Chybí už jen pasoucí se srnky na rozkvetlé louce

Levice by měla debatovat o místě náležejícím v občanské společnosti církvím. Je třeba ale dát pozor na to, jaké pragmatické zájmy hájí účastníci debaty.

Dlouho jsem zvědavě vyhlížel, zda a kdy z pozic tradicionalistické levice zazní obhajoba církví a tzv. církevních restitucí. Dočkal jsem se v blogu Zdeňka Koudelky v on-line deníku Aktuálně.cz („Církve a společnost“, 10.9.)

Pan Koudelka, kdysi vlivný poslanec za ČSSD, poté náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a dnes náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži, mimo jiné napsal: „Křesťanské sociální učení je něco, co sbližuje církve a moderní sociální demokracii. Sociálně demokratické ideologii je bližší učení tradičních církví, stejně jako význam politických stran pro fungování demokracie, než úloha mediálně aktivních, ale člensky slabých nátlakových skupin.“

Dále - po svém - církve zasadil do občanské společnosti: „Co jsou jiného politické strany či tradiční církve, než sdružením občanů? Útoky na ně nejsou vedeny z pozic obecně občanských, ale z pozice, kdy některé občanské iniciativy se mají podporovat, protože se na nich někdo účastní, byť nemají větší dlouhodobou podporu občanů. Jiné, jako jsou politické strany či církve, se musí oslabit, protože na ně dotyční nemají vliv. Takové škatulkování sdružení občanů je mocenským bojem.“

A nemohu zamlčet, že pan Koudelka vede polemiku i se mnou osobně. Když jsem 5. 9. v deníku Právo označil církve za „neřízené střely“, získal dojem, že bych je chtěl sám řídit. Obava z neřízených střel je prý „obava z klasické demokracie“. Navíc mne vylíčil jako člověka, který se zcela zbytečně bojí ideologické masáže v církvemi zřizovaných školách. „Církevní školství je u nás menšinové a omezené především na velká města, kde sídlí biskupství,“ píše autor.

Další odklad projednávání církevních restitucí v Poslanecké sněmovně umožňuje vést debatu, na níž se bůhvíproč v minulých letech zapomnělo. Je ale nutné si v ní pozorně naslouchat. Zdeňku Koudelkovi náleží právo hájit církve coby instituce. A já mám právo hovořit odděleně o víře, o náboženství a o církvích.

Jednoznačně se hlásím ke křesťanským kořenům Evropy. Bible je mimořádný etický a literární útvar, který musí ocenit i bezvěrec. A církvím místo ve společnosti, v níž je klíčovou svobodou svoboda vyznání, po zásluze náleží. Diskutujme ale o tom, v čem má být výjimečné oproti ostatním subjektům občanské společnosti, včetně těch, které coby právnické osoby nemají možnost nárokovat si to, o co byly po roce 1948 komunistickým režimem oškubány.

Potíž je také v tom, že sdružení fungující v rámci občanské společnosti vznikají tak, že se lidé dají dohromady, určí si pravidla, ustaví demokratickou strukturu a ta dané sdružení reprezentuje navenek. Demokracie je klíčová nejen pro politické strany, ale i pro občanská sdružení. Jenže církve nejsou nástrojem vůle a zájmů svých členů. Mají hierarchickou strukturu, kde na nejnižším článku, členech, prakticky nezáleží. Nevolí si kněze, ani biskupy. Velmi zřetelná je taková struktura u římskokatolické církve.

Organizace bez demokratické struktury je v řadě ohledů deficitní. Není zvyklá vést diskusi, naopak se vyžívá v kázání. Snadno se rovněž sžívá s jinými demokracie prostými institucemi a dokonce i režimy. Nikdy bych nepodsouval individuálním věřícím, že snad nejsou demokraty. Ani bych nikdy neadresně neobvinil církevní hodnostáře z nadbíhání totalitním, autoritativním či korporativním režimům. Jenže, marná sláva, organizace si zpravidla žijí svým vlastním životem – a z tohoto hlediska důvěru v římskokatolickou církev jako celek nemám a utvrzuje mne v tom historická zkušenost řady zemí, řady národů.

Nepodsouvejme proto řadovým věřícím nešvary církví coby institucí; a netvařme se, že církev je jen běžným, na demokratických základech stojícím sdružením věřících.

Dokud jsou církve jen jednou z částí většího celku a zdařile hrají svoji minoritní roli v pestré škále vzdělávacích, zdravotnických a sociálních projektů, tleskejme a pomáhejme jim. Kdyby ale prorostly se státem či konkrétními stranami podle korporativních vzorců a získaly nadstandardní vliv na společnost, byly by na místě vážné obavy. Kromě toho nelze tolerovat, aby stát v klíčových oblastech, jako je zdravotnictví či školství, „házel nevšímáka“ a delegoval jejich spravování na soukromníky.

Unikátní hodnota církví je ve zprostředkování duchovních hodnot a ražení mravních zásad. Jakmile se k těmto veličinám přidají peníze a majetek, jakmile vidíme v církvích ekonomického aktéra, pozitivní aura se zvolna rozplývá.

Kdyby pan Koudelka opěvoval jen vztah sociální demokracie ke křesťansko-sociálním hodnotám, s radostí bych se přidal. V ČSSD ostatně funguje křesťansko-sociální platforma. Je ale příznačné, že právě z ní zaznívá nejdetailnější oponentura církevních restitucí připravených Nečasovou pravicovou vládou.

V ideálním světě, který Koudelka líčí, by sotva došlo k aféře, jako je ta Bezákova na Slovensku. Oblíbený arcibiskup tam byl odvolán na základě smyšlených a neseriózních obvinění. Jako pravý důvod se později vyjevily jím přerušené penězovody mezi Vatikánem a politickou sférou. Protesty věřících ale nic nezmohly, Bezák svůj post ztratil. Je snad toto příklad demokratické instituce, jež má blízko k sociální demokracii a jež je standardní součástí občanské společnosti?

Nebýt našich už beztak velkých starostí s uzdravováním státu a politických stran, stál by za pokus projekt na ozdravení církví, zejména těch, co se vzdalují svým členům i svému původnímu poslání. Takto nám nezbývá než obezřetnost. Přesto je evidentně stále dost těch, co zaměňují pozitivní hodnoty, ideje a nadšení běžných lidí s všemožnými parazity napadenou institucionální schránkou.

Co vlastně vede někdejšího předního tahouna levicového proudu v ČSSD k tak konzervativním úvahám? Jestli je Zdeněk Koudelka léta někomu intenzivně oddán, je to Miloš Zeman. Tenhle kandidát na prezidenta republiky nedokáže odmítnout církevní restituce a co chvíli se někde potkává s kardinálem Dominikem Dukou (ten se za ním dokonce před několika týdny podle vlastních slov osobně vypravil na Vysočinu). Druhým Dukovým přítelem je dosluhující prezident a možný budoucí architekt tuzemské pravice Václav Klaus, jenž Zemana v jeho zápase o hlasy občanů podporuje.

Je všechno jenom náhoda? Nejde tady naopak o záležitost zcela zásadní – o charakter našeho státu v dalších desetiletích? A nejsou pak růžovou barvou malované kýčovité obrázky ukřivďovaných církví jen zastíracím manévrem?

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

někdejší tahoun? Čtvrtek, 20.Září 2012, 08:33:22

Článek je podařený.
Jenom nerozumím tomu, co autor míní "tradicionalistickou levicí".

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Některé církve mají demokratickou strukturu a volí své faráře i vedení Čtvrtek, 20.Září 2012, 12:33:50

Např. Českobratrská církev evangelická, která vznikla v roce 1918 sloučením luterské a kalvínské reformované církve a přihlásila se i k husitskému a bratrskému vyznání má důsledně demokratickou strukturu. Sbory jsou vedeny staršovstvem, které je voleno na výročních shromážděním, na tom si také volí své faráře. Sbory jsou organizovány v seniorátech a ty jsou spravovány seniorátními výbory v čele se seniorem volenými na konventu. Nejvyšším orgánem celé církve je synod, který volí synodní radu v čele se synodním seniorem. Toto presbyterní zřízení se udrželo po celou dobu starého režimu, kdy bylo sice omezováno formou udělování a odebírání státních souhlasů a zasahováním prostřednictvím agentů a spolupracovníků StB, ale formálně vždy fungovalo. Často nejen formálně, protože po celou dobu starého režimu, tedy i v 50. či 70. letech, kdy byl státní tlak na církve nejsilnější se našli jedinci, kteří požadovali větší svobodu pro církve, protestovali proti odebírání státních souhlasů, požadovali přístup do sdělovacích prostředků, vydávání knih či žádali amnestii pro politické vězně a někdy se to podařilo prosadit i do usnesení konventů a synodu přes velký odpor těch, kteří byli nějak zavázáni starému režimu.

Tato struktura je i dnes, ve všech orgánech jsou jak faráři, tak laikové, není ovšem zdaleka tak využívána, jak by mohla a měla být. To se týká i diskuse o církevním majetku, která byla uzavřena dříve než začala. Nyní se to snaží napravit časopis Protestant, který publikoval petici křesťanů proti zákonu o církevních restitucích, už dříve publikoval vyjádření Miloše Rejchrta a publikuje i další kritické hlasy či naopak hlasy, které zákon nějakým způsobem brání.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

s polemikou s panem Koudelkou souhlasím Čtvrtek, 20.Září 2012, 12:42:16

Vazby: Koudelka - Klaus - Duka - Zeman jsou dosti průhledné. Jen nerozumím tomu, proč to nevidí tolik sociálních demokratů a řada dalších rozumně působících spoluobčanů

Lukáš Jelínek - Brno

Pátek, 21.Září 2012, 00:29:17

Máte, Martine Šimso, samozřejmě pravdu, jsou i demokraticky ustrojené církve. V té rychlosti jsem všechny semlel a je to chyba...
I s tou "tradicionalistickou levicí" je to, pane Kopecký, zkratka. Měl jsem před očima sociální demokraty preferující dominantní stranický stát před občanskou společností a národní rámec před demokratickým internacionalismem...

Jiří Hyldebrant - Praha

církve a občanská sdružení Středa, 26.Září 2012, 06:07:41

Pan Jelínek vidí odlišně církve a jiná občanská sdružení:

1) Církve nemají demokratickou strukturu (věřící si nevolí kněze a biskupy), zatímco jiná občanská sdružení mají demokratickou strukturu (členové se dají dohromady, určí si demokratickou strukturu, stanovy).

2) Církve jsou nositelky hodnot. O hodnotách jiných občanských sdružení článek nepojednává.

Nesouhlasím s žádnými uvedenými rozdíly:

Ad 1) Existuje řada (většina) občanských sdružení, která nemají demokratickou strukturu a kde členové nemají možnost ovlivňovat vedení a stanovy. Nevznikají zdola, jak popisuje pan Jelínek, ale shora. A není na tom nic špatného. Demokracie musí být atributem státu, protože státní příslušnost je de facto povinná, zatímco členství v občanském sdružení je dobrovolné.

Ad 2) Občanská sdružení jsou rovněž nositeli hodnot. Nevidím důvod, proč by měly být hodnoty církví nadřazeny hodnotám jiných občanských sdružení. Přesněji řečeno, primárně jsou nositeli hodnot jednotliví občané, sekundárně mohou být nositeli hodnot občanská sdružení (včetně církví), kde se tito občané sdružují.

Církve by neměly mít specifické právní postavení oproti jiným občanským sdružením. Není úkolem státu prosazovat hodnoty členů církví, není úkolem státu prosazovat žádné hodnoty. Občané sami mají prosazovat svoje hodnoty. Slovo „církev“ do ústavy, zákonů a právních norem nepatří. „Svoboda vyznání“ je podmnožinou pojmu „svoboda“ a nezaslouží si větší právní ochranu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.