Deník Referendum Domov

Přenesme se na chvíli do jiné země, nacházející se právě uprostřed předvolební kampaně. Náboženská identifikace, církevní příslušnost, deklarovaná a veřejně prezentovaná víra tam hrají nemalou roli v případném úspěchu či neúspěchu kandidáta. Slova duchovního či kazatele jsou politikem prvního řádu. Mluvíme o Spojených státech, zřejmě nejnáboženštější zemi „Západu“. Česká republika je v pomyslném žebříčku na protilehlé příčce, patří k nejméně náboženským státům. A přece se v posledních týdnech může zdát, že tím, co rozhodne o výsledku volebního klání, bude téma spojené s církvemi a náboženskými společnostmi. Čím je dán tento zvláštní paradox?

Aféra s billboardem ČSSD, ukazujícím předání měšce s více než stovkou miliard rukou politika ruce církevního preláta, zřetelně ukázala mnoho věcí. Na jedné straně samotná volba tohoto motivu a jeho výtvarného ztvárnění, evokujícího jistý rozšířený typ proticírkevní propagandy 50. let, ukazuje nedostatek citlivosti pro křesťanské prostředí a jeho mentalitu - a koneckonců i pro naše moderní dějiny. Jinak by zadavatelům volební kampaně muselo být jasné, že volbou tohoto motivu na ČSSD strhnou prudkou až vášnivou kritiku a dostane se jim nálepky toho, kdo oživuje démony dob nedávno minulých. Hlavního záměru, dát zřetelně a úderně najevo odmítavý postoj k vládnímu návrhu „restitučního“ zákona, mohlo být dosaženo i jinou formou.

Přitom nemůže být omluvou ani to, že výroky některých představitelů našich církví si o podobně hrubozrnnou kritiku přímo říkají. Vzpomeňme dobře známý komentář kardinála Duky o „vládě lůzy“ na okraj pokojné protivládní demonstrace. Nikdy totiž nelze zapomínat, že církve nejsou totožné s jejich nejvyššími představiteli. Církve, to nejsou jen kardinálové, biskupové a synodní seniorové, ale všichni věřící, kteří zdaleka netvoří jednolitou masu.

Neméně závažná byla ale reakce církevních představitelů, která bez rozpaků položila rovnítko mezi současnou ČSSD a stalinistickou KSČ padesátých let. Reakce přehnaná a stejně necitlivá, tentokrát k prostředí levicové politické strany a také k její historii po roce 1989, která nenabízí žádné příklady jednání diskriminujícího církve a křesťany, snad s výjimkou toho, že se za vlád sociální demokracie nepodařilo dotáhnout otázku navracení majetku. Domnívám se, že prudkost a až hysterický tón této reakce některých církevních představitelů mohou od církví a od křesťanství odpuzovat mnohé občany, kteří nejsou zapálenými bojovníky pro restituce ani proti nim, ale na celou aféru pohlížejí víceméně coby nezaujatí pozorovatelé.

Může „billboardová aféra“ zastavit postupný proces přibližování podstatných částí křesťanského prostředí a demokratické levicové politiky? Připomeňme několik nejdůležitějších bodů. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek deklaruje blízkost strany ekonomickému programu sociální demokracie. V době, kdy preference lidovců stoupají a předstihly poprvé dokonce i vládní TOP 09. V rámci ČSSD se snaží nalézt své místo na slunci křesťansko-sociální platforma. Mezi křesťany je celkově stále více těch, kteří kritizují ekonomickou a sociální politiku této vlády a vyjadřují sympatie k protestům odborů a občanské společnosti, či se jich přímo aktivně účastní.

Naštěstí je nepravděpodobné, že by toto směřování mohlo být zastaveno jedním předvolebním billboardem. Symboly mají ale obrovskou moc, nelze ji nikdy podceňovat. Antikomunismus, přiživovaný vlivnou částí mediální scény a bohužel i některými představiteli církví, má hlubokou živnou půdu. Sám je démonem minulosti, který na sebe bere masku bojovníka proti démonům minulosti. Neposkytovat tomuto strašidlu potravu, stejně jako nepřiživovat animozitu vůči jakýmkoli částem společnosti, vymezeným ať již nábožensky, národnostně či jakkoli jinak, je úkolem všech zodpovědných politiků i novinářů.

Všem křesťanům, kterých se billboard ČSSD dotkl, urazil jejich náboženské cítění či oživil jejich vzpomínky na dobu perzekuce, patří omluva. Celé společnosti, členům církví, věřícím bez církevní příslušnosti i ateistům pak náleží seriózní, do hloubky jdoucí debata o postavení církví a náboženství obecně ve společnosti, o jejich sociální, kulturní a vzdělávací roli a jejím významu pro všechny. O hodnotách, které věřící a jejich církve a náboženské společnosti přinášejí. Není v zájmu sociální demokracie, ani demokracie jako takové, když se přínos a role církví a křesťanů redukuje na otázku navrácení či nenavrácení majetku.