Cesta vede skrz církevní fond a daňové asignace

Autor reaguje na článek olomouckého arcibiskupa „Sociální demokraté mají krátkou paměť“, který vyšel v Lidových novinách. Řešení církevních restitucí spočívá v založení církevního fondu a daňových asignacích.

Mladek

Jan Mládek

27.06.2012 11:17

Jeho excelence pan arcibiskup olomoucký reagoval v Lidových novinách dne 22.6.2012 na můj článek o církevních restitucích svým příspěvkem: „Sociální demokraté mají krátkou paměť.“ Pokusím se na tento příspěvek reagovat maximálně konstruktivním způsobem. Česká společnost nepochybně potřebuje obrodu k překonání současné mravní krize a to i v morálním slova smyslu. Jistě by této obrodě mohli pomoci i české církve, za předpokladu, že budou mít morální kredit. Získání morálního kreditu ovšem předpokládá, že církve budou živým společenstvím lidí jednak s formálním, ale především neformálním vlivem na zbytek společnosti. Církve nepochybně ke své činnosti potřebují i nějaké peníze a případně i majetek.

A právě zde je jeden velký problém, historicky skutečně velký majetek získala pouze jediná církev, která vždy stála blízko rakouského trůnu a která měla až do Josefa II monopol na správu věcí duchovních. Poté sice tolerančním patentem byl tento monopol zrušen, přesto tato církev zůstala i nadále ve velmi privilegovaném postavení. Po listopadu 1989 již v létě roku 1990 došlo k vrácení všech kultovních objektů, ne však hospodářského majetku (především zemědělská půda a lesy). Dlouhou dobu se církevní restituce nehýbaly, neboť za všech českých církví skutečně zajímaly jen jednu: Římsko-katolickou, která měla dostat 98-99,4% majetku restituovaného církvím.

Průlom nastal teprve v okamžiku, kdy Římsko-katolická církev se rozhodla přizvat k restitucím i církve ostatní. Bohužel došlo k tomu na úkor státu, na úkor daňových poplatníků. Majetek, který nelze vrátit byl nafouknut nejen objemově ale často započítán za cenu na úrovni 4-5 násobku tržní ceny, tedy výrazně lépe, než jak byli odškodňování restituenti fyzické osoby. Není tedy divu, že takový trik se nelíbí občanům. Co je horší, ten kdo dělá takovéto triky, těžko může moralizovat a kritizovat selhání politiků při privatizaci devadesátých let či při současných pokusech o privatizaci zdravotního a penzijního systému. A to je docela škoda, globalizační tlaky rozkládají českou společnost (a nejen českou).

Církve, zejména křesťanských konfesí, by ji mohly pomoci obstát v těchto globalizačních tlacích. Bohužel v této chvíli to vypadá tak, že nálepku, že církvím jde jen o majetky a nikoliv o věřící, mají již všechny církve, nejen ta katolická. Dobře je to vidět, ve veřejných debatách, kde veškeré snahy představitelů protestantských církví distancovat se od současných vládních restitucí navrhovaných Nečasovou vládou končí na sdělení, ale vždyť Vaše církev, vážený pane, se na tom podílí x milióny (miliardami), které dostane v rámci předkládaného vyrovnání. Není tedy divu, že ČSSD navrhuje vložit tento majetek do Církevního fondu a jeho výnosy pak používat na podporu pastoračních, sociálních a školských aktivit českých církví. Obrovskou výhodou takového fondu by bylo to, že by neexistovalo žádné riziko prolomení hranice 25. února 1948 nebo zpochybnění Benešových dekretů, což při schválení současného návrhu zákona reálně hrozí, neboť by tam byly převedeny jenom majetky, které skutečně 25. února 1948 patřili církvím a nebyl na ně uvalen tzv. zábor podle pozemkové reformy z roku 1919 a její revize z roku 1947.

Nesporné majetky by mohly být převedeny téměř okamžitě a sporné by se řešili bez zbytečného spěchu, který může ohrozit stabilitu vlastnických práv. Námitka Její Excelence pana arcibiskupa Graubnera, že všechny takové fondy zřízené po roce 1990 byly nefunkční a byly vytunelovány je vážná nikoliv však nepřekonatelná. Přesně z tohoto důvodu je navrhováno, aby dvě třetiny správní rady tohoto fondu tvořili zástupci církví. A zde je věc jednoduchá, pokud nebudou církve schopny efektivně spravovat tento fond svými zástupci, tak nebudou schopné spravovat ani restituovaný majetek. Zástupci státu v tomto fondu by byly v menšině a jejich hlavním úkolem by bylo právo veta pro případné problematické prodeje nebo přesuny majetku tohoto fondu.

Nemluvě již o tom, že pokud názor Římsko-katolické církve vůči fondům je tak skeptický, měli by její představitelé tvrdě odsoudit zavádění tzv. II. pilíře penzijní reformy, která bude znamenat, že část budoucích důchodů českých občanů bude ohroženo správou soukromých institucí, penzijních fondů. Zatím jsem takové jasné stanovisko nezaznamenal. Bohužel.

Arcibiskup Graubner se také podivuje nad činností ministra kultury za ČSSD Pavla Dostála, který zrušil Náboženskou matici v roce 2002. Jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem v roce 2006 a rozhodnutí ministra Dostála prohlášeno za nicotné a Matice následně obnovila svoji činnost. Přiznám se, že nevím, co vedlo Pavla Dostála k tomuto kroku a zeptat se nemohu, neboť od roku 2005 již není mezi námi. Dá se předpokládat, že by řekl asi něco takového: „Nechtěl jsem podporovat soudní spory, ve kterých by katolické církvi měl být vrácen majetek, který byl zabaven císařem Josefem II.“

Nejít před 25. únor 1948 je i naše současná pozice a jedinou otázkou je, zda kvůli tomu bylo nutné rušit Náboženskou matici. Nicméně z výše uvedeného se dá vyvodit, že když se založí Církevní fond správně, může existovat stejně jako Náboženská matice Josefa II více jak 200 let! Chtěl bych také říci, že každá politická strana je množinou lidí, kteří sice mají (většinou) stejný názor na hlavní ideu strany, v případě ČSSD je to idea sociálního státu - sociální demokracie, ale na řady otázek druhého řádu, jako třeba přístup k církvím mohou mít odlišné názory. Chtěl bych zdůraznit, že v ČSSD je a bylo mnoho lidí, kteří chtějí vidět fungující, zejména křesťanské, církve v naší zemi, církve, které budou morálním korektivem české společnosti i politiky a budou nositeli morální autority. A to i včetně mé osoby. Jenomže zatím se nepovedlo najít takové řešení problematiky navrácení majetku církvím, které by bylo přijatelné pro stranu jako celek a pro její voliče a také, což je velmi důležité, i pro ostatní občany tohoto státu. A samozřejmě, pokud ČSSD podpoří vytvoření Církevního fondu, tak jej žádný její představitel nebude rušit zatímco, pokud bude prosazen zákon o narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v současné podobě, pak jeho revize ze strany ČSSD reálně hrozí v okamžiku převzetí vládní odpovědnosti.

Velmi poučná historka je z dob Topolánkovy vlády. Tehdejšímu předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi se myšlenka církevních restitucí zalíbila a byl připraven ji prosazovat s rozhodností jemu vlastní. Jenomže vlastní strana tuto myšlenku nepřijala, neboť náklady pro daňové poplatníky byly neúměrné. A pak hrozí jedno:

„kdo chce moc, nedostane nic“! V současné době není situace zásadně jiná, jedině snad v tom, že od roku 2008 probíhá světová finanční a hospodářská krize, která je bohužel více méně analogická té ve třicátých letech. Nároky církví sice byly návrhem Nečasovy vlády kosmeticky zmírněny, ale požadavek na zajištění kompenzací proti inflaci začíná být v této době trochu chucpe, když je důchodcům vysvětlováno, že stát jim nemůže zaručit ani to, že jejich reálné důchody v budoucnu nepoklesnou a jejich současná valorizace se pohybuje na třetině reálného propadu kupní síly.

Chtěl bych doufat, že se do budoucna najde přijatelnější řešení problému financování církví, než je současný návrh Nečasovy vlády. Aby věřící nebyly jenom spoluvlastníky církevního majetku či pouze správci majetku cizí země (Vatikán), je třeba zajistit církvím stálý příjem, který bude záviset od jejich vnímání společností - daňové asignace. Každý plátce daně z příjmu fyzických osob by o nějakém procentu své odváděné daně mohl rozhodnout zda půjde na činnost té či oné církve, či zda půjde na podporu kultury či sportu. Odpadly by nám nedůstojné debaty, kolik máme u nás katolíků či jiných věřících.

Ministerstvo financí by každý rok publikovalo zprávu, jakou mají církve podporu mezi českými daňovými poplatníky. A církve by měly zároveň pobídky starat se o své věřící. Církve by tak měly více zdrojové financování: daňové asignace, výnosy církevního fondu, účelové dotace z veřejných rozpočtů a přímé příspěvky a dary od svých členů. Dohoda o církevních restitucích, která bude zahrnovat i postoje ČSSD, dává daleko větší naději na její budoucí stabilitu a dobré vztahy mezi státem a církvemi, než současný návrh Nečasovy vlády. A překvapivě tím dává i větší kredit církvím, které se opět mohou stát živým společenstvím věřících lidí s vlivem na zbytek společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Zaujala mne hned první věta. Pondělí, 2.Července 2012, 16:07:28

Autor v nepřímé řeči oslovuje biskupa jako Excelenci. V mých očích je to středověká titulatura, jako například u rektora Magnificence. Takže by měla být psána velkým písmeny. O to mně ale vůbec nejde. Vždycky mne irituje, když kupříkladu o dalajlámovi píše publicista nevyznávající buddhismus jako o jeho svatosti. Připadá mi to, jakoby na veřejnosti příslušník mafie svého šéfa oslovoval „padre“. A aby to nebylo tak pejorativní, řekněme si, jestli někdo někdy v tisku oslovil rektora některé VŠ slovem Magnificence. Kdo tituluje biskupa jeho Excelencí, ať si jej takto oslovuje v rámci své církve, ale ne v celkovém všeobčanském prostoru.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.