Dlouho jsem zvědavě vyhlížel, zda a kdy z pozic tradicionalistické levice zazní obhajoba církví a tzv. církevních restitucí. Dočkal jsem se v blogu Zdeňka Koudelky v on-line deníku Aktuálně.cz („Církve a společnost“, 10.9.)

Pan Koudelka, kdysi vlivný poslanec za ČSSD, poté náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a dnes náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži, mimo jiné napsal: „Křesťanské sociální učení je něco, co sbližuje církve a moderní sociální demokracii. Sociálně demokratické ideologii je bližší učení tradičních církví, stejně jako význam politických stran pro fungování demokracie, než úloha mediálně aktivních, ale člensky slabých nátlakových skupin.“

Dále - po svém - církve zasadil do občanské společnosti: „Co jsou jiného politické strany či tradiční církve, než sdružením občanů? Útoky na ně nejsou vedeny z pozic obecně občanských, ale z pozice, kdy některé občanské iniciativy se mají podporovat, protože se na nich někdo účastní, byť nemají větší dlouhodobou podporu občanů. Jiné, jako jsou politické strany či církve, se musí oslabit, protože na ně dotyční nemají vliv. Takové škatulkování sdružení občanů je mocenským bojem.“

A nemohu zamlčet, že pan Koudelka vede polemiku i se mnou osobně. Když jsem 5. 9. v deníku Právo označil církve za „neřízené střely“, získal dojem, že bych je chtěl sám řídit. Obava z neřízených střel je prý „obava z klasické demokracie“. Navíc mne vylíčil jako člověka, který se zcela zbytečně bojí ideologické masáže v církvemi zřizovaných školách. „Církevní školství je u nás menšinové a omezené především na velká města, kde sídlí biskupství,“ píše autor.

Další odklad projednávání církevních restitucí v Poslanecké sněmovně umožňuje vést debatu, na níž se bůhvíproč v minulých letech zapomnělo. Je ale nutné si v ní pozorně naslouchat. Zdeňku Koudelkovi náleží právo hájit církve coby instituce. A já mám právo hovořit odděleně o víře, o náboženství a o církvích.

Jednoznačně se hlásím ke křesťanským kořenům Evropy. Bible je mimořádný etický a literární útvar, který musí ocenit i bezvěrec. A církvím místo ve společnosti, v níž je klíčovou svobodou svoboda vyznání, po zásluze náleží. Diskutujme ale o tom, v čem má být výjimečné oproti ostatním subjektům občanské společnosti, včetně těch, které coby právnické osoby nemají možnost nárokovat si to, o co byly po roce 1948 komunistickým režimem oškubány.

Potíž je také v tom, že sdružení fungující v rámci občanské společnosti vznikají tak, že se lidé dají dohromady, určí si pravidla, ustaví demokratickou strukturu a ta dané sdružení reprezentuje navenek. Demokracie je klíčová nejen pro politické strany, ale i pro občanská sdružení. Jenže církve nejsou nástrojem vůle a zájmů svých členů. Mají hierarchickou strukturu, kde na nejnižším článku, členech, prakticky nezáleží. Nevolí si kněze, ani biskupy. Velmi zřetelná je taková struktura u římskokatolické církve.

Organizace bez demokratické struktury je v řadě ohledů deficitní. Není zvyklá vést diskusi, naopak se vyžívá v kázání. Snadno se rovněž sžívá s jinými demokracie prostými institucemi a dokonce i režimy. Nikdy bych nepodsouval individuálním věřícím, že snad nejsou demokraty. Ani bych nikdy neadresně neobvinil církevní hodnostáře z nadbíhání totalitním, autoritativním či korporativním režimům. Jenže, marná sláva, organizace si zpravidla žijí svým vlastním životem — a z tohoto hlediska důvěru v římskokatolickou církev jako celek nemám a utvrzuje mne v tom historická zkušenost řady zemí, řady národů.

Nepodsouvejme proto řadovým věřícím nešvary církví coby institucí; a netvařme se, že církev je jen běžným, na demokratických základech stojícím sdružením věřících.

Dokud jsou církve jen jednou z částí většího celku a zdařile hrají svoji minoritní roli v pestré škále vzdělávacích, zdravotnických a sociálních projektů, tleskejme a pomáhejme jim. Kdyby ale prorostly se státem či konkrétními stranami podle korporativních vzorců a získaly nadstandardní vliv na společnost, byly by na místě vážné obavy. Kromě toho nelze tolerovat, aby stát v klíčových oblastech, jako je zdravotnictví či školství, „házel nevšímáka“ a delegoval jejich spravování na soukromníky.

Unikátní hodnota církví je ve zprostředkování duchovních hodnot a ražení mravních zásad. Jakmile se k těmto veličinám přidají peníze a majetek, jakmile vidíme v církvích ekonomického aktéra, pozitivní aura se zvolna rozplývá.

Kdyby pan Koudelka opěvoval jen vztah sociální demokracie ke křesťansko-sociálním hodnotám, s radostí bych se přidal. V ČSSD ostatně funguje křesťansko-sociální platforma. Je ale příznačné, že právě z ní zaznívá nejdetailnější oponentura církevních restitucí připravených Nečasovou pravicovou vládou.

V ideálním světě, který Koudelka líčí, by sotva došlo k aféře, jako je ta Bezákova na Slovensku. Oblíbený arcibiskup tam byl odvolán na základě smyšlených a neseriózních obvinění. Jako pravý důvod se později vyjevily jím přerušené penězovody mezi Vatikánem a politickou sférou. Protesty věřících ale nic nezmohly, Bezák svůj post ztratil. Je snad toto příklad demokratické instituce, jež má blízko k sociální demokracii a jež je standardní součástí občanské společnosti?

Nebýt našich už beztak velkých starostí s uzdravováním státu a politických stran, stál by za pokus projekt na ozdravení církví, zejména těch, co se vzdalují svým členům i svému původnímu poslání. Takto nám nezbývá než obezřetnost. Přesto je evidentně stále dost těch, co zaměňují pozitivní hodnoty, ideje a nadšení běžných lidí s všemožnými parazity napadenou institucionální schránkou.

Co vlastně vede někdejšího předního tahouna levicového proudu v ČSSD k tak konzervativním úvahám? Jestli je Zdeněk Koudelka léta někomu intenzivně oddán, je to Miloš Zeman. Tenhle kandidát na prezidenta republiky nedokáže odmítnout církevní restituce a co chvíli se někde potkává s kardinálem Dominikem Dukou (ten se za ním dokonce před několika týdny podle vlastních slov osobně vypravil na Vysočinu). Druhým Dukovým přítelem je dosluhující prezident a možný budoucí architekt tuzemské pravice Václav Klaus, jenž Zemana v jeho zápase o hlasy občanů podporuje.

Je všechno jenom náhoda? Nejde tady naopak o záležitost zcela zásadní — o charakter našeho státu v dalších desetiletích? A nejsou pak růžovou barvou malované kýčovité obrázky ukřivďovaných církví jen zastíracím manévrem?