Proč církev zvěstuje morálku?
Jakub OrtZejména pro Českobratrskou církev evangelickou není šťatsné účastnit se moralizující obahjoby zákona o restitucích. Úkolem církve není moralizovat o politice, ale hlásat evangelium.
Ve společném Prohlášení k majetkovému vyrovnání s církvemi, které podepsali Joel Ruml (synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví), kardinál Duka a předseda Federace židovských obcí Jiří Daníček, jak vyšlo v 8. čísle časopisu Český bratr, se mimo jiné píše toto: „Místo věcné diskuse se vytvořil prostor pro politický boj, z něhož se zcela vytratil morální aspekt a podstata věci, kterou je náprava křivd spáchaných komunistickým režimem.”
Tento důraz na morálku je jedním z hlavních argumentů církví, ostatní tvoří spíše praktické záležitosti, jejichž užitečnost ovšem nikdo nepopírá. A právě tento důraz na morálku stojí za hlubší zamyšlení. Kromě toho, že je vysoce problematický, je také dle mého názoru pro postoj církví k veřejnému dění symptomatický, alespoň co se týče Českobratrské církve evangelické (dále ČCE). Zde snad mohu trochu soudit, neboť jsem jejím členem.
Církevní představitelé mají právo si myslet, že ve veřejném prostoru chybí větší zdůrazňování morálního aspektu věcí a můžeme s nimi i souhlasit. Příběhy bezpráví provedeného na katolických kněžích i řadových věřících v padesátých letech, ale i později za komunismu, jsou děsivé a společnost by se s nimi měla určitým způsobem vyrovnat.
Ne, náboženství a zvláště křesťanství morálku v základech nemá. V protestantském myšlení naopak někteří¨, např. Kierkegaard v jistém období, morálku a křesťanství kladli do naprostého protikladu. Jakubovi Ortovi se přesně podařilo vystihnout, co se stane, když na to církev zapomene a vytvoří si modlu z tzv. "morálního argumentu", přehlédne, že se sama obelhává a nemůže správně vyhodnocovat společenskou situaci a adekvátně na ni reagovat.
Církve fakticky vznášejí požadavek nekritizovatelnosti, vynětí z politické diskuse. Říkají: kdo nás kritizuje a kdo zpochybňuje naše majetkové požadavky, je komunista nebo nacista; ti, kdo se vyrovnali se zastaralým nejedlovským antiklerikalismem, prostě nemohou církve kritizovat, neboť je to primitivní a neslušné. Ba dokonce, jak to správně napsal Jakub Ort, kritizovat církve je "proti demokracii".
S tímto souvisí druhý aspekt, totiž pokrytecká interpretace současné diskuse jako útoku na náboženskou svobodu. Kardinál Duka toto jasně prohlásil v posledním čísle časopisu Respekt: návrh ČSSD na zřízení fondu je signálem k útoku na náboženskou svobodu. O pokrytectví píšu proto, že církevní představitelé si samozřejmě dobře uvědomují, že diskuse o restitucích je politickým sporem o posílení konzervativních pozic v české společnosti. Např. článek Aleše Pištory (je to tiskový mluvčí Pražského arcibiskupství, článek podepsal jako "teolog") v posledním Katolickém týdeníku č. 35/2012 v příloze Perspektivy se jmenuje Majetkové narovnání a konzervativní síly a autor v něm jasně píše, že "v otázce přijetí zákona o majetkovém narovnání jde pod povrchem debat v podstatě o obhajobu odlišných politických pozic". Přesto biskupové křičí o ohrožení náboženské svobody, tedy práva modlit se a auctívat Boha. Domnívám se, že církve si v tomto sporu proti svým protivníkům zkrátka neférově vypomáhají obviněním z náboženského pronásledování a že tyto podpásovky jim zatím procházejí.
Ale přece jen bych řekl, že restituce morální nejsou. Pokud církevní představitelé, domáhajíce se miliard, argumentují morálkou, není to podle mne důkaz, že morálka je věc ošidná, ale spíše jde o zneužití, resp. orwellovské přeznačení pojmu morálka. Chtít miliardy v situaci, kdy 135 000 dětí žije v ČR pod hranicí chudoby a kdy se ročně zvyšuje počet chudých o jedno krajské město, je zkrátka jednoznačně nemorální... Je ovšem pravda, že to posuzuji z hlediska té své, levičácké a socanské morálky, konzervativec to asi vidí jinak, jenže to neznamená, že vše je relativní, Hitler považoval za morální zbavit svět Židů.
Ale jak jinak, když historie demokracie je protkaná neúspěšným hledáním balance mezi nositeli světonázoru postaveném na dogma znalosti pravdy/ nejvyššího dobra a kolísajícím zbytkem společnosti.
Ale jak jinak, když znalost produktivního pedagogického počinu není k mání..........pomyslel jsem si.