Prezidentský portrét

Autor se pokouší bilancovat politickou kariéru Václava Klause, asi nejvýraznějšího a nejrozporuplnějšího aktéra polistopadového společenského vývoje.

Nesluší se nejspíš začínat novinový článek historkou, kterou člověk slyšel z druhé ruky a pro niž by se hodilo označení „jedna paní povídala“. Budiž mi tedy snad omluvou má profese etnologa, při níž je mi ústně šířená slovesnost takřka denním chlebem.

Chci se zmínit o historce, kterou jsem slyšel vyprávět o současném prezidentu Václavu Klausovi od svého známého. Jeho kamarád chodil s Václavem Klausem do školy, a proto se ho známí na pana prezidenta vyptávali: „Ty ho znáš. Jakej byl?“ Dotyčný na otázku odpověděl: „Viděli jste film Škola základ života? Tak Krhounek, to byl přesně on.“

Myslím, že tato historka – bez ohledu na její původ – dobře ilustruje jeden z rysů povahy Václava Klause. Tento typ charakteru bývá obvykle označován jako autoritářská osobnost. Rozumí se tím sklon podřizovat se autoritám a zároveň podřízenost vyžadovat po ostatních. Václav Klaus je člověk, který se rád obklopuje lidmi, kteří ho bezmezně obdivují, což se projevovalo jak během jeho činnosti ve funkci předsedy ODS, tak při výběru spolupracovníků v období jeho prezidentské funkce. Nevadí mu při tom vůbec ta skutečnost, že většina jeho spolupracovníků zdaleka nedosahuje jeho intelektuální úrovně, a ani to, že mnozí z nich zastávají velmi obskurní a bizarní názory, pro něž stávají i terčem posměchu u české veřejnosti.

Sólista a polemik
Ostatně Václav Klaus sám rád zastává poněkud kontroverzní postoje, přičemž samotný fakt, že se nebojí vystupovat polemicky, mu jistě lze přičíst k dobru. Jde ovšem často o názory, které vyvolávají prudký odpor v nemalé části společnosti, ať už jde o otázku globálního oteplování či skeptický postoj k Evropské unii. Klausovi nelze v tomto případě upřít ani podstatný myšlenkový vliv, který má na českou společnost. Lze si oprávněně klást otázku, zda by u nás bylo tolik euroskeptiků a pochybovačů o oteplování nebýt Václava Klause.
Někdejší Klausův spolupracovník a bývalý slovenský politik Fedor Gál charakterizuje Václava Klause jako člověka, který rád vystupuje v roli ďáblova advokáta. V souvislosti s jejich společným působením v prognostickém ústavu říká: „...jeho texty byly vždycky brilantní, čtivé, náročné. Ale už tehdy jsem pozoroval, že Klaus je solitér, osamělý hráč. Už tehdy mu patřilo označení advocatus diaboli. Týmových projektů se nezúčastnil, ale byl jejich výsostným kritikem.“

Fedor Gál má pravdu, že Klaus není týmovým hráčem. Nevyhledával ani později rovnocenná politická spojenectví, spíše upřednostňoval možnost být neomezeným pánem na vlastním malém písečku, než se s někým dělit o správu většího hřiště. Rozdělení Československa a uzavření opoziční smlouvy jsou rozhodnutí shodné povahy. Jejich strůjce si jimi vymezoval prostor, ve kterém si nepřeje být omezován ve své vládě.

Liberální ekonom
Politicky se Klaus profiloval jako stoupenec ekonomického liberalismu, ctitel britské konzervativní političky Margaret Thatcherové a rakouského ekonoma Friedricha Hayeka. Friedrich Hayek je pro Václava Klause obrovskou autoritou a zároveň člověkem, s nímž sdílí i podobný styl myšlení. Nejde zdaleka jen o to, že by Klaus zastával stejné názory jako Hayek, oba jsou si podobní v mnohem obecnější rovině.

Dovolím si na toto téma krátkou odbočku. Hayekovo myšlení je úzce bipolární. Nezachází sice tak daleko jako Klaus, aby označoval kuřecí řízek za levičáckou úchylku, projevuje však podobné sklony k nesmyslnému škatulkování, např. v jistém odborném textu rozděluje filosofy na ty, jejichž učení vedlo k liberalismu (Hume, Smith, Voltaire, Kant), a na ty, jejichž dílo vedlo k totalitarismu (Hegel, Comte, Feuerbach, Marx). Příznačné je, že obě skupiny jsou značně heterogenní, přičemž Hayek nám zde i jinými způsoby dává najevo, že existují jen dvě možnosti: je možné stát buď na straně liberalismu, nebo na straně totalitarismu. Na straně totalitarismu je podle něj i celá sociologie, neboť ji v jiném svém díle označuje za socialistickou vědu, jejímž cílem je donutit nás, abychom nemohli myslet jinak než socialisticky. (Historickým paradoxem je, že tatáž sociologie byla v komunistických režimech sociologie potírána jako buržoazní pavěda.) Na Hayekovi lze zajímavým způsobem pozorovat, jak dogmatické a strnulé může být myšlení odvolávající se na svobodu jako hlavní civilizační hodnotu.

Bipolární uvažování jistě není nezbytnou podmínkou filosofického sebevyjádření, je možné vidět svět i jinak než černobíle a rozpoznávat rozporuplný charakter různých společenských jevů, jejich pestrost a rozmanitost. Právě potřeba hodnotit, škatulkovat, vymezovat se vůči nějakému nepříteli či nebezpečí, je pro Klause příznačná stejně jako pro Hayeka. Jejich myšlení je jen málo originální, neboť má povahu obrany již přijatého dogmatu.

Teoretik či pragmatik?
S tím souvisí i jedna velmi podstatná ambivalence Klausovy politické osobnosti. Jeví se na jednu stranu jako člověk silně teoreticky založený: český makroekonom Miloš Pick vytýká Klausovi jeho malou obeznámenost s praktickým chodem ekonomiky, když naznačuje, že se Václav Klaus počátkem devadesátých let držel jen pouček vyčtených ze západní literatury. Na druhou stranu Klaus sám sebe velmi úspěšně prezentoval jako pragmatika a byl tak přijímán českou veřejností.

A je třeba říci, že do jisté míry i právem. Přes silně pravicovou rétoriku začal u nás vyrůstat v devadesátých letech i relativně standardní sociální stát. V praktické politice pro něj byla politická moc často důležitější než ideologie. Teprve jeho žáci v ODS začali brát jeho poučky mnohem více doslovně a vehnali tak zemi na cestu důslednějšího neoliberálního experimentu. Václav Klaus tuto cestu samozřejmě svými „strýčkovskými“ výroky z Hradu podpořil, nicméně sám pro sebe si ve funkci premiéra dovolil zachovávat určitý mírný odstup mezi rétorikou a praxí.

Označení za pragmatika má však ještě jiný odstín. Václav Klaus se tak vymezoval především vůči Václavu Havlovi a vůči těm, kterým šlo v politice o ideály a o morálku. Klaus dobře chápal, že v politice nejde primárně o morálku a dokázal tuto skutečnost po svém pojmenovat. Lidem nabídl ideál v podstatě spotřební, na nějž byli zvyklí z dob komunismu. Přidal k tomu pouze novou ideologií a s ní i recept, jak tento ideál dosáhnout. Svými antimoralistními postoji je však spoluzodpovědný za to, že se v devadesátých letech opožďovalo v České republice budování funkčního právního prostředí, což pociťujeme dodnes.

Nelze tedy jednoznačně Klause zařadit ani jako teoretika, ani jako pragmatika. Václav Klaus je člověkem, který dokázal v praxi výborně využít toho, že měl přesvědčivou a jednoduchou teorii.

Autority ano, morálka ne
Klausovy antimoralistní postoje jsou dobře známy. Proslavil se mj. provokativním výrokem o tom, že Maradonův gól vstřelený na světovém šampionátu rukou byl v pořádku, protože ho rozhodčí neviděl. Zdálo by se, že toto příliš neladí s tím, že jsem Klause na jiném místě označil za autoritářskou osobnost. Jde však o rozpor pouze zdánlivý. Člověk podřizující se autoritám vůbec nemusí být morálně pevného charakteru. Morálka a charakter se vytváří teprve tehdy, když je člověk ochoten dodržovat nadosobní mravní řád i proti autoritám – v okamžiku, kdy je důležitější princip než poslušnost vůči mocným.

Výrokem o Maradonovi a dalšími podobnými tvrzením poskytl Václav Klaus lacinou munici svým odpůrcům. Vzhledem ke zmíněné tendenci účastnit se polemiky v kontroverzních otázkách, stával se často terčem silného až hysterického odporu. Jeho odpůrci měli často sklon k psychologizování a vymýšlení lékařských diagnóz jeho osobnosti. Mnozí novináři se tak dopouštěli v polemikách s Václavem Klausem nečestného způsobu kvaziargumentace, neboť naznačovali, že jeho pomýlené názory jsou důsledkem jakéhosi psychického defektu. To je samozřejmě špatně, neboť tvrzení je třeba vyvracet patřičnými protiargumenty a nikoliv poukazem na osobu, která je vyřkla. (Byť bychom měli před sebou výrok člověka dejme tomu mentálně retardovaného, pak z jeho postižení nikterak nevyplývá, že každý jím pronesený výrok je nepravdivý.)

Zmíněné postoje Klaus symbolicky zpečetil při incidentu, kdy si v Chile vložil před zraky kamer do kapsy podpisové protokolární pero. Bohužel při tom viděn byl. Do učebnic dějepisu se tato záležitost nejspíš nedostane, ale myslím, že jako na kuriozitu se na ni bude vzpomínat i po sto letech, podobně jako si dnes připomínáme příslovečnou procházku Františka Josefa I. na mostě. Klaus tu nechtěně poskytl svým odpůrcům příležitost, aby ho mohli označovat za „krále tunelářů“ apod.

Rozhodně nelze říci, že by posměch, který Václav Klaus v této věci sklidil, byl zcela nezasloužený. V mnoha jiných a mnohem závažnějších případech neváhal porušovat pravidla a vyhýbat se morální a politické zodpovědnosti. Projevilo se to v otázce pochybného financování jeho strany či tehdy, když nechal vládnout několik měsíců Miroslava Topolánka, aniž by jeho vláda měla důvěru sněmovny.

Ambivalentní působení na cestě k českému kapitalismu
Úloha Václava Klause v české politice nikdy nebude hodnocena jednoznačně. Jeho působení bylo ambivalentní. Ani jeho největší politický počin, kterým je bezesporu ekonomická transformace a privatizace devadesátých let, nelze označit jednoznačně pozitivním či jednoznačně negativním znaménkem. Hodnotí se např. negativně tehdejší snadný přístup k bankovním úvěrům, za které se muselo později platit sanací bank, ale na druhé misce vah stojí velmi nízká míra nezaměstnanosti, kterou tehdy Česká republika vykazovala na rozdíl od jiných transformujících se ekonomik.

Jedno však nelze Václavu Klausovi upřít: měl vůli k moci a dokázal ji dosáhnout. Z hlediska politické kariéry si vedl bezpochyby úspěšně. V důležitých chvílích uměl učinit správná či účelná politická rozhodnutí, která mu umožnila dále mocensky stoupat. Byl to on, kdo v pravý okamžik rozbil Občanské fórum a rozhodl se vytvořit standardní stranu západního typu, čímž získal předstih před ostatními vůdci, kteří učinili totéž až později, nebo před těmi, kteří navazovali na menší politické projekty a nemohli těžit z renomé Občanského fóra.

On to byl, kdo odmítl iluze o třetí cestě a přihlásil se k budování západního kapitalismu, což posléze hodnotil pozitivně i Václav Havel. Upevnil své postavení pro řadu lidí nečekaným rozhodnutím o rozdělení Československa a dokázal včas odejít ze stranické funkce, aby si zajistil dobrou startovní pozici pro prezidentskou kandidaturu.

Nebyl originálním myslitelem, ale dokázal být ideovým vůdcem, neboť nabídl české společnosti ideje, o něž se mohla opřít a které velmi dobře odpovídaly její mentalitě i jejím předsudkům či slabostem. Byl však také člověkem, který dokázal společnost rozdělovat, což mu sice nevadilo v udržení moci, ale zanechalo to nepříznivé stopy v celkovém politickém ovzduší země.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

špinavé peníze a standardní západní demokracie Čtvrtek, 13.Září 2012, 12:07:12

Text představuje pěkný a vyvážený portrét Václava Klause. Jen bych ještě řekl, že za zmínku by stála Klausova neochota uznat, že mohou být nějaké špinavé peníze, že by se sem mohly dostat a že bychom se je měli snažit nějak kontrolovat. Vyhlásil, že neexistuje žádná metoda, jak zjistit špinavé peníze, což byl významný signál pro domácí i zahraniční podvodníky, mafiány a tuneláře. Milióny v igelitkách, kterými se platilo v devadesátých letech se staly koloritem tehdejší ekonomické transformace. Také ovšem to, že dával rychlosti (šoková terapie) ekonomické transformace přednost před právem, morálkou, ekologií, atd.

Jeho odmítnutí třetí cesty a deklarace rychlého přijetí západní demokracie byl ovšem také dosti problematický krok. Jako by existovala jedna standardní západní demokracie, kterou stačí bez diskuse přijmout. Byla u nás přijata minimální podoba demokracie ve formě soutěže politických stran o moc a vše ostatní, tedy především občanská společnost bylo odmítáno buď jako luxus nebo jako něco, co je demokracii dokonce škodlivé. Intelektuálové = socialistická levice = škodná standardní západní demokracie, což je to co napsal Hayek a Schumpeter a zvěstoval Václav Klaus.

Demokracie je otevřený projekt po praktické i teoretické stránce, participace, kritika a diskuse občanů i kritických intelektuálů k ní nezbytně patří, to je však něco úplně jiného než nám zvěstoval i v maximální míře realizoval Václav Klaus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.