z chyb svých předků.

    Možná je správné přivítat, že Praha obnovuje zničené historické památky, že na Staroměstském náměstí bude stát znovu Mariánský sloup. Hned po něm bychom měli obnovit na Letné Stalinovu sochu. Stejně jako Mariánský sloup to byla cenná historická a kulturní památka, narozdíl od něj možná esteticky problematická, zato světový unikát. Narozdíl od Mariánského sloupu nebyla stržena nastupující demokracií jako symbol útlaku, ale odstřelena totalitním režimem jako nepříjemný doklad její minulosti, upomínka na její zločiny. Na tom, že Praze vrátíme memento stalinismu, bychom se snad mohli shodnout všichni, pravice i levice, ne? A stalinisté budou rádi, že mají Stalina.

    Jestliže začínáme volat po někom, kdo shodu uznává jedině na svém stanovisku, potřebujeme upomínku na to, kam takoví Vůdci vedou, jako sůl. Potřebujeme vrátit nad Prahu pomník diktátora, který nám nedá zapomenout, jaké to je, žít ve stínu silné osobnosti, které si nikdo, byť by i umíral hlady, nedovolí sežrat velblouda.

    Potřebujeme Stalina.
    PM
    April 22, 2013 v 11.12
    Chybí rázná osobnost, která by nastolila ráznou debatu
    o prosazení takové formy demokracie, která by rázně ukončila dnešní pomatenou změť levé a pravé kritiky neoliberalismu.
    Ano - EU se nachází v krizi své legimity, protože se "demokraticky" trhu konformně brodí thatcherismem, blairismem, berlusconismem, klausismem a podobnými projevy selhávajícího i selhaného demokratického smýšlení.