Mocnář nechtěl nic vědět
Ondřej VaculíkVůbec nevadí, že u evropských byrokratů mnohé plány ztroskotávají. Důležité je, že je někdo kriticky posuzuje a podle nějakých měřítek či pravidel vyhodnocuje, byť ne vždy dobře.
Jsou lidé, a je jich hodně, kteří se už radují, že po rozpadu eurozóny, po zániku evropské měnové unie, zajde také sama Evropská unie. Těší se na to, jako se lidé těšívali na zřícení prohnilého Rakouska-Uherska. Zbortilo se až po čtyřletém běsnění děl a strojních pušek, po strašlivých ztečích vysílených vojáků na bodák. První světová válka vypukla neočekávaně a jako by sama, před zraky užaslých Evropanů, se rozdmýchala do válečné vřavy, která do té doby neměla obdoby. První světová válka je největší evropské trauma, na které se pozapomnělo vlivem války druhé. Připomeňme, že vstupem Turecka do války po boku Ústředních mocností se boje rozšířily na Kavkaz, do Sýrie, Palestiny a Mezopotámie. Bilance 10 miliónů mrtvých a 20 miliónů raněných. Jako příčina tohoto konfliktu se uvádějí (školní znalost) mocenské, strategické a obchodní zájmy. Pouze někteří historikové ale vědí, že příčiny jsou daleko složitější, proto na četných frontách vojáci nevěděli, zač a proč bojují. Například sever Itálie nejprve bojovala na straně Rakouska, později proti němu. Leccos jsem si o této válce přečetl, ale dostatečně jsem ji nepochopil nikdy. Laické znalosti — také o druhé světové válce - stačí na to, aby si člověk sám domyslel, proč si máme Evropské unie považovat. Vím, že politologové, národohospodáři, tedy skuteční odborníci na vývoj Evropy to vědí, ale je jich příliš málo na to, aby bez nás, poučených laiků, Evropskou unii obhájili. (Ostatně vždycky je odborníků málo na to, aby závěry své odborné práce sami obhájili. Musí je podporovat lidé, kteří více méně tak trochu vědí a tak trochu cítí, že odborníci to vědí, myslí a dělají dobře.)
Asi existuje nějaká atavistická radost z destrukce, s níž děti jiným dětem rozkopávají bábovičky a rozšlapávají pískové hrady. Zajímavé je, že dospělý člověk od destrukce očekává zlepšení poměrů. Tak se naděje mnohých upírají k zániku EU s očekáváním, že pak už nám nikdo nebude kazit naše dílo, zasahovat do našich věcí. Že bez evropských byrokratů si to tady uděláme levně a dobře po našem. Prý nás Evropská unie skličuje, omezuje, brání nám, aby věci spěly vpřed. Vysiluje nás a demotivuje.
I když zde sdílím slova ekonoma Josepha Stiglitze, nemohu tak úplně souhlasit, stále nějakou naději vidím, zvláště když se italský premiér rozhodl pro konfrontaci s Berlínem a bude ho následovat i Paříž, Madrid. Také německý průmysl a bankovní sektor totiž pochopily, o co se nyní vlastně hraje, že jednotnou evropskou měnu pro svůj úspěch potřebuj více než ostatní, tedy očekávám od nadcházejícího mimořádného summitu EU nečekaný, ale o to intenzivnější krok k posílení eurozóny směrem k její jednotě, ústup od strohostní koncepce, přistoupení k růstové koncepci investic do infrastruktury, energetiky a obecně pracovních míst, vytvoření konečně férovějšího modelu EU s násobně silnějším společným rozpočtem a z něj očekávám přímé podpůrné investiční operace jižním směr a obecně na periferii, tedy i do střední Evropy. Jestli se to skokově nevyřeší do konce ledna, bezesporu bude platit scénář Josepha Stiglitze a bude to mít nedozírné následky.