Nestoudnost jako konec demokracie

Ztráta respektu k jasné řeči argumentů, útěk k falešným obrazům a módám, prázdnost politických programů a hesel, to vše vytváří karikaturu politické scény naší dnešní republiky.

I
K přednostem demokracie patří možnost občana být aktivní součástí života společnosti; i když to zní jako fráze, úsilí, abychom se aktivně podíleli na tvorbě veřejného mínění, nám nikdo nemůže vzít. Samozřejmě je tu riziko, že veškerá aktivita vyjde naprázdno, náš názor se neprosadí, bude irelevantní… Ale BUDE! Přesně jako hlas Jaromíra Nohavici:

Když poprvé jsem spatřil pyramidy,
proklel jsem všechny Cheopse a Ramsese,
jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí,
který to za ně vždycky odnese,
oni si projektují pískovcové sfingy,
aby snad historie nezapomněla,
a já pak kroutím šroubky na peršingy,
a kdyby snad ne tak mi dají do těla.


Nohavicův text se mi líbí. Ale když říká: „Nevěřím v žádný kecy, věřím už jen v sebe!“ – neříká to jen kvůli sobě. Ale člověk, když už jednou žije, marná sláva, žije hlavně kvůli sobě. To cítí, myslím, každý z nás, vždyť

mám přeci také srdce, srdce, které bouchá
- a nemyslete, že furt myslím na žrádlo.


Ale i když věříme každý „už jen v sebe“ a srdce nám bouchá i pro vzletnější věci, než je knedlo-zelo-vepřo, neměli bychom ani nad jeho dobrou porcí zapomínat, že věříme také zahradníkovi, který vypěstoval poctivou hlávku zelí a zemědělci, že zachová chov prasat.

A pro úplnost bych dodal: Ano,

já nechci stavět vaše blbé pyramidy,
dejte mi pokoj a vlezte mi na záda.


A i když už nestavíme sfingy ani Stalinovy pomníky, musíme se podílet na ekonomickém provozu společnosti; nikdo z nás nesejme ani úlohu těch, kteří se podílejí na zachovávání kultivovanosti života, zachovávání kulturních tradic a mravnosti, tedy také slušnosti, ohleduplnosti, ano, také solidarity.

Můžeme trochu pateticky, ale po pravdě říci, že jen díky této „úloze těch, kteří se podílejí“, se utváří svoboda. „Svoboda není stav, ale historická aktivita vytvářející odpovídající formy lidského soužití, tj. sociálního prostoru,“ píše v Dialektice konkrétního Karel Kosík. Je jen třeba si to uvědomovat.

Svobodným může být nikoli ten, kdo se již cítí být svobodným, ale ten, kdo je si vědom toho, co ho tíží a svazuje, i toho, co je třeba překonat, aby to tížit přestalo. Svobodný je ten, kdo cítí, že něco může, ba že má něco udělat. Svoboda není neřízená střela, ale pochopení možnosti něco udělat, aby se překonalo omezení, překročila překážka, transcendovala daná hranice. Svoboda se zakládá v prožitku možnosti.

Možnost překračuje, co bylo, ba i to, co je dané: možnost je danost, kterou lze překročit, možnost je bytí, které nastává. A které dává smysl i nad hranicemi mé zranitelnosti, křehkosti, konečnosti. Reálná možnost se tak stává skutečností – a je reflektována jako nová možnost, nové vybídnutí: překroč, transcenduj, buď plně!

II
K praktickému životu patří, že si nějak uvědomujeme svou situaci a své možnosti, že své postavení ve světě „si nějak malujeme“. Člověk si rozumí z obrazu sebe a světa, a to od dob starozákonních: jako stvoření, jež má být svému stvořiteli obrazem. Jako reálná bytost, která nejenže má své zorné pole, ale také ví, že je v zorném poli druhých, také dokonalejších a rozumnějších, než je sám: že je vystaven i pohledu absolutně dokonalému. Ten předpokládá každý, kdo věří, že něco prostě je pravda, že něco „objektivně platí“, tj. v souřadnicích nadindividuálních, dějinných.

I ti, kteří takto nevěří, musí připustit „dvojí logiku“ pozemského života: falešnou, která „nezobrazuje naše zkušenosti, nahrazuje je, a nabízí nám tak možnost uniknout před vždy zraňujícími (někdy nesnesitelnými) rozpory reality přimknutím se k fetiši.“ (V. Bělohradský) Prostě: oddáme se životu ve falešných představách a falešné řeči, v níž se daří ideologiím stejně jako individuálnímu snění. J. Čulík nebo V. Bělohradský to nazývají simulakrem.

„Rozlišme mezi logikou zobrazení a logikou simulakra. Zobrazení odkazuje na něco za obrazem, za co musí být zobrazující odpovědný, obyčejně tomu říkáme realita. Jedná se ale pouze o naši zkušenost, k níž obraz nastoluje znepokojující vztah…“ (Bělohradský) Prostě: Z obrazu si rozumíme. Všimněme si, že realita zobrazujícího jako by zůstávala mimo pozornost. Pozorující oko není součástí zorného pole (Wittgenstein), reálný člověk, který „si to, jak to je, maluje“, tedy malující subjekt v obraze není, alespoň ne tak, „jak si to maluje“.

Člověk není subjektem přihlížejícím dějinám, společnosti, obrazu. Je součástí toho, co může jako obraz reflektovat. Taková je skutečnost.

III
Z dnešního obrazu světa se vytrácí autorita, povinnost a zodpovědnost. Také spravedlnost a také mravnost. Veřejné mínění se na to neodvolává – a také přestupky proti slušnosti a nemravnosti netrestá. Proto se živlem politiky stala nestoudnost.

„Výrazem studu je mlčení.“ To znám od Karla Kosíka. Bohužel, je-li narušen zdravý život obce, společenství, státu, a veřejný prostor dává šance nestoudnosti, ba se stal jejím živlem, pak se mění anebo může měnit i význam mlčení. Mlčení nebo od-mlčení se mocných už není výrazem studu, ale stává se gestem vyjadřujícím pohrdání a aroganci moci. Neopírá se o program, ani o argumenty, ale o bolševismus parlamentní většiny: „Nas bolše!“

Co znamená „zdravý život obce“? Především schopnost reflexe a sebekritiky; naše dnešní společnost, zvláště pak politické elity, nedají na to, co je vidět, co se dá kriticky říct; nedají ani na stávky, i kdyby byly generální. Dají jen na to, co představuje přímé ohrožení moci. Pár přeběhlíků převáží i sílu jednotných odborů, ba i zaměstnavatelů.

Nestoudnost se nemůže a nesmí stát živlem politiky, protože základem demokratické politiky je komunikace, jasná řeč argumentů a také, nahlédneme-li vlastní selhání či nedostatečnost vlastní argumentace, také síla či schopnost zmlknout, ba až pocítit stud: uznat pozici protivníka.
To je rozměr, o který nás obhroublost posledních desetiletí české politiky ochuzuje.

Ztráta respektu k jasné řeči argumentů, útěk k falešným obrazům a módám, prázdnost politických programů a hesel, to vše vytváří karikaturu politické scény naší dnešní republiky. Je to smutný obraz. Možná se to někomu zdá být až humorné. Ale není to k smíchu, není to černý humor, ale smutný, velmi smutný „humor“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.