Přímá volba prezidenta, ačkoliv motivována zcela jinými důvody, mohla jako vedlejší produkt podpořit růst občanské společnosti v České republice. Lze již teď pozorovat arciže mírné nadšení některých komentátorů. Uvedu několik argumentů, proč je to spíše „přání otcem myšlenky“, než-li realita. Proč je to zaměnění nápadného za podstatné, proč je to zatím spíše snění.

Zejména dva argumenty jsou časté: relativní úspěch občanských kandidátů a politizace společnosti. Souhlasím s tím, že občanští kandidáti, tj. bez finanční podpory politických stran či velkých (a často neprůhledných) dárců, tedy Fischerová a Franz nasbírali nemálo hlasů, a to zejména vztaženo k tomu, kolik za kampaň utratili. Nemalý počet lidí, kteří je volili se dá také vztáhnout ke klesajícímu počtu členů našich politických stran, najmě těch vládních. Přesto všechno se podstata neúspěchu občanské společnosti ukázala jinde: nepočítá se s ní. Učinil tak Jiří Dienstbier, který zpočátku nechal otevřenou cestu tomu, aby se stal občanským kandidátem. Nakonec si však ani nenechal spočítat hlasy a nákladnou kampaň se stovkami tisíc na PR mu pokryly zdroje z ČSSD. Prostě se na občanskou společnost nespolehl, nevěřil jí. Volby ovládly politické strany, poražena byla jen jedna, a to ODS, ovšem ta k tomu občanskou společnost nepotřebovala.

Druhým argumentem je politizace společnosti, která je dokladována faktem, že se lidé začali o politice více - používám záměrně toto slovo - bavit. S tím souhlasím, špatný je ale výklad. Není to tak, že by se politika a lidé více sblížili, to jen se prezidentská kampaň proměnila ve formát, který je mezi lidmi už dávno populární: reality show. Především úspěch kampaně Karla Schwarzenberga ukázal, jak zábavná cesta na Hrad může být, a od čeho všeho se dá eskamotérsky odvést pozornost. Když pročítám vyjádření zastánců, jak se říká, Šláfnberka či Aligátora, svědčí to spíše o infantilně hravé společnosti spektáklu než o společnosti občanské. Debatami o drncání Superbu tomu přispěl i Václav Moravec, o spektáklech na TV Prima raději pomlčet. Kdeže drobná občanská práce, převládá spíše karnevalové nadšení, se kterým nelze moc počítat. Jak se ptal kdysi Jean Baudrillard: Co ale dělat po orgiích?

Tolik k tomu, co je nápadné. Podstatné je to, že naše země má za sebou už dva roky rostoucího občanského protestu proti současné vládě. Bez ohledu na to, jak bychom její vládnutí porovnali s vládami předchozími, jedno je jasné již teď: nikdy tady nebyl takový odpor ulice. Za všechny jmenujme Děkujeme, odcházíme, protesty akademiků proti tzv. reformám terciárního vzdělávání, nejen odborové demonstrace Stop vládě, protiprávně potlačený odpor v NP Šumava a uliční tlak na odvolání Ladislava Bátory. To všechno a mnohem více ve dvou letech.

Jak ale toto všechno, tyto manifestace a demonstrace ze své podstaty spektakulární, na občany působí? Centrum pro výzkum veřejného mínění při Akademii věd ČR taková data má a veřejně publikuje (řada Naše společnost). Z nich vyplývá, že se poslední dva roky postoj občanů k politice radikálně nezměnil. Lid velmi mírně prohloubil už tak malou důveru v politické strany, pro jejich členy je „rozhodně důležité“ získat majetek a moc, jak odpovědělo 60 procent dotázaných. Podle 10 procent je rozhodně důležitý motiv „řešit problémy ve společnosti“. Za dostatečně způsobilé účastnit se veřejného dění se považovala v letech 2009 a 2012 třetina společnosti, že mají „lidé jako já“ možnost ovlivnit dění v zemi uvedlo ve stejných letech 10-15 procent.

O možnost dosáhnout politicky svých „oprávněných požadavků“ byla ve stejném období přesvědčena čtvrtina obyvatel. Zájem o politiku pak stabilně deklarovalo 60 procent obyvatel, jenomže stejný počet již deset let tvrdí, že o politice s přáteli diskutuje zřídka nebo nikdy. Celých deset let tři čtvrtiny dotázaných tvrdí, že by „nikdy nepřesvědčovali přátele, aby volili stejně.“ Vidíme tedy, že přes nápadné akce a nepopiratelný protest, jež někdy dosáhl i dílčího úspěchu, veřejné mínění zůstává naladěno stejně pasivně. A je také celkem pochopitelný klesající počet členů politických stran.

Jistě, ne vše je vidět v takovém typu výzkumu, ale střízlivému pohledu na věc mohou data jenom prospět. Ve stínu prezidentského karnevalu však poněkud zanikla dvě příslovečná semínka, ze kterých by mohla stabilnější občanská společnost vzejít. Jde o referenda v Plzni a Praze 7. Obě jsou totiž výsledkem dlouhodobé každodenní spolupráce občanů a politických stran, obě obstály v trní dost výrazné protiakce ze strany establišmentu. Nespadla mimo cestu, nejsou ani prosta kořenů - snad tedy dají užitek. Možná je to nenápadné, ale je to podstatné.

Miloš Zeman v jedné z debat přirovnal demokratickou instituci Senátu k bestii a rozhodoval se, zda je lépe ji vyhladovět či nakrmit. Nevím, jestli je česká občanská společnost hladová, ale víme už, že sem tam se jí politická reprezentace snaží nakrmit, jako třeba volbou prezidenta, kterému se změní legitimita, ale nikoliv pravomoci. Společnost je nyní tak rozdělena, že to připomíná rok 2007 ve Francii, volby mezi Royal a Sarkozym. Účast byla 85 procent, ministr vnitra (kvůli kampani se toho postu vzdal) zvítězil s výsledkem 53 procenta. Jeho legitimita byla nízká, ulice byla doslova proti němu a svůj prezidentský post neobhájil.

Příklad z Francie dávám proto, že do podoby občanské společnosti promluví spíše než karnevalové placky na klopě dvě rozhodnutí. První bude spjato právě s legitimitou příštího prezidenta, která bude také odvozena od účasti a případných neplatných hlasů. Těch byla v říjnu 2012 desetina, spor se vede o to, zda šlo o protest či omyl. Odtud se bude odvíjet tlak ulice (dobře, chcete-li kavárny) na prezidentský úřad. Příkladem může být i sundávání obrazů Václava Klause v odpovědi na jím vyhlášenou amnestii. Tak jako se učíme prezidenta volit, učíme se i proti němu protestovat. Bude muset příští prezident s občanskou společností počítat?

Zásadnější je ale druhé rozhodnutí - co budou dělat v následujícím roce občanští kandidáti, jak oni a jejich blízcí či vzdálenější podporovatelé zúročí práci na prezidentské kampani? Tak či tak, na podstatnější soudy o zjevování, buzení či tvoření občanské společnosti bych počkal po dalších sněmovních volbách a také sledoval spíše lokální politiku.

Za inspiraci k textu děkuji kolegovi Lukáši Zádrapovi, za své názory jej však nečiním odpovědným.