Bývalý předseda vlády Jan Stráský v nedávném rozhovoru s odzbrojující bezelstností přiznal, že politika zhasnutých světel a nesplácených úvěrů byla vedena záměrem umožnit úzké skupině budoucích kapitalistů co nejrychlejší nakradení majetku. Pantheon inspirací kuponové privatizace tedy tvoří: teorie prvotní akumulace kapitálu Karla Marxe, metoda určování cen aktiv v socialistickém vlastnictví Oskara Langeho, a scéna s tombolou z filmu Hoří, má panenko Miloše Formana.

Architekt kuponové privatizace Dušan Tříska si k tomu ještě přisadil, že tunelování představovalo nezbytnou restrukturalizaci podniků s cílem oddělit zrno od plev. Zrno bylo privatizováno kamarádům a na ostatní zbyly plevy zespolečenštěné v Konsolidační agentuře. Škoda, že nám páni liberálové své záměry takto otevřeně nesdělili předem, nebo alespoň před uplynutím promlčecí doby spáchaných trestných činů. I když každý kromě novinářů musel mít o povaze společenských změn jasno nejpozději od poloviny 90. let, přeci jen — přiznání ztěžuje zapírání.

Zastánci zhasnutých světel argumentují, že pokud bylo cílem zabránit skoupení českých firem zahraničními vlastníky, nebylo jiné cesty než „umožnit šikovnějším, aby si to rozebrali“. Tento argument je ale v rozporu s druhým argumentem obhájců kradení: Počáteční rozdělení vlastnických práv je lhostejné, neboť následné dobrovolné tržní transakce povedou k převedení majetku do rukou těch, kdo jej dovedou nejefektivněji využít. A o tom se vskutku můžeme přesvědčit pohledem na seznam největších českých firem.

S výjimkou několika společností nadále vlastněných státem a většího počtu podniků, které restrukturalizace tunelováním dovedla do konkurzu s minimální výtěžností pro věřitele, došlo již prakticky u všech velkých podniků k převodu od českých korupčníků, kteří sice nedovedli podnikat, ale zato měli dobré kontakty a nulové skrupule, do rukou nadnárodních společností. Pokud by byly české podniky prodány zahraničním zájemcům rovnou, tak jak to připravovala předklausovská vláda, rozdíl by byl jenom v tom, že občané by za svůj majetek dostali zaplaceno a doprovodné škody v podobě podniků zkrachovalých kvůli špatnému řízení by byly daleko nižší. Zároveň by ale bylo méně korupčních zdrojů k dispozici pro smáčení zobáčků strůjců transformace.

Na to ve svém příspěvku upozorňuje Petr Pithart, zároveň však fatalisticky přitakává stoupencům zlodějské cesty transformace: veřejné mínění prý bylo na Klausově straně, za žalostný výsledek si tedy můžou lidi sami svou hloupostí, se kterou podporovali nacionalismem opentlené zločiny. Tak jednoduché to ale není. Výsledek voleb se dá do značné míry koupit a byly to právě strany ODA a ODS, zastávající zlodějský model transformace, které od samého počátku těžily z finanční podpory korupčníků a mohly si tak na rozdíl od ostatních politických subjektů dovolit profesionální aparát a volební kampaň. Jak ostatně sdělil bývalý místopředseda ODS Petr Čermák faráři Bártovi z Občanského hnutí, které prosazovalo přímý prodej zahraničním zájemcům: „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let. Vás utlučem‘ prachama.“

Navíc prodej klíčových podniků vybraným zahraničním společnostem nebyl jedinou alternativou tunelářské privatizace. Ve hře byl též převod podniků do rukou zaměstnaneckých kolektivů, jak to navrhoval mj. světově významný ekonom a Klausův hostitel na Cornellu Jaroslav Vaněk. I tyto návrhy však byly „utlučeny prachama“.

Korupčnické zdroje nebyly trumfem jen v rámci celostátního politického střetu, ale i v rámci boje o pozice ve vnitrostranické hierarchii. ODA a ODS se tak velmi záhy staly kmotrovskými projekty — pokud jimi nebyly od samého počátku jako Věci veřejné — fungujícími s cílem umožnit rozkrádání nejprve výrobních prostředků, formálně vlastněných všemi občany, a posléze prostředků vybraných od daňových poplatníků.

K vítězství Klause nad jeho oponenty pak nedošlo přes nesmyslnost a zjevnou zlodějskost jeho plánu „české cesty transformace“ ke kapitalismu bez kapitálu, ale právě díky této zlodějskosti, která Klausovi zaručila podporu Lájose Bácze a Pepy z Hongkongu. Doplnit detaily na plátně společenského, politického a ekonomického vývoje posledního čtvrtstoletí by měla budoucí Komise pro vyšetřování zločinů polistopadového režimu, která by se též měla pokusit spočítat, o jakou částku byl každý občan v průměru okraden, jako vodítko pro budoucí restituce (odhady se pohybují v řádu statisíců). Je ovšem otázkou, jestli bude z čeho restituovat, neboť zlodějská cesta transformace srazila ČR na úroveň banánových republik a na dlouho znemožnila efektivní řízení ekonomiky.

Někteří Klausovi spolupracovníci se v posledních letech vyznačují zálibou v biblických příměrech. Takový postup je vhodný i pro nás: skutečně jen nezbadatelné hloubky pekelného zatracení skýtají dostatečný emoční náboj pro zhodnocení přínosu Klausovy partičky českým dějinám. Klaus a jeho kumpáni prodali budoucnost země za peníze do stranické pokladny a za trafiky pro sebe a své rodinné příslušníky. Tím však biblické souvislosti bohužel končí. Zatímco Jidášovy skutky lze po vzoru příslušníků sekty kainitů či mnoha soudobých spisovatelů interpretovat v příznivém světle, Klaus se do lokálních dějin zapíše jen jako bezskrupulózní ješita, který namísto toho, aby se šel oběsit, aspiruje na další škození, dle vlastních slov nejlépe ve funkci prezidenta zeměkoule.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.