Nejsem masochista a nemám televizi, takže na televizní duely kandidátů se většinou nedívám. Viděl jsem jen větší kus toho slavného s náhrdelníkem a právem první noci minulý čtvrtek (bohužel zrovna bez těchto kulturně progresivních scén) a tento čtvrtek v DOXu jsme v rámci pravidelných diskusních večerů s novináři společně sledovali duel poslední. Minulý čtvrtek bylo, zdálo se mi, vše přibližně tak, jak v této drahé tragikomedii má být, tedy tak, jak je to připraveno, zaplaceno a pak vrženo na konzumenta. Zřetelná byla především pečlivě udržovaná distinkce vysoký-nízký: vysoký kníže opravdu měl jistou nenucenost a šarm, a nízký, až suterénní Zeman s gründerskou neurvalostí a očividným potěšením objevoval stále hlubší patra naší kolektivní psyché.

K věcnému obsahu se nevyjadřuji, o ten v této kampani nejde. Přinejmenším ta Schwarzenbergova je na úzkostlivě strážené absenci obsahu politiky založená. Zemanova sázka na temné jistoty uložené v kolektivním nevědomí je pak asi stylovým vytvářením protiváhy k jasnému, „slunečnímu“ archetypu moudrého vladaře ze starých dobrých časů, který pán z Orlíku ideálně ztělesňuje, pokud ho tedy vedle rozkošného brumlání nepřimějete říci také něco o konkrétní politice.

O to více mě překvapil poslední televizní duel — oni se tam opravdu bavili o politice, dokonce o konkrétních politikách! Schwarzenberg byl zničehonic zase členem Nečasovy vlády! A zjistilo se také, že prezident má jakési konkrétní pravomoce, nenechavý Moravec se dokonce ptal, jak by s nimi oba kandidáti v případě svého zvolení naložili.

Nechci nějak lacino propadnout nadšení a skočit jim na špek, oba jsou zkušení politici a zdatní lháři, ale přesto — něco se změnilo. Především Schwarzenberg se změnil: knížecí kouzlo vyprchalo. Rozkošný méďa s aristokratickým charismatem se nějak scvrknul a znejistěl v momentu, kdy byl jasně asociován s vládou, jejímž je prvním místopředsedou, a obecněji pak konfrontován s věcnými problémy vyžadujícími nějakou kompetenci.

Jiný Schwarzenberg

Tahle politická dekonstrukce nadpolitického knížecího ideálu ukázala, zdálo se mi, nějakého jiného Schwarzenberga, řekněme Schwarzenberga-žáka, jenž podvádí při písemce, a tváří se přitom jako premiant. Zarazila mě kluzkost jeho dopovědí na otázky týkající se vládního angažmá: z otázek soustavně unikal, dotázán na sKartu, mluvil o důchodové reformě, dotázán na ministry(ni) kultury, tvrdil, že s nimi TOP 09 nemá nic společného, dotázán na politický kompromis, kterého nejvíce lituje, poučil moderátora o tom, že kompromisy jsou podstatou politiky, takže není čeho litovat.

Do toho opakoval ústřední Kalouskovy lži: jen díky politice této vlády nejdeme řeckou cestou, a — lež fundamentální a posvátná: neoliberální reformy jsou „nutné“. Celá činnost vlády (včetně výslovně oněch sKaret, když se na ně Moravec přes Schwarzenbergovo uhýbání konečně doptal, včetně dalších asociálních norem, na něž se později ptal generál Vranský) byla tak zahalena oblakem posvátné nutnosti, který neumožňuje na její činnost uplatnit princip zvažování, přesvědčování, odpovědnosti, zkrátka politiky.

Schwarzenbergovo vystupování charakterizovalo napětí mezi identifikací s nadpolitickou nutností, která vyvazuje z politické zodpovědnosti, a na druhé straně potřebou uhýbat, kličkovat, hledat alibi. Jako ideální alibi se přitom předkládá právě ona nutnost, která se stává útočištěm před dotěrnými otázkami. Jenže stane-li se nutnost prostředkem úniku před nepohodou, přestává být skutečnou, přesvědčivou nutností, demaskuje se jako lidský, a v posledku účelový výtvor.

Proto působil Schwarzenberg tak nepřesvědčivě, obzvláště ve srovnání se suverénním rétorem Zemanem, nejvíce pak v ekonomických otázkách, v nichž je Zemanova rétorika výrazem nesporné kompetence. Zeman vystupoval jako politik, jako ten, kdo se snaží — často populisticky, postřednictvím líbivých a úderných argumentů, mobilizujících většinu — přesvědčit diváky o hodnotě či rozumnosti svého programu a svých činů.

Schwarzenberg vystupoval spíše jako alibista, jako člověk, který uniká z otevřeného prostoru politiky do říše nutnosti a obecných frází. Takový postup ostatně koreluje s pojetím Schwarzenbergovy kampaně postavené na lži o morální osobnosti vznášející se nad českou politikou.

Konkrétní podoba Schwarzenbergova alibi se může proměňovat; ve vztahu k vládě je jím nedotknutelnost neoliberální doktríny nebo kompromis chápaný znovu jako vyšší nutnost, a tím pádem bez vztahu ke konkrétním politickým aktérům a jejich odpovědnosti. Jindy zase nalézá Schwarzenberg úkryt v rozhodnutí vyšších orgánů: Na dotaz Kateřiny Zemanové ohledně návrhu podepsat dohodu ACTA odpověděl Schwarzenberg nejprve se zjevnou radostí, že EU dohodu zavrhla. Až teprve doplňující dotaz jej přinutil ukázat ledví a vysvětlit, že je opravdu pro tuto dohodu, proti níž u nás mladí lidé (nejpočetnější skupina Schwarzenbergových voličů) nedávno protestovali na náměstích.

Běda ovšem, když se alibi nepodaří najít: při dotazu na Čunkiádu, jedno ze svých nejslavnějších selhání, odkázal Schwarzenberg nejdříve na alibi, které si tehdy pokusil opatřit, na pekelně drahou detektivní agenturu, jež měla učinit ve věci jasno. Jenže jak víme, ani tolik investovaných peněz kýžené alibi nepřineslo; tazatel se proto logicky znovu ptá, zda Schwarzenberg prostě nepřilnul ke své funkci, a proto nedodržel dané slovo, že odstoupí — a se zlou se potázal. Není-li poblíž žádné alibi, nastupuje povýšená síla: „Místo abyste argumentoval, urážíte!“ Jenže opak je pravdou: Schwarzenberg urazil starého člověka, který se ptal logicky v momentu, kdy Schwarzenbergovi došly argumenty.

Podobně to vlastně bylo se Schwarzenbergovým slavným výrokem, že protivládní demonstranti mají „držet hubu“. Proti vyšší nutnosti reforem přece nelze demonstrovat — a pokud tak někdo opakovaně činí (pokud stále klade „doplňující otázky“), dupneme si na něj z pozice síly.

Mlha

Vedle alibismu je další formou Schwarzenbergova skrývání před politikou mlhavost postoje, povšechná, očekávatelná tvrzení, která ovšem neprozrazují žádnou politickou preferenci. Takto reagoval Schwarzenberg především na otázky týkající se prezidentských pravomocí: „Ústavní soud hlavně nemá nikdo znevažovat“ — koho, jaký typ lidí by do něj jmenoval, jsme se ovšem nedověděli. Zeman na tomto místě prozradil, že by přemlouval k pokračování Pavla Rychetského a radil by se s ním i o dalších jménech.

Stejně tak jsme se nedozvěděli, koho by Schwarzenberg jmenoval do bankovní rady České národní banky, což by vzhledem k tomu, že jeho nejbližším spojencem je Miroslav Kalousek, byla informace k nezaplacení. Zeman vyřknul aspoň jedno jméno — Jana Švejnara.

Mlha očekávatelných, leč ne příliš věrohodných výroků dominovala při líčení prvních prezidentských kroků či jakéhosi prezidentského kréda v závěru. Jako prezident by Schwarzenberg chtěl vést dialog s vládou i opozicí — ale vždyť je přece prvním místopředsedou vlády, která se s opozicí nebaví zásadně o ničem; chtěl by zastavit „rozdělení našeho národa“ - ale vždyť ho přece rozděluje on vládní politikou, k níž se hlásí a označuje ji za „nutnou“ (přestala by být „nutnou“, kdyby usedl na Pražském hradě?); ba co více, chce být prezidentem hlavně těch, „kterým se daří méně, než těm nahoře“ — ale to už není ani mlha, to je výsměch. Kdyby existovala nějaká cena, nějaký ropák pro politiky obecně, nejen pro ty antiekologické, nějaký klamák nebo bahňák, tak s tímhle nadšeným výrokem o sociálně slabých by předseda TOP 09 letos možná vyhrál.

V zahraničí

Do nepolitické mlhy se ovšem Schwarzenberg neschoval v diskusi o odsunu/vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretech — zde mluvil jasně, politicky, provokativně. Téma je to ovšem z hlediska volebního úspěchu dost sebevražedné.

Zato nejzáhadněji na mě zapůsobila pasáž, v níž se Schwarzenberg vyjadřoval k možnému vystoupení Velké Británie z EU. Vůči zemi, jejíchž vyděračských postupů (a někdy asi i jí samotné) začínají mít zástupci ostatních zemí v Bruselu už opravdu dost, projevil obrovskou vstřícnost. Britové jsou údajně „klíčový národ Evropy“, musíme udělat maximum pro to, aby Británie z EU neodešla. Je třeba „splnit všechny Cameronovy podmínky“, o nichž britský premiér před nedávnem mluvil. Životním zájmem Velké Británie je zejména „zachovat si samostatný finanční trh“ — tedy rozumím-li tomu dobře, nezávislost a nekontrolovatelnost londýnské City?

Odkdy jsou Britové klíčovým národem Evropy? Nejsou snad klíčovými zeměmi EU Francie a Německo? Velká Británie vstoupila do Evropského společenství až v roce 1973, a po celou dobu členství si udržuje jistý odstup od jádra Unie. Jaký český nebo evropský zájem nás nutí, aby byly splněny všechny Cameronovy podmínky? Nebyla euroskpetická Británie v evropských věcech hlavním spojencem především pro Nečasovu ODS? V této debatě zůstalo ve čtvrtek příliš nejasného.

Co s mocí?

Myslím, že poslední televizní duel měl dosti revelační účinek. Když knížecí kouzlo vyprchá, vyloupne se stárnoucí člověk, který svou nízkou kompetenci pro mnoho oblastí politiky strategicky skrývá v alibismu a mlžení. Zároveň si ale dovede pěkně dupnout v momentě, kdy se někdo pokusí zpochybnit jeho setrvání ve funkci nebo politiku celé vlády (demonstranti). Je tudíž komické, když Schwarzenberg vytýká Zemanovi, že mu v prezidentské kandidatuře jde jenom o moc. Co jiného je politická funkce, než agregát moci? Jde o to, jakým zájmům ona moc slouží a jaké ideje prosazuje.

O idejích a zájmech se toho od Schwarzenberga mnoho nedovíme. Faktická politika vlád, jejichž byl a je členem, ale nepochybně velmi dobře obhajuje zájmy vrstvy nejbohatších, jejímž příslušníkem Schwarzenberg je. Jak by Schwarzenberg chtěl hájit zájmy těch chudších, aby společnost „nebyla rozdělena“, to jsme se za mnoho let jeho působení v české politice nedozvěděli. Právě toto je místo, kde musí nastoupit knížecí mýtus: „Kníže má k lidu blíže.“