2012

Rok 2012 se sice nejeví jako konec světa, nicméně jeví se jako počátek velkých historických změn. Důvodů, proč neočekávat klidný rok, je celá řada.

Jpehe

Jiří Pehe

27.12.2011 08:00

Rok 2012 má velkou šanci se v dějinách ocitnout po boku jiných zlomových let modernity, jako byly naposledy roky 1968 a 1989.

Od roku 2008 v západní civilizaci akceleruje kumulace krizových jevů, z nichž některé jsou poměrně nové, jiné mají kořeny v obdobích předchozích, a další jsou spojeny se změnou paradigmatu, z něhož vyrostla naše civilizace v době osvícenství.

Posledně jmenovaný zdroj změn, tedy ten nejobecnější, je spojen se samotnou podstatou industriální civilizace, která vznikla v době osvícenství. Kromě toho, že byla založena na sekulární víře v nezastavitelný pokrok, tedy ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst, byla též spojena se vznikem národních států, kapitalismu, liberální demokracie, občanské společnosti, moderních médií a vlády zákona.

Všechny tyto pilíře modernity jsou v krizi, včetně víry v pokrok, přetavené ekonomy do postulátů „růstu“. Jedním z hlavních důvodů pro tuto krizi je proces globalizace, který se od roku 1989, tedy od posledního velkého zlomu v moderních dějinách, týkal především hospodářství, komunikací a technovědy, ale téměř do sebe nezahrnul globalizaci politiky, tedy správy věcí veřejných.

Výsledkem je radikální rozpojení ekonomiky, fungující globálně, a demokratické politiky, fungující v rámci národních států, které se samy ocitají pod náporem globalizace. Převaha globálních trhů nad institucemi národních demokracií, byla jednou z příčin krize v roce 2008.

Globální kapitál, ponechaný slabými státy sám sobě, nejen zprivatizoval pod praporem údajné efektivity soukromého sektoru velké částí veřejných prostorů a statků v národních demokraciích, ale pustil se v globálním měřítku do potenciálně sebevražedných finančních operací, které vytvářely umělé bubliny. Když pak v roce 2008 některé tyto bubliny praskly, obrovské škody musely zaplatit „zprivatizované“ státy.

Označení „zprivatizované“ je na místě proto, že privatizace penzijních fondů, zdravotnictví a dalších dříve veřejných služeb, jakož i privátní bankovnictví, v podstatě nedaly politickým elitám západních států na výběr: musely neodpovědný finanční sektor zachránit obrovskými sanacemi ze státních rozpočtů pod hrozbou, že se jinak vypaří úspory i penze občanů.

Od okamžiku, kdy západní státy s pomocí tisíců miliard v podobě záchranných balíčků finanční trhy jakžtakž stabilizovaly, ovšem probíhá cosi jako válka mezi globálními finančními institucemi a národními státy.

Finanční trhy využily vysokého zadlužení některých států--způsobeného nejen předešlým utrácením na různé populistické programy a korupcí, ale i sanací ztrát soukromého sektoru po roce 2008--k útokům, které se na jedné straně mohou jevit jako racionální tlak na odpovědné hospodaření, ale zároveň jsou vlastně formou spekulativních útoků na pokladny celých, i těch největších států.

Pouhé čtyři roky po krizi roku 2008 stojí tudíž svět na pokraji krize potenciálně mnohem větší. Jakkoliv se za tlakem na jednotlivé státy a dokonce celé nadnárodní integrační celky skrývá zdánlivě „jen“ snaha trhů donutit s pomocí ratingových agentur státy k finanční odpovědnosti, způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve, na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém.

Je totiž jasné, že slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních entit, nemůže tlaku globálních finančních trhů dostatečně rychle vyhovět, což vytváří reálné nebezpečí bankrotů nejen celých států, ale například i eurozóny. Dojde-li ovšem k takovým krachům, či velkému (světovému či evropskému) Krachu, odnesou vypuknuvší chaos finanční trhy úplně stejně jako státy a může se začít hroutit celý mezinárodní systém. Tato hrozba se s nástupem roku 2012 bohužel nejeví jako nereálná.

Druhým zdrojem nestability, který může z roku 2012 učinit rok „revoluční“, je vzrůstající nespokojenost stále většího počtu lidí s liberální demokracií v kontextu všudypřítomné nadvlády peněz. Různá hnutí „rozhořčených“ a „Okupujte Wall Street“ v roce 2011 byla nejspíš jen začátkem „povstání ulice“ proti tomu, co stále více lidí vidí jako nespravedlivé nerovnosti v distribuci bohatství a jako vyvlastnění demokracie velkým kapitálem.

Ačkoliv výše zmíněná hnutí jsou často kritizována za to, že prý nemají program, ve skutečnosti je v obecné rovině jejich program jasný: rovnoměrnější distribuce bohatství v kapitalistických společnostech skrze daňové systémy i další nástroje, a hledání takových forem demokracie, které učiní demokratický proces méně závislý na moci peněz.

Jakkoliv časopis Time jmenoval coby osobnost roku anonymního „protestujícího člověka“, protesty rokem 2011 nekončí. Ve skutečnosti existuje značný potenciál, že protestní hnutí v roce 2012 ještě zesílí, a situace může v lecčems připomínat zejména rok 1968.

Pokud jde o specifické příčiny pravděpodobného „revolučního“ pnutí v roce 2012, patří k nim nejenom celá řada konkrétních projevů výše zmíněných obecnějších příčin, ale i mezinárodní situace.

Potenciálně velkou politickou nestabilitu vyvolají nejrůznější, poměrně drastické rozpočtové škrty v evropských zemích i v USA. Lze očekávat stávky, protesty, a bohužel v mnoha případech i fašizaci zproletarizovaných částí dříve stabilních středních tříd.

Pokud by navíc došlo k bankrotu v jedné nebo více ze zemí, kterým ratingové agentury s takovou lehkostí snižují hodnocení, a tím jim ztěžují přístup k penězům na mezinárodních finančních trzích, je dost pravděpodobné, že dojde v celkově oslabeném, a navzájem provázaném finančním systému, k řetězové reakci. Tato hrozba není v roce 2012 nereálná, přičemž by takový vývoj nepochybně ještě umocnil sociální nestabilitu.

Ještě nebezpečnější potenciál se skrývá v případném krachu celé nebo časti eurozóny. Tento vývoj by docela jistě měl celou řadu „nezamýšlených dopadů“, které by zásadním způsobem destabilizovaly nejen světovou ekonomiku, ale také politiku jednotlivých států. Jakkoliv velké evropské země udělají téměř cokoliv, aby takovému vývoji zabránily, není tento scénář v kontextu výše zmíněné „války“ mezi globalizovanými finančními trhy a neflexibilní politikou národních států i celé Evropské unie nereálný.

V lepším případě by v takovém katastrofickém scénáři hrozilo zásadní přerýsování parametrů evropské integrace, tedy například rozdělení EU či eurozóny, v horším nikým nekontrolovaný chaos a rozpad EU. Ti, kdo se na takový scénář těší, mají evidentně malou představivost, pokud jde o možné politické následky.

Je ovšem na druhou stranu možné, že právě nebezpečí takového vývoje učiní rok 2012 památným tím, že se EU konečně posune k užší politické integraci, a de facto vzniknou zárodky evropského „superstrátu“.

Bohužel ale vstupujeme do roku 2012 spíše s potenciálem velkých mezinárodních krizí, nejenom v EU. Mezi hrozbami bude situace v Iráku i Afghánistánu, potenciální útok na Irán, vývoj v Egyptě, nebo nestabilní situace v jaderném Pákistánu. Revoluční kvas, který souvisí s novými komunikačními možnostmi, jako jsou Facebook a Twitter, má slušný potenciál zesílit v Rusku v době prezidentských voleb. Nespokojenost s autoritářským systémem je na vzestupu i v Číně.

Se všemi výše zmíněnými naakumulovanými trendy se rok 2012 tak stále více jeví ne přímo jako „konec světa“, který se stal v souvislosti s rokem 2012 součástí populární mytologie, ale jako možný počátek velkých historických změn.

Diskuse (4 příspěvky)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Opět návrat do naší diskuse Úterý, 27.Prosince 2011, 10:04:35

"finanční investoři jsou schizofrenní ohledně fiskální konsolidace a růstu. Reagují pozitivně na zprávy o fiskální konsolidaci, pak ale reagují negativně na to, že vede k pomalejšímu růstu. Podle některých odhadů MMF není potřeba nějak velkých multiplikátorů na to, aby konsolidace a následný nízký růst rizikové spready dluhopisů zvýšila namísto toho, aby je snížila. Konsolidace a snížení dluhu je přitom třeba, mělo by ale jít o maratón, ne o sprint.", píše patria.cz a jasně se to ukázalo především po posledním summitu EU, což ovšem stále nebylo intelektuální obcí reflektováno, tedy důvod, proč se vlastně svolává na leden další summit EU, jelikož trhy klidné nejsou a v této chvíli je to ostatně ve své podstatě dobře. Dále nemohu souhlasit s tím pouze prázdným: "nejen předešlým utrácením na různé populistické programy a korupcí, ale i sanací", jelikož tam má být i zadlužení z důvodu samotného dvourychlostního fungování eurozóny, tedy eurozóny, které je proto nutné dát nové parametry, tedy přes strukturální fondy a přímé investice, vyšší rozpočet EU eliminovat přitažlivost exportního, vysávajícího, jih zadlužujícího centra, které ještě jede na politiku nezvyšování mezd a politiku evropské strohosti. Jinak vám pane Pehe prostě nebudou sedět závěry, vlastně nebudete vědět ani to, proč se svolává nový summit EU o „nezaměstnanosti“ a „růstu“…, prostě budete mimo aktuální americký a evropský diskurs.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Úterý, 27.Prosince 2011, 10:23:55

jinak po čem volám, tomu se říká "hladké přistání", co předvádí Kalousek a obecně konzervativci v Evropě, to je naopak pokus o nevratný pád do kolen, to je řízený pokus o celkovou destrukci Evropy...

Stanislav Hošek - Český těšín

Umírněný nesouhlas. Úterý, 27.Prosince 2011, 18:30:1

I když vidím situaci velmi podobně, nemyslím si, že se naplní předpověď, cituji: „Dojde-li ovšem k takovým krachům, či velkému (světovému či evropskému) Krachu, odnesou vypuknuvší chaos finanční trhy úplně stejně jako státy“. Finanční trhy jako vždycky, tak i na této situaci nakonec vydělají a státy nemají co odnést. Odnesou to všechno pouze většinoví lidé, čili oněch módních 99%.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

ale třeba to Jiří Pehe začne chápat takto: Středa, 28.Prosince 2011, 17:00:57

bývalý německý kancléř Helmut Schmidt na sjezdu SPD: "Nejsme si však dostatečně vědomi toho, že naše hospodářství je vysokou měrou integrované do společného evropského trhu, ale zároveň je vysokou měrou také globalizované a tím i závislé na světové konjunktuře. V nadcházejícím roce proto zažijeme, že německý export už nijak zvlášť neporoste.

Současně však nastal závažný chybný vývoj, totiž přetrvávající enormní přebytky naší obchodní bilance a naší výkonové bilance. Přebytky činí už léta asi 5 % našeho sociálního produktu. Jsou podobně velké jako přebytky Číny. Toho si nejsme vědomi, protože se tyto přebytky už nevyjadřují v německých markách, ale v eurech. Je však nutné, aby si naši politici byli této okolnosti vědomi.

Všechny naše přebytky jsou totiž ve skutečnosti deficity ostatních. Pohledávky, které dnes máme vůči ostatním, jsou jejich dluhy. Jedná se o mrzuté narušení „zahraničně hospodářské rovnováhy“, kterou jsme kdysi pozdvihli na zákonný ideál. "

Pro vložení příspěvku musíte být zaregristrováni a přihlášeni.