Zleva i zprava přicházejí před těmito volbami výzvy k tomu nevolit malé strany a neoslabovat tak kýžený zisk levice (potažmo pravice). Pravděpodobně budou mít tyto často emotivní apely jen malý účinek, možná opačný než zamýšleno.

Zdá se, že se rodí nový postoj části občanské a voličské veřejnosti: hrdě volím stranu, která se mi zdá programově nejbližší a lidsky nejsympatičtější, a je mi jedno, jestli můj hlas „propadne“, jak mě straší zleva zprava.

Je to postoj sympatický. Je pozitivní již proto, že vtahuje do politické angažovanosti i ty, které by velké strany nedokázaly přitáhnout. Ty, kteří se nechtějí spokojit s volbou menšího zla. Kdyby se aspoň u části z nich angažovanost přetavila v dlouhodobý zájem, mohlo by to změnit k lepšímu celou naši politickou scénu, a nejen ji.

Při sledování výsledků posledních amerických voleb mě zaujal jeden z úspěšných kandidátů. Vermontský senátor Bernie Sanders, první socialista zvolený do Kongresu po dlouhých šedesáti letech. Tento stoupenec sociálního státu skandinávského střihu loni zdrtil svého republikánského soupeře ziskem 71 %.

Než se stal jedním z nejpopulárnějších kongresmanů, s jehož vítězstvím se počítalo dopředu, prošel sérií volebních porážek. Jako aktivista a zakladatel marginální straničky stál mimo zavedený systém velkých stran a zdálo se, že nemá šanci prorazit. Jiné by série proher zřejmě zdeptala a odradila, on to nevzdal. A pak přišla vítězství, jedno za druhým.

Americký volební systém je zcela jiný než ten náš, ale podstata zůstává. Nevzdat se, bojovat, umět se poučit z porážek, ale hlavně si zachovat čest a jít za svou vizí.

Hlasy pro Změnu, Piráty, pravděpodobně i pro Zelené v těchto volbách zřejmě propadnou; zkušenosti zůstanou a mohou se proměnit v příští vítězství. Může se stát, že v následujících sněmovních volbách utvoří malé levicové strany úderný blok a stanou se relevantní politickou silou.

Jen na volbě menšího zla se demokracie nedá založit. Takové základy by se snadno ponořily do tekutých písků egoismu, prospěchářství a technokratismu. Bez idealismu se ke zdravé, svobodné společnosti nelze dobrat.

Tento idealismus potřebují i zavedené strany. I v nich musí být určité procento aktivistů, kteří budou působit vedle technologů moci. Bez nich se velikost „velké“ strany může rychle ukázat jako velmi relativní. Zdá se, že právě to nyní potká ODS; ČSSD může následovat brzy po ní.

Pokud se velké, zavedené strany ukážou jako nenapravitelně, strukturálně zkažené, může se postupná, trpělivá revolta malých stran ukázat jako jediná cesta k lepší budoucnosti. Ti, kdo se nyní v očích některých jeví jako naivní a nezodpovědní jedinci, pak jednou budou zpětně hodnoceni jako průkopníci a proroci.