Estetika politiky

Svým estetickým vkusem toho kandidáti na prezidenta říkají hodně o sobě i své politice. Stejně důležitý je jejich vztah ke kultuře v nejširším smyslu – jenomže podporovatelé kandidátů z řad umělců se na tento vztah zeptat neumějí.

Azemancikova1

Alena Zemančíková

21.01.2013 08:02

Související

Debata nad článkem Romana Sikory, který polemizuje s Martinem Putnou, vynesla na povrch otázku estetiky politiky. Nebo lépe politika. Můžeme ji shodit ze stolu jako něco nepodstatného, ale v případě prezidenta bychom udělali velkou chybu. Formálně reprezentativní politická figura esteticky působí. Jak, to je nikoli nepodstatnou součástí jeho politického vlivu.

Protože v době absolutního vlivu médií lid dělá to, co se mu říká (včetně toho, jakým tónem a jak se při tom vypadá) a stanovuje si preference podle mediálního vzoru (takže je důležité, jestli prezident podporuje divadlo nebo fotbal). Ale nejde jen o estetiku vlastní image, jde ( mi) zejména o to, jaký vztah má prezidetský kandidát ke kultuře. Protože jedině kultura tady po nás zbyde, kulturní odpovědnost vůči budoucím generacím je mnohem důležitější, než odpovědnost vyrovnaného rozpočtu.

Když se podíváme na prezidenta jako na kreativní dílo, vidíme zřetelný postoj a zadání. A mnohdy i to, že politik, vstupující v polemice s předchůdcem do boje o jeho pozici, se vědomě stylizuje do opaku.

Prezident Václav Havel byl člověk vybroušených vyjádření (esetetika mluvního projevu), výroků téměř prostých floskulí, jen jemně nekonvenčně ozvláštněných drobnou řečovou vadou. Jeho tón i způsob řeči byl neagresivní, uvážlivý, a k celkovému obrazu jeho zacházení se slovy a řečí patří i to, že s někým prostě nemluvil – třeba s komunisty. Jeho zdvořilá korektnost mohla lidem, kteří k němu nechovali sympatie, připadat afektovaná. Jeho vystupování (o zevnějšek se starají vizážisté a garderobiéři, ale svoji řeč si politik musí ohlídat sám) mělo vysokou estetickou úroveň, k níž patřila i schopnost přirozené komunikace s odlišnými kulturními i sociálními skupinami.K tomu je potřeba nadání a Václav Havel bezpochyby talentovaný byl.

Estetika vystupování Václava Klause byla s Václavem Havlem v kontrastu: intelektuálskou neohrabanost nahradil sportovním šviháctvím, tón hlasu i při nejpřívětivějších promluvách zněl o interval výš (a v rozčilení ještě vylétal vzhůru), v diskusi komentoval výroky svého protivníka nesouhasnou mimikou a gesty, ale hlavně – zamořil veřejný jazyk floskulemi. Václav Klaus měl i potřebu se vyjadřovat k oblékání a jeho sociální symbolice. Čas od času připomínal, že sám sebe považuje za intelektuála, estetikou svého vystupování však dával najevo, že je intelektuálem mnohem dokonalejším než Václav Havel a jemu podobní, protože do celku své osobnosti zahrnuje dle antického vzoru i trénovanost a sportovní figuru. Byl amúzický a podobnými lidmi se také obklopoval.

Miloš Zeman se v kontrastu s ním ve své estetice zcela distancoval od sportovních aktivit a postavil proti nim bačkorovou image domácího čtenáře knih. V počátcích svého veřejného vystupování (například v divadle Semafor) byl proslulý svými nemožnými saky a ponožkami, později rád vystupoval v neformálním pohodlném oblečení. Jeho mluvní projev je založen na hlase posazeném ještě o interval níž než u Václava Havla, reakce na výroky soupeře dokáže omezit na verbální projev, v jeho trpělivosti s protivníkem je ovšem patrná ironie.

Imponuje důsledností, s níž v odpovědi na každou banalitu vyklene gramaticky vysoustruhovanou větu. Ačkoliv kdekým slovně pohrdá, jeho řeč působí dojmem poctivé snahy o to, aby mu bylo rozuměno.Místo floskulí nadužívá bonmoty. Jeho postava je opticky zvětšena značnou nadváhou a zbytnělou tučnou bradou a poměrně vysokou postavou, vedle většiny svých partnerů zabírá výrazně víc místa i pozornosti. Jistá múzičnost se jeho osobnosti upřít nedá – jen nevíme, které kulturní projevy opravdu upřednostňuje, protože jako populista se takovému doznání vyhýbá.

Karel Schwarzenberg působí sebejistě v tom, že s nikým ze svých předchůdců v estetice svého vnějšího projevu nepolemizuje. Je antisportovní, co do postavy nemotorný a s nadváhou, s mnoha řečovými vadami, které by se bývaly daly možná odstranit v dětství a které jsou určitě psychického původu podobně jako koktání. Maskuje to zdůrazňováním ne toho, o čem mluví, ale toho, k čemu mlčí ( a spí). Elegantní je Karel Schwarzenberg pouze na bilboardech, kde je z něj vidět jen busta, jeho celá figura má do elegance ve skutečnosti mnohem dál než figura Miloše Zemana ( kdyby chtěl).

K veřejným vystoupením prezidenta ovšem vyjadřování estetických priorit patří. U Václava Havla to byly nejen atributy klasické konvenční kultury, například kukátkového divadla, do něhož umisťoval své nekonvenční hry ( vždy předepisoval sametové opony s třásněmi, nápovědní budky apod.), ale také – a domnívám se, že autenticky – měl rád antiestetické umění rockových skupin a undergroundu. Jeho vkus ve výtvarném umění byl poučený a eklektický, jak dosvědčuje výběr jeho hradních i osobních designérů.

Václav Klaus podle mého přesvědčení potřebu umění pouze předstírá, protože se to patří. Jeho záliba v některých výtvarných umělcích (sochař Kristián Kodet) nebo populárních hvězdách (Lucie Bílá) svědčí o jeho velice průměrném (ne) vkusu, opřeném o marketingově ověřený certifikát o kvalitě. V hudbě proti Václavu Havlovi dal svou hradní přízeň jazzu, ale oceňoval zejména lidi ze středního proudu oficiální kultury, film považoval za pouhý byznys a jeho estetické postřehy ze zahraničních cest byly legračně našinecké, kritériem byla většinou úhlednost, udržovanost, opečovanost.

Nejhlasitějším vyjádřením estetických názorů Václava Klause a Václava Havla byla reakce na Kaplického knihovnu.

Jedna z věcí, které Miloši Zemanovi věřím, jsou jeho kulturní zájmy v době, kdy vstupoval na politickou scénu. Ve své estetice vycházel evidentně z ducha 60. let, rád a dobře se uvedl v Semaforu v kabaretech po roce 1990, v době, kdy byl předsedou vlády, bylo možné ho potkat v divadle, a nikoli jen v povinném doprovodu státnických delegací. Ministr kultury Pavel Dostál, jistě v mnohém chybující (Knížák, ano), byl autentickým zástupcem kulturní politiky vlády a ve své vládě byl také vlivným a charismatickým ministrem: to už nebyl po něm žádný. Pavel Dostál také nebyl konzervativním památkářem, ale reprezentantem živého umění. I on byl nositelem bohémského ducha 60. let.

O estetických prioritách Karla Schwarzenberga nevíme nic. Je jistě přítelem ladnosti a pěkného uspořádání, nakonec kdo by nebyl, mezi umělci, kteří ho podporují různými vyjádřeními, jsou ovšem samí příslušníci středního proudu, ať už bývalí disidenti jako Ivan Klíma nebo současní dobře situovaní oficiální baviči, filmaři a výtvarníci. Jeho sympatie k Davidu Černému svědčí o jistém snobismu, který v jeho případě připisuji malé vzdělanosti v umění (a je mi jedno, kolik cenných artefaktů rod vlastnil nebo i nechal vzniknout, včetně samizdatové literatury). Na rozdíl od všech jeho podporovatelů, kteří zdůrazňují nezávislost a vlastní názor Karla Schwarzenberga, já se naopak domnívám, že dost dá na to, co se mu řekne.

Celé to píšu proto, že za prezidentství Václava Klause utrpěla česká kulturní politika tak moc, že už to začíná být vidět i na naší kultuře. Návštěvy národních kulturních institucí jsou předražené, jejich personál k publiku nevstřícný, ba protivný, sbírky zanedbané, inscenace nedotažené, provoz nemoderní, anachronický, plný malicherných překážek a nařízení. Mají-li národní kulturní instituce, které stát financuje z veřejného rozpočtu, reprezentovat kulturní úroveň země a její politiky, je to reprezentace velice chabá, vůči lidu lhostejná, své cti málo dbalá, v současné podobě už srovnatelná s časy normalizace.

Ano, některé budovy (zejména ty paláce, v nichž sídlí parlamentní a vládní úřady) jsou opravené, s podporou EU jsou nákladně opravené i významné památky a městská centra, ale uvnitř se obsah sesychá a tenčí. Umělci a kulturní činitelé houfně dávají najevo podporu Karlu Schwarzenbergovi – ale zeptali se ho na jeho představu o kulturní politice státu? Na jeho estetické priority? Na jeho názor na působení strany, jež ho vyslala do prezidentské volby, na ministerstvu kultury? Nevšimla jsem si.

Příznivci Miloše Zemana mezi kulturními osobnostmi se svého kandidáta ale také neptají, zda, když je takový čtenář a spisovatel, hodlá ve funkci zvedat prestiž české literatury a co si myslí třeba o podpoře českého filmu, tohoto nejmasovějšího ze všech umění.

Schwarzenbergova TOP 09 způsobila na ministerstvu kultury a ve státní kulturní politice takovou paseku, že by se tomu vyjádření její stále ještě předseda neměl vyhnout. Oba kandidáti jsou neustále konfrontováni s otázkou církevních restitucí, kde jejich názory předem známe a které ostatně už prošly zákonodárným procesem. Otázka vztahu k vědě a umění, oněm dalším dvěma součástem kultury v nejširším smyslu toho slova (náboženství – věda – umění), je momentálně důležitější a je třeba ji položit.

Tak nevím, jestli umělci, kteří tak vehementně podporují Karla Schwarzenberga, po jeho zvolení počítají s nějakou hradní protekcí nebo vlastní obor nepovažují za tak důležitý, že se ani nezeptají na jeho postoje v té věci. Jenže – jak by to měli udělat? No, mají k tomu přece své svazy a periodika.

Jenže výrazem devastace našich uměleckých obcí, svazů, asociací, besed, klubů a dalších oborových institucí je i fakt, že své kandidáty podporujeme jaksi nablind, jen podle véčka a kníru a preferované hospody.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.