V poslední době je stále populárnější objevování vlastních kořenů, rodinných a rodových historií. Možná by bylo dobré vydat se po stopách vlastních kořenů politických. Kdo utvářel a co ovlivňovalo náš pohled na svět, naše názory a preference?

Sestoupit i v této bytostně společenské, veřejné oblasti do hloubky vlastní historie osobní i rodinné může pomoci lépe pochopit sebe sama, klasickou definicí jako bytost společenskou, bytost politicky, to jest společensky se angažující.

Může to také pomoci lepšímu pochopení „druhého“ ve vyhrocených diskusích, kde není ve hře jen hodnocení komunismu či antikomunismu, ale také a snad především osobní zkušenosti, celá osobnost člověka, v níž konkrétní názory a přesvědčení jsou pouze povrchovou vrstvou.

Takové hledání vlastních kořenů, které ve skutečnosti není ničím jiným než setkáváním, může také pomoci v tom zvláštním a často do neuchopitelnosti rozmělňovaném, ale přece zásadním úkolu, který se nazývá vyrovnání s minulostí.

Toto „vyrovnání“ na sebe v posledním čtvrstoletí příliš často bralo karikovanou podobu, představu o tom, že s minulostí se lze definitivně vyrovnat tím, že ji s konečnou platností zhodnotíme a tímto jasným hodnocením zneškodníme všechny běsy minula.

Minulost ale není a nikdy nebude něčím uzavřeným, s čím lze z jakékoli strany manipulovat. Žije v nás a skrze nás, námi vstupuje vždy do nové skutečnosti a obohacuje se o nové interpretace. Památka a odkaz zesnulých je přitom stejně otevřená jako sám život živých.

Když přemýšlím o vlastních politických kořenech, nacházím setkání, která mě hluboce ovlivnila. Když jsem se u svých dvou příbuzných, úžasných dam s pozoruhodným životním osudem, poprvé setkal s něčím, co nelze nazvat jinak než jako živou stopu budovatelského étosu poválečné doby, byl to pro mě do jisté míry otřes.

Se svým dosavadním pohledem na svět jsem jen těžko uváděl do souladu, že dcery z velmi bohaté podnikatelské rodiny, žijící téměř šlechtickým životem, nejenže neberou úkorně fakt, že namísto života v přebytku jim byl dějinným soudem přiřčen podstatně skromnější a mnohdy drsný život z práce vlastních rukou, ale že považují dodnes tu velkou společenskou změnu, která odstranila svět služebných, za vpodstatě pozitivní.

S mým dědečkem Vladimírem jsem se osobně setkat nemohl. Při studiu na Karlově univerzitě jsem se však setkal s tím, jak uznávanou osobností tento odborník na mezinárodní právo byl. Mimo jiné byl však také, stejně jako jeho žena a moje babička Eva, členem KSČ a dokonce prvním poúnorovým komunistickým velvyslancem ve Spojených státech.

Uvědomil jsem si, že nedokážu od sebe oddělit to pozitivní, čím na mě osobnost mého dědečka působí, jeho rozsáhlé vzdělání a osobní šarm a jistou noblesu, patrnou i z fotografií, od jeho komunistické příslušnosti a komunistického přesvědčení. Že pro mě není pozitivní a inspirativní postavou navzdory tomu, ale spíše také proto.

Každý z nás žijeme v určité dějinné nice, výklenku určeném zvlášť pro nás a v porovnání s ostatními jedinečném. Důležité je, abychom aspoň někdy dokázali z těchto svých nik vystoupit a přiblížit se k druhým, jejichž perspektiva a zkušenosti jsou jiné. Zkušenost jednoho člověka, pokud je autenticky prožívaná a hledaná, totiž nikdy nemůže znamenat popření zkušenosti jiných, i kdyby ty byly zcela protikladné.

Vyrovnat se s minulostí může mít různé podoby. Jednou z nich, a tou mně nejbližší, je spřátelit se s minulostí. Umět na ní nacházet to pozitivní a přitom neobcházet a nevytěsňovat to negativní. Tak jako u skutečných přátel, kteří nás, tak jako minulost sama, provázejí životem.