Říká se tomu solidarita

Své úvodní vystoupení na 3. Brněnském fóru věnovaném 45. výročí Pražského jara, Alexandr Kliment pojal jako úvahu nad zkušeností porážky a co si z ní je možné odnést pro dnešek.

Každé jaro podle zvěrokruhu na nebi a podle kalendáře na zemi má 92 dnů a několik hodin. Pražské jaro je metafora. Tato metafora trvá jeden rok a jedny vánoce navíc. 1967 se v kolébce ÚV KSČ narodilo neviňátko. Na Pražském hradě se mu klanějí Svatí tři králové a odevzdávají mu dárky: Roušku Veroničinu s lidskou tváří, vonné kadidlo z pravoslavné byzance a ten černý vzadu bianko poukázku na bratrskou pomoc, kdyby se snad chlapeček v pubertě dostal do nesnází.

Na všechno kromě hladu můžou být dva názory. Když jsem v roce 1968 poprvé slyšel pojem socialismus s lidskou tváří, měl jsem nejednu otázku. Jaký socialismus? Jaká tvář? Ani jedna tvář se nepodobá druhé, to ví i maminky dvojčátek. A co je lidské? A v jaké historické a osobní situaci? Obrodný proces – koho, čeho a čí? A sám proces, to je přece pohyb se vší relativitou doby a času. Narození je vždycky jen jedno a má budoucnost, obrození znamená především návrat do minulosti, tedy k jakým zdrojům?

Jednoduše řečeno, marxisté se vraceli k mladému Marxovi, demokraté k sociální demokracii a humanisté k ideálům humanitním, jak je formuloval Masaryk. Otevřel se tu také znovu problém malého národa, internacionalisté i vlastenci se vraceli k vlastní kultuře, a – jak se osvědčilo v obrození – především k jazyku, a tedy k literatuře. Spisovatelé se stali – na přechodnou, kritickou dobu, svědomím národa. Nezávislí polo-občané prolukou v totalitním systému vyhlíželi návrat k pluralitní společnosti, konjunkturalisté začínali doufat v návrat majetku.

Také inspirace je pojem velmi problematický, zatížen historickou romantikou nebo romantismem historicismu, to vědí dějepisci umění teoreticky a prakticky umělci, zvláště malíři a muzikanti. Pražské jaro je pro mě méně inspirací, zato více zkušeností. K této zkušenosti se vracím, ale ne, abych na ni navazoval, nýbrž abych jí porozuměl. Je to zkušenost porážky.

Myšlenka třetí cesty byla nereálná a vycházela z kulis dvojího světa, protože už tenkrát byl svět jeden, globální, tak jako Berlín, i když dočasně rozdělený městskou zdí. Rusové studenou válku v soutěži s Amerikou prohráli. Čtyři tisíce tanků v Československu proti umělé inteligenci Pentagonu neznamenaly žádnou rovnováhu.
Ale politicky platily ještě sféry vlivu. To jsou ty subjektivní prvky v obecné situaci, kterou definoval Karel Havlíček Borovský: „Neb na rebélii jest nás málo.“

Je také otázka, jestli dějiny obecné i dějiny osobní, tedy, jak by řekl Hašek, život lidskej i život člověka přináší více vítězství než porážek. Vzpomeňme si na desetileté obléhání Tróje. Hrdinové bourají vlastní hradby, aby se stali obětí zrady. V době bojů platilo: sláva vítězům, čest poraženým; v době podvodů platí: poraženého zničit, a co si počne vítěz s Hirošimou?

O čem svědčí iluze Pražského jara ve vrcholném létě východního cynismu a západní lhostejnosti? O víře, že politika je uměním možného, že konflikt lidský i společenský má ještě třetí rozměr.
Ale mezi iluzí a deziluzí není žádný prostor.

Zkušenost Pražského jara je zkušeností porážky. Kde jsou dnes tehdejší vítězové? Myslím, že důležitější než zkušenost vítězství nebo zisku je zkušenost ztráty a porážky, ta totiž vedle významu společenského má především význam individuální a osobní. Je to lidská zkušenost bolesti. Vzpomeňme si na ten apolitický povzdech Dubčekův, když ho Kreml vrátil z Moskvy. To byla metafora iluze beze slov.

Metafora a iluze Pražského jara 1968 končí v lednu 1969 obětí u pomníku svatého Václava, který si zasloužil svatost rukou bratrovraha. Jan Palach se upaluje rukou vlastní.

Promiňte, mě nezajímá ten historický a symbolický oheň na Rýnu a na Václaváku. Mě by zajímalo, co si myslel Mistr Jan Hus o Pánu Bohu, když se dusil v kouři kostnické hranice, a co si myslel ten zaměstnanec pražské hromadné dopravy, když na hořícího studenta házel svůj kabát. Mohl to být, a metaforicky to byl, jeho syn. Na jeden lidský kříž zůstává výroční vzpomínka.

Vedle zkušenosti lidské, přirozeně účinkuje zkušenost přírodní, kde neplatí dialektika vítězství a porážky, ale vývojové epochy končící zánikem, zhroucením a zkázou. Morálně se tomu říká kapitulace. To je také příběh Pražského jara, komunismu a socialismu – a chcete-li – i s lidskou tváří. Komunismus se zhroutil a zanikl a je inspirací pro archeology. Socialismus byl poražen ve světovém měřítku 21. srpna 1968 ve tři hodiny ráno.

Na troskách staré politiky a vyčerpané kultury je tady – co? Nevím, jak to nazvat, jak to pojmout, jak to vidět. Věděl by někdo o nějakém novém projektu, jehož architekt by nebyl zajatcem a nositelem despotické informace? Masaryk řekl, že myslet bolí. Informace necítí nic. Jestliže nositel informace, a tedy života, ztratí zkušenost bolesti, ztratí i lidskou tvář. Ze všeho socialismu, a ze všech jeho -ismů zůstává torzo, a to by mohlo být inspirací: říká se tomu solidarita.

Poznámka pod čarou: všimli jste si tří pojmů v souvislosti s inspirací? Metafora, iluze a oběť do politiky nepatří. Metafora je doma v poesii, iluze je dcerkou pravdy a lásky a oběť patří Pánu Bohu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.