Jsou lidé, a je jich hodně, kteří se už radují, že po rozpadu eurozóny, po zániku evropské měnové unie, zajde také sama Evropská unie. Těší se na to, jako se lidé těšívali na zřícení prohnilého Rakouska-Uherska. Zbortilo se až po čtyřletém běsnění děl a strojních pušek, po strašlivých ztečích vysílených vojáků na bodák. První světová válka vypukla neočekávaně a jako by sama, před zraky užaslých Evropanů, se rozdmýchala do válečné vřavy, která do té doby neměla obdoby. První světová válka je největší evropské trauma, na které se pozapomnělo vlivem války druhé. Připomeňme, že vstupem Turecka do války po boku Ústředních mocností se boje rozšířily na Kavkaz, do Sýrie, Palestiny a Mezopotámie. Bilance 10 miliónů mrtvých a 20 miliónů raněných. Jako příčina tohoto konfliktu se uvádějí (školní znalost) mocenské, strategické a obchodní zájmy. Pouze někteří historikové ale vědí, že příčiny jsou daleko složitější, proto na četných frontách vojáci nevěděli, zač a proč bojují. Například sever Itálie nejprve bojovala na straně Rakouska, později proti němu. Leccos jsem si o této válce přečetl, ale dostatečně jsem ji nepochopil nikdy. Laické znalosti — také o druhé světové válce - stačí na to, aby si člověk sám domyslel, proč si máme Evropské unie považovat. Vím, že politologové, národohospodáři, tedy skuteční odborníci na vývoj Evropy to vědí, ale je jich příliš málo na to, aby bez nás, poučených laiků, Evropskou unii obhájili. (Ostatně vždycky je odborníků málo na to, aby závěry své odborné práce sami obhájili. Musí je podporovat lidé, kteří více méně tak trochu vědí a tak trochu cítí, že odborníci to vědí, myslí a dělají dobře.)

Asi existuje nějaká atavistická radost z destrukce, s níž děti jiným dětem rozkopávají bábovičky a rozšlapávají pískové hrady. Zajímavé je, že dospělý člověk od destrukce očekává zlepšení poměrů. Tak se naděje mnohých upírají k zániku EU s očekáváním, že pak už nám nikdo nebude kazit naše dílo, zasahovat do našich věcí. Že bez evropských byrokratů si to tady uděláme levně a dobře po našem. Prý nás Evropská unie skličuje, omezuje, brání nám, aby věci spěly vpřed. Vysiluje nás a demotivuje. 

Snad je to vinou nepatřičného očekávání, že po vstupu do EU dostaví se nám také prosperita. (Stejně jako při vstupu do NATO jsme se mylně mohli radovat, že tím jednou pro vždy končí naše branná povinnost.) A teď, když se ukazuje, že EU nejen že není zárukou prosperity, ale nedokáže od nás odvrátit vlivy krize, nemá tento evropský byrokratický moloch smysl. Ba, je vlastně směšný, jak bezzubě čelí dynamice krize, propadu cen na dubajské burze, snižujícím se ratingům či odlivu kapitálu a labilitě světových bank. Ekonomický (spíše fiskální) analytik Pavel Kohout vyčítá Unii vměšování se do finanční politiky, bez zásahů Unie, říká Kohout, by se světovým bankám dařilo mnohem lépe, byly by zdravější. Jasně, banky ano. Nikdo ovšem nemluví o tom, jak by se vedlo nám, kdyby zásahů EU nebylo.

Po povodních v roce 2002 jsme se například přesvědčili, že nebýt EU nedostali bychom se v mnoha případech z jednoho břehu na druhý, protože obnovu mostů financovala EU. I ta s prominutím nejpitomější dětská hřiště nesou na plotě emblém EU. Na fondech EU parazituje nejeden český byrokrat, aby alespoň zbytky peněz dorazily na místo činu, o nějž složitě žádáme. V našem městečku jsme například pomocí evropského fondu konzervovali sochu sv. Rocha, patrona malomocných. Kde se tedy bere přesvědčení, že bez EU bychom byli mocnější? Náš starý problém — iluze o tom, jak by bylo, kdyby nebylo, co je. — Ale jak by bylo?

Po převratu jsem v novém zastupitelstvu našeho městečka předkládal spoustu návrhů a plánů a projektů na zvelebení veřejného prostoru. Tehdy jsem byl velice chytrý a plány jevily se mi nad slunce jasnější, vždyť měly obrodit celou společnost! Ostatní zastupitelé, zvláště ti za KSČM, je vyslechli, pokývali hlavami a nic. Žádné nadšení. Žádal jsem tedy starostu, ať nechá hlasovat. A opravdu to chceš - otázal se. Ano! Pro mé smělé vize byli tři, proti sedmnáct a já se zdržel. Zdálo se mi, že v cestě za rozvojem městečka stojí jeho blbé zastupitelstvo. Až o deset let později jsem pochopil, jak prozíravá byla ta kolektivní nevstřícnost. Nic se nezkazilo a něco z toho třeba mnohem později v situaci méně vizionářské nechal prohlasovat někdo jiný.

Podobně vnímám i instituce EU. Jako pozitivní brzdu. Jako platformu, kde se různé problémy Evropy tříbí, nikoli však nutně řeší - protože ani EU takovou schopnost mít nemusí. Právě nemohoucnost může být znakem jak vážnosti situace, tak i jejího demokratického poslání. Nemohoucnost nařídit je přeci uznáním svéprávnosti účastníků Unie. Vůbec nevadí, že u evropských byrokratů mnohé plány ztroskotávají. Důležité je, že je někdo kriticky posuzuje a podle nějakých měřítek či pravidel vyhodnocuje, byť ne vždy dobře. V byru EU naštěstí ztroskotávají různé militantní tendence a návrhy, někdy, když situace je vážná, je největším pozitivem, když se nic nestane. Ale kdo to ocení? Jen si vzpomeňte, jak za časů Napoleona musil Clemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich křižovat v kočáru Evropou, aby umenšil války jenom na ty, které byly. Kdo mu dneska přizná úlohu mírotvorce, absolutistovi!

Podobnou úlohu má i Evropská unie. Dokud se jedná, neteče krev. Dokud diplomaté křižují Evropu do Bruselu a zpět, je dobře, tak prosím, ať křižují. To nevadí, že po nich teď nic nechceme a že zrovna tam jednou s něčím třebas i dosti pošetilým. Ať jedou, klidně první třídou a luxusním mercedesem.

První světová válka vypukla sice náhle, ale po delší době, kdy kamkoli Evropou jezdit a cokoli vyřizovat ztratilo smysl. Náš mocnář nechtěl nic vědět, natož pochopit. Myslel si, že to udělá bez „evropské unie“.