Skrytá úskalí evropské integrace

Na Čínu bychom neměli pohlížet jako na naši minulost, tedy jako na jakousi variaci raného kapitalismu 19. století, ale daleko spíše jako na naši velmi pravděpodobnou budoucnost.

Jednou z nejdůležitějších otázek, které přinesla současná ekonomická krize, je bezesporu otázka obrany národních demokracií před poryvy světa nadnárodního kapitálu. Ten, v podobě nekontrolovatelných pohybů na finančních trzích, podkopává autoritu vlád a ostatních činitelů, opírajících se o demokratický mandát, a tím i tradičních států jako takových. Vliv trhů v době krize výrazně narůstá, neboť problém úrokových sazeb státních dluhopisů se v okamžiku, kdy téměř každý stát na západě vykazuje poměrně vysokou míru zadlužení a v podstatě nulový růst spojený s klesajícími příjmy, stává klíčovým. Politikům se působením těchto vlivů značně zužuje prostor pro samotný výkon politiky – jednak proto, že trhy ze své podstaty vytvářejí na státy neustálý tlak (především na snižování jejich veřejného zadlužení), čímž do jisté míry předepisují politikům, jaké kroky mají dělat, jednak proto, že každé politické rozhodnutí může přinést reakci trhů, která je neočekávaná a podle všeho mnohdy iracionální a „nefér“. Politika samotná se tak do velké míry stává pouhou snahou potěšit mocné trhy a dostát jejich očekávání. A trhy jakýmsi rozmarným absolutistickým monarchou, který nepředvídatelně trestá nebo odměňuje své poddané zcela podle vlastní libovůle.

Kromě těchto aktuálních, s krizí se vynořujících problémů, se státy samozřejmě dlouhodobě potýkají s narůstající neschopností uhájit si své pole působnosti vůči soukromému sektoru. Za všechny příklady jmenujme problém daňových optimalizací, kdy jednotlivé státy jsou zcela neschopné vymoci si na soukromých firmách, aby odváděly daně v těch zemích, v nichž reálně provozují svoji činnost (a které mnohdy musí nést značné externí náklady jejich činností způsobené). Tato praxe vede k dlouhodobému snižování státních příjmů, a tedy opět k dalšímu zužování manévrovacího prostoru politických představitelů.

Analytici, kteří si tento problém uvědomují (tedy především ti levicověji zaměření), nabízejí v podstatě jedno jediné řešení. Jestliže nadnárodní kapitál v rámci pokračujícího procesu globalizace přesáhl hranice národních států natolik výrazně, že ty postupně přicházejí o své pravomoci, manévrovací prostor a samotnou možnost dělat suverénní rozhodnutí, je potřeba, aby se státy spojily do většího celku, který bude schopný této nekontrolované moci čelit. Právě tento důvod, spíše než cokoliv jiného, stojí za silným voláním po hlubší integraci Evropské unie.

Není tudíž překvapením, že toto volání sílí právě v současné době, kdy státy Evropy čelí bezprecedentním problémům spojeným s neustávající krizí Eurozóny. Podle mnohých hrozí, že, pokud se tyto problémy nebudou účinně řešit, můžou vést až k jejímu rozpadu, či dokonce k rozpadu celé Evropské unie. Tato účinná řešení mají potom vesměs podobu nějaké formy integrace. Tak například jako zbraň proti čistě spekulativním finančním operacím se často skloňuje tzv. Tobinova daň (tedy minimální daň z každé finanční transakce), popřípadě její analogie, která by se po vzoru Švédska měla zavést v celé EU. Spekuluje se o sjednocení podnikové daně v rámci boje proti daňové optimalizaci, či o sjednocení věku odchodu do důchodu. Umírněnější návrhy na řešení neudržitelného zadlužování států EU počítají s (již zavedeným) institutem centrálního posuzování národních rozpočtů, automatizací sankcí pro rozpočtové hříšníky či posílením pravomocí Evropské centrální banky, jíž by mělo být umožněno nakupovat dluhopisy všech států EU. Radikálnější návrhy potom hovoří přímo o nutnosti zavést (alespoň pro státy Eurozóny) společné ministerstvo financí, evropskou daň či tzv. eurobondy.

Krize se nám tedy ukazuje jako velmi účinný katalyzátor procesu integrace, který „dokázala“ během několika měsíců akcelerovat způsobem, o kterém se před pár lety žádnému eurofederalistovi ani nesnilo. Je však na místě se zamyslet, zdali se tento specifický důvod urychlení evropského sjednocování nepromítl i do jeho charakteru. Můžeme si totiž snadno všimnout, že všechny výše zmíněné návrhy (a stejně tak i ty nezmíněné) mají v podstatě čistě byrokratickou povahu. Jedná se vesměs o institucionalizaci původních politických agend, v jejímž procesu se státnická rozhodnutí mění na úřednická pravidla. Co bylo původně výsostně politickým tématem či nástrojem a jako takové tématem ideologického boje na národní půdě (výše daní, podoba důchodů jako otázka sociální politiky, struktura národního rozpočtu), ztrácí svůj ideologický charakter a stává se neutrálním úřednickým paragrafem. Až příliš nápadně tento postup evokuje proces vyprazdňování politiky ve jménu efektivního řízení, snahu nahradit ideologii manažerskými poučkami. Příznačný je v tomto kontextu i fakt, že tyto byrokratizující změny nejenže nejsou doprovázeny odpovídajícími změnami, které by naopak posílily demokratický charakter Unie, ale neexistuje dokonce ani snaha nalézt pro ně adekvátní demokratický mandát. Důvodem je v první řadě samozřejmě rychlost, se kterou je potřeba konkrétní opatření přijmout, aby splnila svou primární funkci, totiž ochránit Evropskou unii před dopady krize. To ovšem na samotném faktu nic nemění. A tak je například v rámci probíhajících jednání zcela ignorován jediný skutečně demokratický orgán Unie, Evropský parlament. Martin Schulz, předseda socialistické (!) frakce v EP, mluví v této souvislosti v rozhovoru pro Deutschlandfunk dokonce o tom, že v podobě evropské ekonomické vlády dochází k znovuobnovení Vídeňského kongresu.

Jaké závěry je potom potřeba z této situace vyvodit? Tak především se musíme přestat tvářit, že rozhodnutí hlouběji integrovat Evropu není rozhodnutím účelovým. Hlavním důvodem tohoto procesu a jeho nynější akcelerace není touha obyvatel Evropy vytvořit Evropskou federaci, nýbrž pragmatická potřeba bránit se důsledkům krize, vytvořit účinnou obranu proti spekulacím finančních trhů, popřípadě zachránit euro. Je to rozhodnutí nesené snahou uchránit náš současný blahobyt – to je samozřejmě snaha legitimní, je však třeba si přiznat, že má svou cenu. Teprve pokud si toto připustíme, můžeme se začít ptát sami sebe, co všechno jsme ochotni v zájmu zachování tohoto blahobytu obětovat, a zda naše ochota vzdát se části svobod je stále ještě pragmatická, a nikoli již cynická.

Dále je potřeba si připustit, že demokratický deficit Evropské unie je reálným problémem. Toto téma si již dávno přisvojili pravicoví odpůrci evropské integrace a zjednodušili ho na boj o zachování státní suverenity. Takové reduktivní chápání úskalí integračního procesu je paradoxně pohodlně přijatelné i pro levici, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že je zpátečnicky nacionalistické a snadno se proti němu formulují protiargumenty (v rámci většího celku je autonomie naší malé republiky chráněna mnohem lépe, než kdybychom proti takovému Rusku stáli sami za sebe, aktivní účast na integračním procesu nám zaručuje odpovídající možnost spolurozhodovat, nebudeme tedy mimo mísu, atp.). Zadruhé pak proto, že se tímto podružným problémem zakryje problém mnohem závažnější – a pro levici obzvlášť palčivý – totiž že v procesu integrace může být omezována demokratičnost, potažmo dimenze politična jako taková. Jestliže je tedy pro levici hlavním argumentem ve prospěch evropského integračního procesu snaha vytvořit větší celek, který bude schopen uhájit demokracii jakožto vládu lidu před nekontrolovanou nadvládou kapitálu, je na místě se ptát, zdali levice nepřechytračila sebe samu. Neboť v rámci svého boje pomáhá budovat takovou formu evropského vládnutí, které právě kapitálu vyhovuje nejvíce.

Slavoj Žižek ve své analýze ekonomického úspěchu Číny poukazuje na proměny, kterými tato země v posledních letech prošla. Na jedné straně zde dochází k opouštění ideologického rámce a tradiční „komunistická“ rétorika se vytrácí, na straně druhé se zavádí tržní hospodářství, privatizují se státní podniky a Čína se stává významným hráčem na poli globální ekonomiky. Tento neuvěřitelný obrat však není doprovázen demokratizujícími změnami státního zřízení, Komunistická strana si nadále uchovává výsadní postavení a nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době mělo změnit. V Číně tak vzniklo zřízení, které Žižek nazývá autoritářským kapitalismem – celý stát je spravován centralizovanou, nedemokratickou státní mocí, jež dohlíží na plynulou implementaci trhy vyžadovaných změn; vedoucí představitelé státu vnímají sami sebe jako manažery úspěšné firmy s poetickým názvem „Harmonická společnost“; politická rozhodnutí jsou zbavena ideologického „nánosu“ a zredukována do podoby manažerských rozhodnutí; s občany je uzavřena tichá dohoda – pokud nebudou požadovat žádná politická, sociální či náboženská práva, stát jim umožní spokojený, konzumní život. Právě tyto vlastnosti dělají z Číny tak úspěšnou zemi na mezinárodním poli. Díky vzájemné podobnosti jí nadnárodní společnosti rozumí, vědí, co od ní mohou očekávat (stabilitu a kontinuitu nastaveného kurzu, nízké pracovní náklady) a co nikoli (otravné domáhání se sociálních práv ze strany čínských občanů, odborové stávky, změny politického kurzu). A přestože mnoho liberálních komentátorů prorokuje, že volání čínského lidu po demokratických změnách a svobodách bude sílit a dřív nebo později ponese své ovoce, Žižek se spíše obává toho, že tradiční spojení kapitalismu a demokracie je u konce. Na Čínu bychom tak neměli pohlížet jako na naši minulost (tzn. jako na jakousi variaci raného kapitalismu 19. století), ale daleko spíše jako na naši velmi pravděpodobnou budoucnost. Neukáže se nakonec, že dokola opakovaná nutnost zvýšit naši konkurenceschopnost vůči rostoucím asijským trhům spočívá právě v tom taky se tak trochu „zharmonizovat“?

To, co v Evropě vzniká, ať už v podobě evropské ekonomické vlády, či dokonce vlád přímo úřednických, jež byly na nátlak samotné EU dosazeny v Řecku a Itálii, aby v podstatě splnily přání finančních trhů, se onomu čínskému vzoru začíná v důležitých aspektech nebezpečně podobat. Nechci samozřejmě tvrdit něco tak primitivního, jako že Evropská unie je novodobý Sovětský svaz, nicméně snadnost, s jakou dochází k výše zmíněným změnám, je na pováženou. Obávám se pak především, že vzrůstající přitažlivost tohoto modelu vládnutí je skrytým, o to však skutečnějším nebezpečím, které s sebou současná krize přináší. Strach z nejisté budoucnosti, mělké demokratické povědomí a reálné ekonomické problémy evropských států jsou nebezpečný mix, který jistě přispěje k větší integraci Evropy, otázkou však je, jakou cenu za to nakonec budeme muset zaplatit.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

M. Sejrek - Praha

Děkuji za širší pohled. Čtvrtek, 26.Ledna 2012, 10:49:27

Problémy Evropy jsou často podávány izolovaně od vývoje světa, kde právě vývoj v Číně je v pozadí mnoha záležitostí Je otázka, jestli si lidé v Číně postupně vynutí posun k sociálnímu státu (i když ne třeba v evropské podobě), nebo jestli se budeme muset přizpůsobovat my.(pokud si neudržíme technologický náskok).
Současná krize proces integrace urychluje, ale zase v těžších dobách je příznivější pole pro demagogy, nacionalisty a extremisty. Takovýhle širší pohled bych uvítal od některého politika třeba v některé televizní debatě.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pátek, 27.Ledna 2012, 10:18:25

Velmi přínosný text! Kéž by se v ČSSD takovýto pohled šířil...

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 27.Ledna 2012, 20:07:47

Ano, jen jedna věcná. Není pravda, že trhy nyní chtějí "strohost", chtějí "růst", jelikož opačná cesta vede do Řecka a škrtání 70% pohledávek. To je celkem zásadní po pochopení pohybů na šachovnici. Čeká se na Francii a eurobondy...Přidá se i Španělsko, jelikož už dál nemůže, má 5,3 mil. nezaměstnaných, přídá se i Itálie....

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 27.Ledna 2012, 20:12:37

"Zatřetí, finanční investoři jsou schizofrenní ohledně fiskální konsolidace a růstu. Reagují pozitivně na zprávy o fiskální konsolidaci, pak ale reagují negativně na to, že vede k pomalejšímu růstu. Podle některých odhadů MMF není potřeba nějak velkých multiplikátorů na to, aby konsolidace a následný nízký růst rizikové spready dluhopisů zvýšila namísto toho, aby je snížila. Konsolidace a snížení dluhu je přitom třeba, mělo by ale jít o maratón, ne o sprint." patria.cz

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 27.Ledna 2012, 20:13:38

škoda, že v reálném čase jsem si textu nevšiml...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.