Celkově špatný návrh na řešení současné krize eurozóny, který se minulý týden prosadil na vrcholném summitu špiček evropské politiky, lze kritizovat jednak z dobrých a jednak ze špatných důvodů. Ty dobré popsal například europoslanec Jiří Havel  nebo v Deníku Referendum Lukáš Kraus, s těmi špatnými předstoupili před poslance svých zemí David Cameron v Londýně či Petr Nečas v Praze.

Potíž oprávněné principiální kritiky plánu, který Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy vnutili evropským zemím v zájmu čím dál zvlčilejšího finančního kapitálu, spočívá v tom, že v dané politické konstelaci a ve velké většině případů tato kritika nemůže nabídnout příhodnější uskutečnitelnou alternativu. Zřejmě jedinou výjimku představuje Lukášem Krausem zmiňované Švédsko, ale ani v tomto případě není jisté, zda nakonec politický ohled na budoucnost Evropské unie nepřeváží nad ohledem sociálně-ekonomickým vůči vlastním občanům.

České země ani žádný jiný člen EU v tuto chvíli příhodnější řešení, než to špatné, před týdnem vyjednané, nemají z toho důvodu, že jako jediná reálná politická a evropsky relevantní alternativa k neohrabanému hokusu pokusu Merkelové a Sarkozyho se nenabízí lepší řešení, jak by ho snad kdysi koncipovali Mitterand, Brandt a Palme, nebo třeba dnes intuitivně hnutí Occupy, nýbrž vyloženě horší, neboť za národní obzor nesahající řešení prosazované uvědomělými zpátečníky, jako jsou Václav Klaus či David Cameron.

Odmítnutím návrhu Merkelové a Sarkozyho by Česká republika či konkrétně Lukášem Krausem oslovovaná česká sociální demokracie, nenastolovala kýženou situaci, v níž bychom spěli k příznivému řešení na evropské úrovni, ale naopak napomohla by k radikálně horší situaci: možnému rozkladu Evropské unie jako takové. To je přece deklarovaný cíl kazisvětů na Pražském hradě i těch z britských toryů, kdož mají z Cameronovy evropské eskapády největší radost.

V případě České republiky i jiných postkomunistických zemí, ale bohužel platí to rovněž o Británii, se nejpočetnější skupiny odpůrců Evropské unie nerekrutují z řad principálních ochránců přísných sociálních, ekologických a dalších civilizačních norem, nýbrž z řad těch nejtemnějších nacionálně-konzervativních kruhů. Myslím, že kdyby se Bohuslav Sobotka nechal přemluvit k veřejnému odporu proti tak zvanému plánu na záchranu eurozóny, nestačil by vycházet z údivu, s kým by se na takové sociálně ohleduplné manifestaci sešel...

Paradoxu, že Václav Klaus a Petr Nečas, podporováni nebezpečnou politickou kuriozitou jménem Jana Bobošíková, odmítají přesně ten typ asociálních evropských dohod, které přitom sami s fanatickým zanícením prosazují v českých zemích, si v Právu všiml — a půvabně se mu vysmál — Jan Keller. Co ale ani on nevysvětlil: proč navzdory tomu, že nyní káže asociální a nikomu kromě nadnárodního kapitálu neprospívající škrty, stejně Brusel zůstává v očích zdejších pravicových dogmatiků nebezpečným protivníkem?

Možné vysvětlení spočívá v tom, že Klausova instinktivní nedůvěra je správná: dochází mu, že český systém institucionalizované korupce, jehož je on osobně architektem a jehož strukturálním nositelem je jeho rodná ODS, systém, k němuž neodmyslitelně patří politika maloměšťáckého odporu k solidárnímu přerozdělování i k sociálním a k ekologickým reformám, v evropském rámci a v evropské konfrontaci nemůže dlouhodobě obstát. A poněvadž Klausovy ambice a iluze o vlastní velikosti neznají mezí, nestačí mu, že se zapsal jako jedna z nejtemnějších postav do moderních dějin českých zemí, přímo mučivě prahne po tom tentýž trik zopakovat ještě na evropské úrovni.

Před časem jsem napsal, že Československo jako stát, které mělo svou ustavující ideu ve snaze skloubit demokracii se socialismem v Masarykově velkorysém pojetí, má svého přirozeného pokračovatele nikoli ve zbytkové a nad vlastní totožností bezradně tápající České republice, nýbrž právě v Evropské unii. Nedivme se tedy, že ji Klaus tak nenávidí a už zase se jako hujer hlásí do první řady mezi dobrovolníky, pakliže by se měl užitečný projekt likvidovat jen proto, že se ocitl v potížích. Klaus je takový politický lékař specialista, který umí jenom amputace a vnucuje se neodbytně se svou dovedností i během chřipkové epidemie.

Není vůbec žádný rozumný důvod, proč by mu čeští sociální demokraté při tom měli asistovat. Jejich situace není analogická k situaci sociálních demokratů německých nebo francouzských: tam je potřeba politiku Merkelové a Sarkozyho porazit a odtud ji bude zapotřebí změnit. Rovněž evropští socialisté, za něž k nám vlastně mluví Jiří Havel, jsou součástí takového hnutí a vznikající evropská občanská společnost jakbysmet: evropská úroveň je ostatně příležitostí projevit naplno, co si o nemravných plánech myslíme jako evropští občané. Osobně jsem ostatně evropskou petici Democracy, Not Austerity proti plánům Merkelové a Sarkozyho podepsal.

Pro Bohuslava Sobotku v dané situaci české politiky je ale skutečně vhodnějším postojem mýlit se s Merkelovou nežli mít pravdu s Klausem. Nad konkrétním sociálně- či ekonomicko-politickým dilematem daného okamžiku stojí principiálnější dilema dané éry týkající se podoby Evropy a našeho místa v ní.

Často zaznívá otázka: ale k čemu vlastně je nám taková Evropa, která nehájí zájmy svých občanů, nýbrž spekulativního kapitálu? Je to výborná otázka, která ovšem blahosklonně přehlíží okolnost, že nejen politické vedení Evropské unie, nýbrž drtivá většina evropských vlád nehájí zájmy svých občanů, nýbrž spekulativního kapitálu. Ba co víc každá národní vláda je natolik vpletena do mezinárodních obchodních a finančních struktur, že manévrovací prostor k nastolení politiky principiálně odlišné nezůstává na její úrovní dost velký.

Stojíme tu do jisté míry před podobným dilematem jako před vstupem do Evropské unie, která zajisté trpí tisícem vad a mezi nimi, jak právě teď zvláště zřetelně vyniká, i nemalým demokratickým deficitem. Jenomže zatímco odmítnutí vstupu do Evropské unie v zemích jako Norsko či Švédsko bylo uvědomělým činem tamější občanské společnosti směřujícím k ochraně vyšší dosažené civilizační úrovně, co se sociální péče, ekologické politiky, společenské solidarity a podobných vymožeností týče, v českých zemích šlo — za fasádou řečí vlasteneckých tak, že by snad patřily do příští edice Rukopisu zelenohorského — především o to, zda se český systém institucionalizované korupce nezhroutí pod tlakem evropských norem.

Prozatím se sice ukazuje, že produkt Klausova sociálního inženýrství — český mafiánský kapitalismus — prokazuje tužší kořínek, než pro Evropu zanícení liberálové doufali, to ale nemění nic na tom, že permanentní konfrontace s evropskými zvyklostmi zůstává jednou z našich hlavních nadějí, jak tento stud vzbuzující charakter tuzemských poměrů překonat.

Jsou ale pádnější důvody. Tápání špiček evropské politiky není náhodné. Ocitáme se v situaci, kdy je čím dál tím zřetelnější, že nejen specificky česká — mafiánská — forma kapitalismu je u konce s dechem, ale celý stávající systém, který učinil osou společenského snažení zisky nadnárodních obchodních korporací, se dotýká svých limitů: ekologických, sociálních, kulturních a samozřejmě politických: což je konečně sféra, v níž jedině lze hledat komplexní odpovědi.

Jak ukazuje debakl socialistů ve Španělsku, evropská levice jako celek zatím ale není s hledáním platné odpovědi o mnoho dál, nežli tak spektakulárně bezradná evropská pravice. Ale pokud je čím dá tím zjevnější, že jediná smysluplná odpověď bude mít charakter systémové změny, je prakticky jisté, že s ní přijde přece jen podstatně čipernější evropská levice.

A to nejdůležitější nakonec: charakter problémů, kterým čelíme, od změn klimatu a jiných projevů globální ekologické krize přes potřebu nově zorganizovat ekonomiku až po nutnost radikálně obnovit sociální solidaritu a soudržnost, vylučuje možnost jejich zvládnutí na národní úrovni. Potřebujeme tudíž, aby se evropská integrace prohlubovala, aby Evropa opravdu přerůstala ve federativní stát, který bude mít natolik vyspělý charakter, že se v něm i Norové či Švédové budou moci cítit jako doma, ba co víc, že tímto svým charakterem bude Evropa proměňovat mezinárodní vztahy celosvětově.

Například debakl životně důležité konference o klimatických změnách v Durbanu ukazuje, jak tuze je zapotřebí takové velmoci, která by poprvé v dějinách své zájmy definovala jako zájmy obecné, a nikoli jako výlučně své zájmy vlastní. Nikde jinde než z Evropy vbrzku takový státně-politický útvar nevznikne.

Nejednalo by se přitom o nijak zvláště originální projekt: přesně toto bylo obsahem jasnozřivě pronikavé zahraničně-politické koncepce středoevropského disentu, již jsme bohužel tak jako mnohé jiné znamenité ideály tehdejší politické opozice nechaly odplavit populistickou vlnou politiků typu Klause a Mečiara, kteří spíše než na politické vize disentu navazovali a navazují na plytký společenský konsensus založený na předstírání, zavedený Husákem. To ale neznamená, že si nemůžeme své vzdělání v tomto ohledu doplnit a k opuštěnému dědictví středoevropského disentu se vrátit.