Na prahu roku otázek

Vzhledem k současnému dění v České republice je překvapivé, že v ulicích za své zájmy a obecné principy nedemonstrují mnohem větší počty lidí. S nadcházejícím rokem si přejme více spravedlivého rozhořčení.

Stále mi nejdou z hlavy ty davy, které se před vánočními svátky loučily s Václavem Havlem. Spontánně, bez nařízení shůry.

Máme za sebou divoký rok – u nás, v Evropě, ve světě. V krizi je vše, kam jen dohlédneme. Masové protesty se prohnaly New Yorkem, Madridem, Káhirou i Moskvou. Svět se dostává do pohybu, byť úplně přesně nevíme, kam míří. K hlavním důvodům patří to, že jedni (ti v ulicích) se starají o kvas, zatímco druzí (ti ve vládách, ale často spíš v bankovních a podobných institucích) poptávku po změnách uspokojují po svém, zpravidla neoliberálními reformami. Krásně to lze popsat na rozbouřeném Španělsku, kde nedávno pravice s přehledem vyhrála volby. Prostě chaos.

Ani u nás doma jsem dlouho nehovořil s nikým, kdo by byl spokojen se situací v politice, ekonomice, justici (byť rozjíždějící se práce týmu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zaslouží jedničku s hvězdičkou). Doma lidé brblají nad drahotou, reformami penzí, daní, zdravotnictví, sociálních služeb. Keramická prasátka jsou obětovávána tu na oltář nemocniční péče, tu za rostoucí ceny energií či potravin. Komu zbude v příštích letech ještě na školné nebo na dražší knihy?

V hospodách je tepána politika. Nahoře prý kradou ostošest, jen slovník se mění. Lupu se říká provize, krádeže za bílého dne jsou nazývány veřejnými zakázkami. Aby to vše nebilo tak do očí, předstírají mocní boj s korupcí a parlamentem prohánějí bezzubé zákony, jež s nepravostmi zatočí jen stěží.

Tak proč je, k čertu, tak málo lidí v ulicích? Odborářské protesty proti antisociálním reformám a korupci zajímají stále méně lidí. Občanské iniciativy nejsou ve shromažďování oveček o moc úspěšnější. Zatěžko je nám vyjít protestovat i proti novodobým náckům.

Václavu Havlovi ty davy za jeho rakví a na četných pietních shromážděních napříč republikou přeji. Proč ale titíž kultivovaní lidé nejsou ochotni vyjít do ulic i kvůli principům a hodnotám? Mají dojem, že je ještě brzy? A je tomu skutečně tak? Není už naopak pozdě? Nevaříme se v kotli jako ta pověstná žába, pomalu, pozvolna a nenápadně, až do posledního vydechnutí?

Opakovaně si připomínám myšlenku Matěje Stropnického, že plné ulice nejspíš budou, až jeden z demonstrujících položí za svoji pravdu život. Jsme národ Jana Opletala, Jana Palacha i nemrtvého studenta Šmída. Přesto ale – žijeme ve druhé dekádě jednadvacátého století. Nedokážeme se dát dohromady i jinak než jen nad prolitou krví?

Nevyčítejme ale druhým jejich liknavost. Snad k ní mají důvody. Pokud jsou ulice prázdné, je to hlavně vina nás, kteří cítíme, že se něco nedobrého děje, ale nedokážeme o tom druhé přesvědčit. Jsou naše analýzy výstižné? Nabízíme alternativní projekty, které jsou životaschopné? Nepůsobí naše stesky jen jako okázalá intelektuální cvičení?

Překonat krizi demokratické (a ústavní) legitimity lze jen občanskou angažovaností. Když ta nepřijde, budeme po zásluze potrestáni. Všichni – ti, které to bude mrzet víc, ti, které míň, i ti, jimž je to šumafuk. Tak již to na tom světě chodí. Když už se ale většina dobrovolně rozhodne napochodovat na porážku, zkusme se ještě, my poslední rebelové, brát za menšiny, které majorita často strhává s sebou či rovnou obětovává zcela nedobrovolně.

Když odhlédnu od mezisvátečního patosu, uzřím před námi složitý rok 2012. Zatěžkávací zkouškou projde Evropská unie i česká společnost. Škrty, reformy, demontáž sociálního státu, sílící nacionalismus. Bude se ale též volit. Ještě ne prezident, byť tato kampaň nás patrně bude bavit a od vážnějších věcí odvádět od okamžiku, kdy Senát přímou volbu hlavy státu posvětí. Čekají nás ale volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. Jak s výsledky zamává celostátní politika? Nakolik budou mít lidé chuť a sílu po zásluze odměnit stávající regionální reprezentace? Ustojí ČSSD roli politického lídra opozice? Nezabředne do vlastních potíží a žabomyších rozmíšek? A vůbec – přijdou občané k volbám?

Blíží se ale i další vzrušující zážitky. Požene vláda opravdu KSČM před Nejvyšší správní soud? Vystaví soudci komunistům dobrozdání nezávadnosti? Když už jsme u soudců: obmění se složení Ústavního soudu. Bude chtít do této klíčové instituce systému brzd a protivah prezident Klaus naklást časované nálože? Dovolí mu to senátoři? A jak to dopadne s korupčními kauzami? Uvíznou v sítích samé malé ryby? Skončí aféry pánů Vondry, Bárty, Bartáka, Drobila zametené pod koberec? Dočkáme se další rehabilitace regionálních kmotrů? Objeví se vládě zase nějací čerství Kubové? Vstanou v Praze noví zákulisní hybatelé, po tom co část z nich byla na podzim odloučena od veřejného vemene?

Jedna otázka střídá druhou. Na mnohé odpovědět neumím, na jiné nechci, neb bych musel žonglovat se skepsí. Zdravá skepse přitom vede k přemýšlení, nezdravá však k pasivitě, k rezignaci. To nevinšuji nikomu. Naopak. Nechť je příštích dvanáct měsíců co nejrušnějších - to je jedna z posledních nadějí poklimbávající demokracie!

Všem lidem dobré vůle proto do roku 2012 přeji spolu se Stephanem Hesselem, aby si našli vlastní pohnutky k rozhořčení. Je to cenná věc.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.