Běloruský sen

Situace v Bělorusku není srovnatelná s tou před rokem 1989 u nás a strašně těžko se pro ní hledají srozumitelná přirovnání. Nejlepší srovnání možná je, že je to Sovětský svaz light.

Vloni v květnu jsme byli s dokumentaristy Erikou Hníkovou a Radimem Procházkou v Bělorusku natočit deset dílů televizního cyklu Bělorusko jedna báseň. Ten teď běží na Belsatu, což je taková Svobodná Evropa s obrázky vysílající z Varšavy. Když jsme se poprvé v exilové televizi objevili, mluvili jsme rusky a ještě o něco hůř polsky a pořád dokola se nás ptali, proč budou o běloruských básnících točit Češi. Taky se ptali, jestli chceme vidět redakci Belsatu, pochopitelně jsme kývli a oni nás provedli dlouhou chodbou a ukazovali na zavřené dveře a říkali, že tam je střižna, tam studio a tam hlasatelna, žádné dveře neotevřeli, konspirace probíhala na sto procent.

Minsk má přezdívku sluneční město, stalinská architektura rozpůlená několikaproudovými silnicemi. Kdo má rád Český Krumlov a Budějovice, ten by tam dlouho nevydržel, kdo má slabost pro škaredou krásu Ostravy nebo Ústí nad Labem, bude spokojen. Nejmladší z nás, Erika Hníková neumí rusky ani slovo, my ostatní básničky z učebnice pro pátou třídu, a tak se z nás domluvila nejlíp. Dal jsem jí průkazku PRESS s fotkou a nápisem Větrné mlýny film, kterou jsem doma vyrobil, a ona se cítila bezpečně natolik, že kdykoli  ji zastavil milicionář, že filmuje na nepovoleném místě, vrhla se mu kolem ramen a vesele volala: u minja kartička.

Milicionář na ten optimismus neměl energii, poprvé za den se ho někdo nebál, mávnul rukou a Erika točila dál. Porady o přesahu a proměně jsme prožívali v nonstop bufetu hotelu Sputnik, paneláku v centru s ocelovým výtahem, kde jezdí pasažéři se skloněnou hlavou a nikdy neodpoví na pozdrav a úsměv považují za útok, pili jsme hlavně pivo a dávali si pozor na vodku a jiné chemické přípravky, abychom přežili.

Den před 9.květnem, výročím vítězství v druhé světové válce, se v bufetu tvořila fronta regionálních delegátů, kteří přijeli do Minska na oslavy každoročního, státem organizovaného, vítězství. Mladí i staří si přáli vše dobré k vítězství a zapíjeli po kalíšku. Taky na nás nebojovné Čechy přešlo kus toho vítězného ducha, po Naganu konečně skákali nejen hokejoví fanoušci, a k tomu v televizi všechny ty válečné filmy s dobrým koncem. Každý třetí obvytel Minsku padl, to se potom těžko cokoliv namítá.

Obavy, že by nám běloruské úřady dělaly nějaké potíže kvůli našemu natáčení, byly nesmysl. Možná byli rádi, že do jejich země přijel někdo točit o básnících, i když leckdy zakázaných nebo jen trpně tolerovaných. Drželi jsme si ostražitost do konce, Erika Hníková, která se vrátila z Afganistánu varovala, že nejvíc obětí je z nepozornosti a ztráty ostražitosti, ale v Bělorusku se spíš musíte mít na pozoru před pocitem, že to všechno kolem není vlastně tak hrozné.

Samozřejmě, že je.

Situace v Bělorusku není srovnatelná s tou před rokem 1989 u  nás a strašně těžko se pro ní hledají srozumitelná přirovnání. To nejlepší jsem slyšel až teď, rok po návratu z Minska, slunečního města s obchodním domem GUM, kde na posledním patře vaří geniální soljanku, polévku z masa a salámu a zelí, do které se přidávají naložené okurky, rajčata, cibule, olivy, kapary, koření, kopr, petržel, to celé smíchané se smetanou vložíte do hrnce a po přidání vývaru krátce zahřejete bez dosažení varu. Na festivalu Jeden svět běží film o současném Bělorusku z pohledu mladého třicátníka. Jmenuje se to Běloruský sen a výstižně charakterizuje dnešek tam. O Bělorusku říká, že je to Sovětský svaz light. Sám jsem na to nepřišel, ale když to teď slyším, říkám si, to sedí.

Jsou dva filmy o nás bez nás, které by měl každý vidět, protože vždy hrozí, že se budou točit i o nás. Jeden se jmenuje Nemoc tretej moci od Zuzany Piussi o slovenských soudcích a druhý právě Běloruský sen. Jistě, je to jen malá znalost filmů, která mi dovoluje takovou výběrovou naléhavost, ale vidět je to třeba, fakt. Naopak filmy o běloruských básnících vidět nemusíte, jsou určené především směrem tam. Jsou jiné, než by je točili běloruští režiséři, hravé a vlastně někdy nechápavé ke svému okolí. Ale to je myslím odpověď na polskou otázku ze začátku tohoto sloupku.

Čeští filmaři by měli točit i situace a lidi v nich, kterým nerozumí, protože ten pohled může být cenný v těch drobnostech, kterých si všimnou. Nakonec jsme se na tom ve Varšavě shodli a Bělorusko jedna báseň běží na Belsatu. Zapili jsme to v malém baru naproti prezidentskému paláce, kam malá hrstka lidí pořád nosí květiny a svíčky, vypili jsme pár zubrowek po čtyřech zlotých a měl jsem teplý pocit, že být Polákem je zajímavá středoevropská varianta, čím dál sympatičtější. Zvlášť, když si objednáte staropolský žurek: cibuli a česnek osmahnete na oleji, zakyslé těsto dáte do polévkového hrnce, zalijeme vývarem, do talířů rozdělíme maso a posypeme strouhaným tvarohem a rozsekaným koprem. K polévce podáváme zvlášť osolené brambory.

Nemoc tretej moci
Běloruský sen

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.